ECLI:CZ:US:2015:3.US.3635.14.1
sp. zn. III. ÚS 3635/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Jiřího Wernera, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, AK se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti příkazu k domovní prohlídce vydanému soudcem Okresního soudu v Kladně dne 18. září 2014 sp. zn. 5 Nt 655/2014, a proti postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územního odboru Kladno - Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality, jímž byla provedena domovní prohlídka a odňaty movité věci stěžovatele, za účasti Okresního soudu v Kladně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územního odboru Kladno - Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení příkazu k domovní prohlídce vydaného soudcem Okresního soudu v Kladně dne 18. září 2014 sp. zn. 5 Nt 655/2014 a dále ochrany proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, jenž měl spočívat v postupu Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, územní odbor Kladno - Služba kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), kterým byla provedena domovní prohlídka a odňaty movité věci specifikované v protokolu o provedení domovní prohlídky. Stěžovatel namítal, že výše uvedeným opatřením okresního soudu a postupem policejního orgánu bylo porušeno jeho právo na nedotknutelnost obydlí a domovní svobodu garantované článkem 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo na ochranu majetku, zakotvené v článku 11 Listiny.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že dne 7. srpna 2014 zahájil shora uvedený policejní orgán dle §158 odst. 3 trestního řádu prověřování podezření ze spáchání přečinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku a přečinu zpronevěry dle §206 odst. 1 trestního zákoníku, jichž se měl stěžovatel dopustit stručně řečeno tím, že nejméně od měsíce května 2014 rozprodával různé movité věci, které měly být jednak součástí aktuálního majetkového vyrovnání mezi ním a jeho manželkou Zlatou Wernerovou, se kterou byl v rozvodovém řízení, ale především věci, které byly do jejich společné domácnosti pouze zapůjčeny paní Jaroslavou Hýblovou, či které dostal výhradně stěžovatelův nevlastní syn, Vojtěch Šilhavý, od svých prarodičů darem, či které vyloženě jako profesionální hokejista používá. Stěžovatel měl podle policejního orgánu uvedené věci nabízet k prodeji na internetovém serveru Bazoš.cz, nebo v inzertních novinách Risk.
V rámci uvedeného trestního řízení podal dne 18. září 2014 státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně z podnětu policejního orgánu návrh Okresnímu soudu v Kladně na vydání příkazu k domovní prohlídce rodinného domu na adrese X., včetně nemovitostí k domu náležejících, jehož spolumajitelem je stěžovatel. Státní zástupce ve svém návrhu zdůraznil, že věc nesnese odkladu, neboť hrozí, že podezřelý zájmové movité věci uklidí, rozprodá či odnese.
Okresní soud v Kladně nařídil příkazem ze dne 18. září 2014 sp. zn. 5 Nt 655/2014 podle §83 odst. 1 trestního řádu domovní prohlídku v uvedené nemovitosti, kterou téhož dne provedl policejní orgán. Při prohlídce byly stěžovatelem vydány movité věci označené v protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 18. září 2014 č. j. KRPS-265358-21/TČ-2014-010371-KL.
Jak vyplývá ze spisového materiálu, dne 29. ledna 2015 policejní orgán zahájil podle §160 odst. 1 trestního řádu trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 trestního zákoníku, a ze spáchání přečinu krádeže dle §205 trestního zákoníku.
Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 15. května 2015 sp. zn. 2 ZT 50/2015 byla uvedená trestní věc podle §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu zastavena, neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, měl být zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin obviněného podle očekávání postihne. Státní zástupce konstatoval, že sice důvodné podezření ze spáchání uvedených trestných činů přetrvává, ale stěžovatel je současně trestně stíhán pro zločin vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. i) trestního zákoníku, ve stadiu pokusu dle §21 trestního zákoníku, v souběhu s přečinem nedovoleného ozbrojování dle §279 odst. 1 trestního zákoníku a dále v souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, proto je na místě aplikace ustanovení §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu.
III.
Proti postupu orgánů veřejné moci, jenž spočíval v nařízení a provedení domovní prohlídky, jakož i odnětí movitých věcí stěžovatele, podává stěžovatel ústavní stížnost. Má za to, že celá věc měla být řešena především soukromoprávními prostředky, neboť jednoznačně jde o záležitost rodinného práva. Tvrdí, že věci odňaté v rámci domovní prohlídky nejsou vlastnictvím žádných třetích osob, nýbrž jsou buď v jeho výlučném vlastnictví, nebo ve společném jmění manželů stěžovatele a jeho manželky Zlaty Wernerové; ta se podle jeho názoru měla svých domnělých práv domáhat v rámci občanskoprávního řízení, nikoliv prostředky trestního práva. Stěžovatel se domnívá, že trestní řízení bylo zahájeno v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, což měl okresní soud zohlednit mimo jiné při rozhodování o vydání příkazu k domovní prohlídce.
Podle stěžovatele se však soud důvodností vedení trestního řízení nikterak nezabýval a v příkazu k domovní prohlídce nezdůvodnil, proč nebylo možno nastalou situaci řešit v rámci civilního řízení, případně jiným šetrnějším způsobem, než je zásah do domovní svobody stěžovatele. Předmětný příkaz je podle stěžovatele nepřezkoumatelný a samotné provedené prohlídky bylo proto nezákonné a neústavní. Soud v napadeném příkaze rovněž podle stěžovatele opomněl zdůvodnit, proč nebylo možné tak zásadní zásah do jeho práv, jakým je domovní prohlídka, provést až po zahájení trestního stíhání. Stěžovatel má za to, že jde o přemrštěnou reakci státní moci na soukromý postup stěžovatele, která je navíc podle něj zapříčiněna rodinnými vazbami Zlaty Wernerové na policejní orgán.
IV.
Ústavní soud se seznámil s námitkami stěžovatele, obsahem soudního spisu vedeného Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 5 Nt 655/2014, jakož i s relevantní částí spisové dokumentace z předmětného policejního spisu. V souladu s §42 odst. 4 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Policejní orgán ve svém vyjádření ze dne 27. dubna 2015 popsal dosavadní průběh trestního řízení a specifikoval movité věci, které měly být stěžovatelem nabízeny k prodeji a které byly při domovní prohlídce nalezeny. Policejní orgán zopakoval, že v době provedení domovní prohlídky existovalo důvodné podezření, že se v předmětné nemovitosti nacházejí věc důležité pro trestní řízení, což se touto prohlídkou potvrdilo.
Okresní soud v Kladně, jehož vyjádření bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 15. května 2015, svým sdělením pouze stručně odkázal na odůvodnění předmětného příkazu k domovní prohlídce.
Ústavní soud zaslal dne 10. června 2015 vyjádření účastníků k eventuální replice stěžovateli, který však možnost repliky nevyužil.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
Domovní prohlídka ve smyslu §82 odst. 1 trestního řádu představuje zásah do ústavně zaručeného práva na domovní svobodu ve smyslu článku 12 Listiny. Jak Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, domovní svoboda svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, což představuje nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec. Jestliže proto ústavní pořádek připouští průlom do této ochrany, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných subjektů; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány (viz např. nález ze dne 10. října 2001 sp. zn. I. ÚS 201/01). Přípustnost domovní prohlídky je však třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti (např. nález ze dne 1. listopadu 2006 sp. zn. II. ÚS 362/06).
Nařídit domovní prohlídku je oprávněn pouze soud. Ten je povinen pečlivě zkoumat, zda jsou pro její nařízení splněny všechny zákonné podmínky, přičemž musí své rozhodovací důvody zřetelně vyložit v odůvodnění písemného příkazu k domovní prohlídce. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu musí být dostatečně zřejmé, z jakých skutkových či jiných okolností tento příkaz vychází, případně čím a v čem pokládá zákonem stanovené podmínky za naplněné (viz nález ze dne 1. listopadu 2006 sp. zn. II. ÚS 362/06, nález ze dne 28. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 2787/13).
Je-li domovní prohlídka nařízena ve fázi před zahájením trestního stíhání jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu, jde v takovém případě o zvlášť závažný zásah do ústavně zaručeného práva na domovní svobodu, a proto také rozhodnutí, na jehož základě má být takový úkon proveden, musí být i z tohoto hlediska zvláštní závažnosti přiměřeně a dostatečně odůvodněno. Z příkazu k domovní prohlídce by v takovém případě mělo být, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu, seznatelné, z jakých důvodů považoval soud daný úkon za neodkladný nebo neopakovatelný (viz nález ze dne 25. srpna 2008 sp. zn. IV. ÚS 1780/07).
Ústavní soud je toho názoru, že orgány veřejné moci v posuzovaném případě dostály shora uvedeným požadavkům a nevybočily z rámce stanoveného ústavními předpisy.
Ačkoliv stručné odůvodnění příkazu k domovní prohlídce vydaného Okresním soudem v Kladně jistě nelze považovat za zcela vyčerpávající, Ústavní soud má zato, že jmenovaný soud dostatečně zdůvodnil, jaké úvahy ho vedly k vydání předmětného příkazu k domovní prohlídce a proč byl tento úkon třeba provést neodkladně. Nezbytnost domovní prohlídky okresní soud zdůvodnil existencí důvodného podezření, že se v domě obývaném stěžovatelem nacházejí věci, které stěžovatel nabízí ke koupi na internetových serverech, přestože nejsou v jeho vlastnictví, ale ve vlastnictví třetích osob, případně ve společném jmění stěžovatele a jeho manželky. Toto podezření bylo doloženo zejména doklady potvrzujícími koupi konkrétních věcí, které předložily poškozené osoby. Jelikož okresní soud dospěl k závěru, že existuje obava, že se podezřelý bude snažit urychleně tyto věci rozprodat, čímž by mohlo dojít k nezvratné ztrátě důležitých důkazů pro trestní řízení, rozhodl o tom, že je uvedené věci potřeba zajistit jako důkaz v trestním řízení. Jelikož stěžovatel dříve policejnímu orgánu odmítl umožnit prohlídku nemovitosti a odmítl věci vydat, uzavřel okresní soud, že se provedení prohlídky jeví jako nezbytné.
Přestože okresní soud v textu odůvodnění příkazu explicitně neuvedl, zda je domovní prohlídka prováděna jako úkon neodkladný či neopakovatelný ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu, má Ústavní soud za to, že je z jeho obsahu jednoznačně seznatelné, v čem neodkladnost předmětného úkonu po skutkové stránce spočívá. Přestože lze apelovat na soudní orgán, aby v textu odůvodnění příkazu k domovní prohlídce vždy jasně označil, zda jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný, není uvedený nedostatek v projednávaném případě důvodem pro kasační zásah ze strany Ústavního soudu, neboť nedosahuje ústavněprávní relevance.
Převážnou část své argumentace postavil stěžovatel na námitce, že podle něj nebyl respektován princip subsidiarity trestního řízení, neboť celá věc měla být řešena především prostředky civilního práva, nikoliv cestou trestního řízení. Jak již Ústavní soud dříve uvedl, princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní nebo jiná. Není tedy vyloučeno, aby došlo k uplatnění trestní represe spolu s jiným druhem odpovědnosti nebo pouze k vyvození odpovědnosti trestní. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (např. usnesení ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1548/14). V projednávaném případě dospěly orgány činné v trestním řízení k závěru, že využití nástrojů trestního práva je nezbytné, což také dostatečně zdůvodnily. Ústavní soud se s jejich postupem ztotožnil.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) trestního řádu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu