ECLI:CZ:US:2015:3.US.3757.14.1
sp. zn. III. ÚS 3757/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Čáslavská 8, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. dubna 2014 č. j. 0 P 638/2008-101 a části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2014 č. j. 55 Co 303/2014-132, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 27. 11. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2014, stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele jako otce nezletilých dětí F. M. a K. M. na snížení výživného, doručený obvodnímu soudu dne 4. 10. 2013, (výrok I) a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl k odvolání stěžovatele citovaný rozsudek obvodního soudu ve výroku I potvrzen, ve výroku II pak byl zrušen a věc byla obvodnímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel - s poukazem na zásady plynoucí z čl. 36 Listiny a §1 a 3 občanského soudního řádu - konstatoval, že soudní rozhodování nesmí nést prvky libovůle, resp. musí být řádně odůvodněné a přezkoumatelné; tyto požadavky však často rozhodnutí obecných soudů vydaná ve věci vyživovací povinnosti rodičů k nezletilým dětem nesplňují, kdy obvyklou praxí je jakési kvazi odůvodnění, jemuž předchází zdánlivé zkoumání věci a zjišťování jednotlivých skutečností, avšak zjištění skutkového stavu a kvalitní argumentace chybí. Stejně tak tomu má být i v jeho věci.
5. Dále stěžovatel uvedl, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 29. 5. 2012 č. j. P 638/2008-44 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 1. 11. 2012 č. j. 55 Co 370/2012-70 bylo ke dni 1. 9. 2011, kdy nezletilé děti nastoupily do třetí třídy základní školy, výživné zvýšeno na částku 12 000 Kč na každé z nich. Dne 9. 9. 2013 se stěžovateli narodila dcera E. M., a proto podal předmětný návrh na snížení výživného, obecné soudy však tomuto návrhu nevyhověly. Upozornil, že má o děti zájem, je s nimi v kontaktu a přispívá na ně nad rámec výživného, a uvedl, že rozhodování soudů považuje za netransparentní a nepřezkoumatelné, protože nebyla řešena otázka vyživovací povinnosti matky, tedy jakou částkou se matka podílí na výživě nezletilých. V této souvislosti namítl, že soud nezjišťoval, oč jsou náklady matky na zajištění bydlení vyšší v porovnání s náklady, které by matka měla, pokud by nebyly nezletilé děti v její péči, a zmínil, že měsíční příjem matky je 29 000 až 30 000 Kč, že si po zvýšení výživného zakoupila byt v hodnotě 3,7 mil. Kč a že její celkové náklady na bydlení činí 21 500 Kč, přičemž není zřejmé, jakým podílem z této částky je zajišťováno bydlení nezletilých. Následně vyslovil názor, že je třeba zkoumat, jakou částku by matka musela vynaložit na své bydlení, pokud by bydlení dětí bylo zajištěno jinak (např. kdyby děti byly u něho), a jí by tak stačil menší byt. Jestliže soud dále konstatoval, že matka dětem vaří, pere a žehlí, připravuje se s nimi do školy a zajišťuje účast na zájmových aktivitách, pak stěžovatel upozornil, že totéž činí i on, byť s dětmi tráví času méně.
6. Protože soud neuvedl, zda je matka povinna podílet se na výživě dětí také finančně, resp. v jaké výši matka svou vyživovací povinnost kompenzuje osobní péčí, není dle stěžovatele zřejmé, jaká je celková částka výživného; za toho stavu lze polemizovat, zda se v případě jemu stanoveného výživného jedná o přiměřenou částku, přičemž není ani jasné, jakou celkovou částku mají děti k běžné měsíční spotřebě. Upozorňuje, že se děti nevěnují žádným dražším koníčkům, finanční prostředky nejsou vynakládány ani na přípravu do školy a děti nemají zdravotní potíže, které by byly důvodem pro nákup léků či léčebných pomůcek.
7. Další otázkou podle stěžovatele má být, jakým způsobem bylo výživné spotřebováno, resp. zda je matka povinna spotřebu vyúčtovat, jestliže částka výživného je nadstandardní, přičemž upozorňuje, že je nemorální, aby děti měsíčně spotřebovaly tak vysokou částku, aniž by byly tvořeny podstatnější úspory pro situace, které mohou nastat. Matka u jednání 22. 4. 2014 sdělila, že každému dítěti ukládá 500 Kč měsíčně na stavební spoření a dále 560 Kč na další spoření. Městský soud uložil obvodnímu soudu přezkoumat požadavek (stěžovatele) na tvorbu úspor, dosavadní postoj obvodního soudu je však takový, že nedošlo-li od minulé úpravy ke změně poměrů, přičemž narození nezletilé E. "dostatečnou" změnou není, není namístě měnit původní rozhodnutí, dle kterého je celá částka určena k okamžité spotřebě, resp. případná tvorba úspor je čistě v dispozici matky. Při posledním jednání matka dle svého tvrzení zřídila další spoření, žádnou informaci o tom, jaká celková částka byla naspořena a za jakých podmínek může být čerpána, však zatím nemá. S ohledem na výše uvedené pochybnosti by matka podle názoru stěžovatele měla být vedena k tomu, aby spotřebované výživné vyúčtovala.
8. Konečně stěžovatel obecným soudům vytkl, že nezkoumaly životní úroveň rodičů a dětí, přičemž vyslovil názor, že rodič má právo zvolit si výchovné postupy a vybrat si, zda dětem poskytne blahobyt na úkor výchovy k zodpovědnosti. Protože se soud nezabýval výše uvedenými otázkami, nelze posoudit, zda rozhodnutí o povinnosti hradit měsíčně částku výživného odpovídá požadavkům na zabezpečení životní úrovně a zda dává rodiči možnost podílet se na výchově nezletilých k patřičné odpovědnosti.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na snížení výživného, přičemž jim vytýká vadné odůvodnění jimi vydaných rozhodnutí, a to z toho důvodu, že se v nich nezabývaly (dle stěžovatelova názoru) podstatnými otázkami, resp. namítá nedostatečná skutková zjištění ve vztahu k těmto otázkám. Ústavní soud opakovaně upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Jak patrno z napadených soudních rozhodnutí, stěžovatel podal návrh na snížení výživného, který odůvodnil narozením dcery E. Obvodní soud se tímto návrhem řádně zabýval, přičemž zohlednil jak tuto skutečnost, tak další skutečnosti, jež jsou pro stanovení výživného nepochybně relevantní (§913 občanského zákoníku), tedy zejména jaká je osobní a majetková situace u obou rodičů, především pak jaké jsou jejich příjmy a výdaje, a dále jaké jsou výdaje matky spojené s nezletilými dětmi. Tyto skutečnosti následně poměrně podrobně zhodnotil, přičemž vzal - kromě dalšího - v úvahu možné náklady stěžovatele na nezletilou dceru E., zvyšující se náklady nezletilých, jež v současné době navštěvují 5. třídu základní školy, jakož i to, že matka o děti osobně pečuje, a dospěl k závěru, že důvody pro snížení výživného nejsou dány, neboť k podstatné změně poměrů nedošlo (§923 odst. 1 občanského zákoníku, §475 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Městský soud pak - po doplnění dokazování ohledně aktuálního příjmu stěžovatele - se s tímto závěrem obvodního soudu plně ztotožnil.
13. Podstatné je, že souzená ústavní stížnost proti závěru obvodního soudu, na němž je postaveno zamítnutí stěžovatelova návrhu, nesměřuje, na což ostatně poukázal již městský soud, když uvedl, že stěžovatelova argumentace ve skutečnosti směřuje proti "původním rozhodnutím", kterým bylo otci výživné stanoveno (viz výše). Z toho plyne, že námitky, které stěžovatel v souvislosti se stanovením výše výživného v ústavní stížnosti uplatnil, nemohou být důvodné již jen proto, že jsou - ve vztahu k rozhodovacím důvodům - irelevantní.
14. Pro informaci Ústavní soud připomíná a doplňuje, že z hlediska opodstatněnosti ústavní stížnosti není podstatné, považuje-li stěžovatel subjektivně názor (postup) obecných soudů za nesprávný, ale musí být rovněž namítáno, že daný postup představuje svévoli v použití práva ze strany obecných soudů, a vysvětleno, z jakého důvodu tomu tak má být; tzn. že stěžovatel musí nejen tvrdit, že daný postup je (věcně) nesprávný, ale jeho povinností by bylo také objasnit, proč je z právního hlediska zcela neobhajitelný, resp. proč je založen na evidentně věcně nepřiléhavých důvodech (úvahách), tak aby bylo zřejmé, že se jedná o případ, kdy byla obecným soudem (očividně) kogentní právní norma buď zcela opomenuta, nebo byla aplikována zásadně nesprávným způsobem.
15. Z ústavní stížnosti přitom není vůbec patrno, proč by z hlediska ústavnosti bylo nezbytné řešit otázky, které stěžovatel v ústavní stížnosti předestírá, nadto má Ústavní soud pochybnosti o tom, zda by takový postup byl nějak účelný, resp. vůbec možný, zvláště pak není zřejmé, jaký smysl by mělo stanovení zcela hypotetického "podílu dětí na bydlení" či hodnoty osobní péče matky a potažmo výše finančního příspěvku matky, jestliže nezletilé děti se nacházejí v její péči, přičemž částku, s jakou matka měsíčně hospodaří, lze zjistit ze skutečností zjištěných obvodním soudem. Pokud má stěžovatel za to, že "matka by měla být vedena" k vykazování toho, jak s výživným hospodaří, vystává otázka, o co by se stanovení takové povinnosti mělo opírat, kromě toho z ničeho neplyne, že by matka nebyla schopna s penězi řádně hospodařit (či že by vedla děti ke konzumnímu způsobu života), naopak vše svědčí o jejím odpovědném přístupu, kdy dětem zajišťuje stabilní bydlení ve vlastním bytě, a to i za cenu velkých výdajů na jeho pořízení a na splácení hypotéky, navíc část prostředků, s nimiž hospodaří, odkládá dětem ve formě úspor. A jde-li o tvorbu úspor z části výživného placeného stěžovatelem, tato otázka je zatím otevřena, neboť dle pokynu městského soudu se jí musí obvodní soud v pokračujícím řízení zabývat.
16. Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu