ECLI:CZ:US:2015:3.US.3810.14.1
sp. zn. III. ÚS 3810/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Jedličky, zastoupeného Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014 č. j. 4 As 133/2014-37, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2014 č. j. 15 A 129/2012-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský úřad Ústeckého kraje rozhodnutím ze dne 20. 8. 2012 č. j. 3376/2012, JID 113200/KUUK/He, zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Teplice, odbor správních činností, ze dne 13. 7. 2012 č. j. MgMT/060941/2012/Vrb, kterým byla stěžovateli uložena pokuta 10 000 Kč dle §56 odst. 4 písm. a) zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, ve znění do 18. 1. 2013 (dále jen "zákon o odborné způsobilosti") za správní delikt podle §56 odst. 1 písm. e) ve spojení s §13 odst. 1 písm. f) zákona o odborné způsobilosti s odůvodněním, že přijal do výuky a výcviku pro skupinu řidičského oprávnění C+E pana Bodo Olaf Siebensohna (dále též i "žadatel"), který v té době nebyl držitelem oprávnění skupiny C a tím nesplňoval podmínku přijetí k výuce a výcviku dle §91 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen "zákon o silničním provozu").
Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, když z podrobně rozvedených důvodů dospěl k závěru, že stěžovatel se správního deliktu vskutku dopustil, jestliže 4. 11. 2011 přijal žadatele k výuce a výcviku pro řidičské oprávnění skupiny C+E, ačkoliv řidičského oprávnění skupiny C, jako nutné podmínky pro zařazení do výuky a výcviku pro skupinu C+E, dosud nenabyl (řidičské oprávnění získal až 14. 11. 2011).
Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl jako nedůvodnou kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal. K rozhodné otázce, zda žadatel disponoval řidičským oprávněním již 4. 11. 2011, jak tvrdí stěžovatel, soud s odkazem na §129 zákona o silničním provozu a závěry podávající se z rozhodnutí sp. zn. 2 As 41/2009 dovodil, že pokud je k žádosti (zde z 1. 11. 2011) vedeno správní řízení o udělení řidičského oprávnění, je udělení řidičského oprávnění (či jeho rozšiřování o další skupinu) konstitutivním aktem, neboť až udělením je osoba oprávněna k řízení motorového vozidla. Do doby, než je o žádosti rozhodnuto, není žadatel oprávněn řídit motorové vozidlo příslušné skupiny nebo podskupiny řidičského oprávnění, neboť držitelem příslušného řidičského oprávnění není; do té doby tudíž nelze ani dovozovat, že splnil všechny podmínky pro to, aby mu bylo řidičské oprávnění uděleno. Skutečnost, že za datum vydání řidičského oprávnění a řidičského průkazu je (bylo) z administrativních důvodů určeno datum podání žádosti, nedokládá, že žadatel již od tohoto data je držitelem řidičského oprávnění.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že rozhodnutími obou správních soudů bylo porušeno jeho právo dle čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Je názoru, že se správního deliktu nedopustil, neboť z ustanovení §91 písm. d) zákona o silničním provozu nevyplývá podmínka pro přijetí žadatele do výuky a výcviku; na žadatele nebylo možno pohlížet jako na řidiče motorového vozidla, ale jako na žadatele o řidičské oprávnění sk. C+E, který kurz fakticky zahájil až po 14. 11. 2011, tedy v době, kdy již byl držitelem řidičského oprávnění, resp. řidičského průkazu sk. C. S poukazem na postup "u žadatele o řidičské oprávnění sk. B" vnímá formalistický přístup žalovaného i soudů jako nerovný k žadatelům o získání nebo rozšíření řidičského oprávnění, a též nesouhlasí se způsobem, jakým se soudy vypořádaly s jeho námitkou o porušení procesních práv ve správním řízení tvrzením, jestliže "při posuzování daného případu" zvolily cestu přepjatého formalismu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v správním řízení a soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby státními orgány vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.
Stěžovatel směřuje svoji kritiku do soudního řízení správního, v němž bylo rozhodnutí správního orgánu přezkoumáno, a proto nadále nemůže jít o nic jiného, než o posouzení, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Toto právo však stěžovateli zjevně upřeno nebylo potud, že se mu v řízení dostalo adekvátního postavení účastníka řízení a oba soudy se jeho námitkami uplatněnými v žalobě a kasační stížnost též věcně zabývaly. Nikterak se nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde především) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Oba správní soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a z jejich rozhodnutí je zjevné, že nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolával; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.
Posuzovaná ústavní stížnost tak představuje povýtce pokračující polemiku se závěry žalovaného i soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí soudů běžnému instančnímu přezkumu.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaného právního názoru ohledně naplnění skutkových znaků správního deliktu dle podle §56 odst. 1 písm. e) ve spojení s §13 odst. 1 písm. f) zákona o odborné způsobilosti, k němuž se soudy uchýlily, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Tento výsledek byl řádně (srozumitelně a logicky) odůvodněn, a k jeho dosažení uplatněná argumentace je dostatečně obhajitelná.
Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že nutná podmínka pro přijetí do výuky a výcviku pro skupinu C+E, že žadatel již je držitelem řidičského oprávnění pro skupinu C, byla zjevná i z požadavku vysloveného v ustanovení §13 odst. 3 písm. e) zákona o odborné způsobilosti (pozn. ve znění do 18. 1. 2013), podle něhož "žádost o řidičské oprávnění musí obsahovat skupinu nebo podskupinu řidičského oprávnění, kterou žadatel vlastní".
Za těchto okolností nemůže obstát ani námitka z "přepjatého formalizmu".
Na tomto základě je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých správními soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu