ECLI:CZ:US:2015:3.US.3812.14.1
sp. zn. III. ÚS 3812/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva obrany České republiky, se sídlem Praha 6, Tychonova 1, doručovací adresou Ministerstvo obrany, Sekce legislativní a právní, Odbor pro právní zastupování, Praha 6 - Dejvice, náměstí Svobody 471, poštovní přihrádka 154, zastoupené pověřenou zaměstnankyní JUDr. Ivanou Holečkovou, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2014 č. j. 2 To 8/2014-29677, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 3. 12. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2014, se Česká republika - Ministerstvo obrany České republiky (dále jen "poškozená" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o odvolání obviněných a poškozené v trestní věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 5/2008.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatelka se podáním ze dne 15. 3. 2007 připojila jako poškozená s náhradou škody ve výši 93 426,12 Kč k trestnímu řízení, vedenému Krajským soudem v Brně (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 39 T 5/2008.
Dne 14. 5. 2008 usnesením sp. zn. 39 T 5/2008, vydaným podle §44 odst. 2 tr. ř., nalézací soud rozhodl, že poškození mohou svá práva v trestním řízení ve věci téhož soudu sp. zn. 39 T 5/2008 uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí.
Dne 29. 7. 2013 rozsudkem č. j. 39 T 5/2008 nalézací soud v trestní věci meritorně rozhodl; o nárocích na náhradu škody rozhodoval jen u těch poškozených, kteří byli zastoupeni společným zmocněncem, což stěžovatelka nebyla.
Dne 30. 7. 2014 rozsudkem č. j. 2 To 8/2014-29677 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") podle §253 odst. 1 tr. řádu zamítl odvolání stěžovatelky proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 29. 7. 2013 č. j. 39 T 5/2008 (výrok V), jako odvolání podané osobou neoprávněnou dle ustanovení §253 odst. 1 tr. řádu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že v průběhu trestního řízení byla opomíjena její procesní práva a nebyla jí zasílána procesní rozhodnutí, zejména shora uvedené usnesení nalézacího soudu ze dne ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. 39 T 5/2008, o kterém se dověděla až z rozsudku nalézacího soudu ze dne 29. 7. 2013 č. j. 39 T 5/2008-29122, který jí byl doručen dne 24. 2. 2014. Citované usnesení nalézacího soudu ze dne 14. 5. 2008 jí bylo doručeno až dne 7. 11. 2014 na základě jejího dotazu na stav řízení.
Stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy jí odepřely řádné projednání nároku, neboť nemohla být řízení před soudem přítomna, nemohla se k projednávané věci vyjádřit a neměla možnost si v soudem stanovené lhůtě zvolit společného zmocněnce. Odvolací soud tak postupoval způsobem rozporným s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nalézací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 4. 5. 2015 k ústavní stížnosti uvedl, že usnesení ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. 39 T 5/2008 zaslal všem poškozeným evidovaným v rámci přípravného řízení a mezi nimi též stěžovatelce, jak o tom svědčí referát předsedkyně senátu na č. l. 24 545 (svazek 58) a doručenka, která je k číslu listu připnuta a dle níž stěžovatelka zásilku převzala dne 22. 5. 2008. Stěžovatelka též byla vyrozuměna o termínu konání hlavního líčení, k němuž se nedostavila; společného zmocněnce však nezvolila. Protože stěžovatelka nepostupovala podle uvedeného usnesení a dále se již vůči soudu před zahájením dokazování neprojevila, nebyl důvod jí zasílat usnesení přijaté dle §206 odst. 4 tr. řádu, obžalobu, informovat ji o dalších jednacích dnech hlavního líčení a zasílat jí rozsudek.
Odvolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 12. 5. 2015 k ústavní stížnosti uvedl, že se s námitkami stěžovatelky neztotožňuje, poukázal na obsah spisu nalézacího soudu sp. zn. 39 T 5/2008 a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Stěžovatelka v replice ze dne 3. 6. 2015 na vyjádření nalézacího soudu a soudu odvolacího k ústavní stížnosti uvedla, že uvedené soudy ve svých vyjádřeních až na jedinou výjimku neuvedly žádné nové skutečnosti, které by nebyly již obsahem jejich rozhodnutí; zmíněnou výjimkou bylo tvrzení nalézacího soudu, dle něhož stěžovatelce bylo doručeno usnesení tohoto soudu, že poškození mohou podle §44 odst. 2 tr. řádu uplatňovat svá práva v trestním řízení pouze prostřednictvím zvoleného společného zmocněnce. K tomu stěžovatelka uvedla, že i nadále trvá na tom, že usnesení ze dne 14. 5. 2008 jí nebylo doručeno před zahájením hlavního líčení, jak uvedl nalézací soud. Závěrem uvedla, že na svém tvrzení o porušení základních práv dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny trvá, a poukázala na své dotazy učiněné vůči nalézacímu soudu a na ně navazující sdělení tohoto soudu.
Nalézací soud ve vyjádření ze dne 1. 7. 2015 k replice stěžovatelky ze dne 3. 6. 2015 znovu uvedl, že stěžovatelka obdržela jak usnesení ze dne 14. 5. 2008, tak také byla dne 22. 5. 2008 vyrozuměna o termínu konání hlavního líčení. Stěžovatelka podle usnesení nepostupovala, nezvolila si s jinými společného zmocněnce, a nelze vyloučit, že písemnost jí zaslanou ztratila. Pokud bylo jakkoliv reagováno na přípisy stěžovatelky adresované nalézacímu soudu, šlo o vstřícnost administrativních pracovnic.
Stěžovatelka v replice k vyjádření nalézacího soudu ze dne 1. 7. 2015, které jí bylo zasláno přípisem Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2015 spolu s kopií doručenky ze dne 22. 5. 2008, uvedla, že z relativně špatně čitelné kopie doručenky ze dne 22. 5. 2008 není v žádném případě patrné, že obálka opatřená touto doručenkou obsahovala usnesení nalézacího soudu o tom, že poškození mohou uplatňovat svá práva v trestním řízení pouze prostřednictvím zvoleného společného zmocněnce. Nalézacímu soudu vytkla porušení ustanovení §206 odst. 3 a 4 tr. ř. nevydáním usnesení o nepřipuštění poškozené k hlavnímu líčení. Poukázala na ustanovení §7 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a vyjádřila názor, "že si ani nemohla zvolit v daném případě společného zmocněnce, který by jistě nesplňoval uvedená zákonem stanovená kritéria." Závěrem stěžovatelka vyjádřila své trvající přesvědčení o porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatelka tvrdila porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tím, že v důsledku nesprávného postupu nalézacího soudu při doručování usnesení ze dne 14. 5. 2008 (jímž byla stanovena podmínka, že svá práva jako poškozené mohla v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí) jí byl odepřen přístup k soudu a nebylo jí umožněno řádné projednání jejího civilního nároku na náhradu škody soudem.
Ústavní soud připomíná, že výše uvedené články Listiny a Úmluvy zakotvují "právo na soud", resp. právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení k ochraně svého práva, v projednávaném případě se tohoto řízení zúčastnit jako poškozená osoba. Toto základní právo je jedním z prvků širšího základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy.
V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatelky - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení, v daném případě možnosti uplatňovat práva poškozené v trestním řízení pouze prostřednictvím společného zmocněnce poškozených. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svou podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
Ze shromážděných podkladů je zřejmé, že doručenkou nalézacího soudu byla stěžovatelce dne 22. 5. 2008 doručena zásilka na doručence označená jako "39 T 5/2008 HL 15-18.7./08 + usn." Zkratka "HL" zřejmě znamená "hlavní líčení" a "usn" je "usnesení." Byť uvedené usnesení nebylo na doručence podobněji specifikováno, z časové posloupnosti procesních kroků nalézacího soudu není jakýkoliv rozumný důvod pochybovat o tom, že oním "usnesením" bylo, jak tvrdí nalézací soud, jeho usnesení ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. 39 T 5/2008, vydané podle §44 odst. 2 tr. řádu. V replice ze dne 19. 10. 2015 stěžovatelka nepopřela, že zásilku doručovanou dne 22. 5. 2008 skutečně obdržela, ale pouze vyslovila pochybnost, zda obálka opatřená touto doručenkou inkriminované usnesení ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. 39 T 5/2008 skutečně obsahovala. Za těchto okolností nelze než poukázat na ustanovení §50f odst. 3 o. s. ř., dle něhož doručenka je veřejnou listinou, a není-li prokázán opak, považují se údaje uvedené na doručence za pravdivé. Stěžovatelka své vyslovené pochybnosti o obsahu jí dne 22. 5. 2008 doručované zásilky nijak neprokázala a Ústavnímu soudu nenabídla jakékoliv důkazy, z čehož plyne, že k jejímu tvrzení o nedoručení citovaného usnesení nelze přihlédnout.
Stěžovatelka se tak základního práva na přístup k soudu svým postupem zbavila sama, a její tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného výše citovanými články Listiny a Úmluvy bylo zjevně neopodstatněné.
Nad rámec řečeného lze konstatovat, že důvodem k odmítnutí ústavní stížnosti by mohla být též její nepřípustnost, vyplývající z obecného principu subsidiarity ústavní stížnosti (principu ultima ratio). Ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu stěžovatelce nijak nebránilo v tom, aby své nároky, s nimiž nebyla připuštěna do trestního řízení jako poškozená, uplatnila pořadem práva civilního.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu