ECLI:CZ:US:2015:3.US.3845.14.1
sp. zn. III. ÚS 3845/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky DELETE s.r.o., Pod Sídlištěm 1, Brno, zastoupené JUDr. Ivanem Peclem, advokátem se sídlem Zábrdovická 15/16, Brno, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014, č.j. 5 Cmo 152/2014-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Městský soud v Praze rozhodl dne 10. 1. 2014 v právní věci stěžovatelky proti žalované České spořitelně, a.s., tak, že usnesením č.j. 53 Cm 202/2013-47 řízení zastavil. Stěžovatelka se coby žalobce proti žalované domáhala určení neplatnosti směnečného rukojemství žalobcem za společnost CARENA, s.r.o. na směnce. Řízení bylo zastaveno vzhledem k tomu, že stěžovatelka při podání žaloby nezaplatila poplatek a neučinila tak ani ve lhůtě stanovené ve výzvě doručené právnímu zástupci stěžovatelky dne 17. 12. 2013.
Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014, č.j. 5 Cmo 152/2014-56, bylo o odvolání insolvenční správkyně proti usnesení městského soudu rozhodnuto tak, že odvolání bylo odmítnuto coby podané neoprávněnou osobou.
II.
Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to proto, že jí je nezákonným postupem Vrchního soudu v Praze bráněno ve spravedlivém soudním projednání věci.
Stěžovatelka nepopírá, že poplatek nebyl zaplacen, a to ani ve stanovené lhůtě. Upozorňuje však, že v době doručení rozhodnutí o zastavení řízení na ni byl prohlášen konkurz. Stěžovatelka uvádí, že insolvenční správkyně ve věci podala návrh na pokračování v řízení, ve kterém tvrdila, že v době realizace výzvy k zaplacení soudního poplatku se stěžovatelka nacházela v úpadku, když formou tohoto úpadku je konkurz, přičemž za této situace vstupuje namísto stěžovatelky insolvenční správce jako osoba s dispozičním oprávněním k vedení sporu. Vzhledem k tomu, že prohlášením konkurzu zanikají plné moci, byla dle insolvenční správkyně výzva k zaplacení soudního poplatku doručena osobě, která již nebyla oprávněna v dané věci jednat, když navíc insolvenční správce je osobou osvobozenou od soudního poplatku.
Stěžovatelka namítá, že odvolací soud zcela nesprávně vyhodnotil věc tak, že na insolvenčního správce nepřešla aktivní legitimace v předmětném sporu. Podle stěžovatelky však nelze souhlasit se závěrem vrchního soudu, že se výsledek předmětného sporu v žádném směru nepromítne do poměrů insolvenčního řízení, když nejde o spor, který by se týkal majetkové podstaty. Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že určovací žaloba přímo ovlivňuje podstatu tím, že v případě jejího úspěchu nedojde k ochuzení podstaty o významnou částku.
Podle stěžovatelky tedy prohlášením konkurzu nastaly účinky předvídané §252 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), a došlo k zániku plných mocí tykajících se majetkové podstaty. Výzva k zaplacení soudního poplatku tak byla doručena osobě, která v době doručení výzvy nebyla oprávněna za stěžovatelku jednat. Předmětné řízení proto dle jejího názoru mělo být přerušeno a pokračování v něm mohlo nastat jen za okolností vymezených v §264 insolvenčního zákona. Před vydáním rozhodnutí o zastavení řízení se však soud ani nezabýval tím, jestli jsou dány důvody pro přerušení řízení či nikoliv. Vadným rozhodnutím ve věci určení neplatnosti směnečného rukojemství měl soud podle stěžovatelky nepříznivě ovlivnit majetkovou podstatu a poškodit ostatní oprávněné věřitele.
III.
Ustanovení §252 odst. 1 insolvenčního zákona stanoví, že prohlášením konkurzu zanikají všechny jednostranné právní úkony dlužníka, které se týkají majetkové podstaty, zejména jeho příkazy, pověření a plné moci včetně prokury, není-li dále stanoveno jinak.
Důsledkem prohlášení konkurzu, a související ztráty dispozičního oprávnění dlužníka se svým majetkem, je zánik těch dlužníkových jednostranných právních úkonů, které se tykají majetkové podstaty, když je zapotřebí vycházet z toho, že pokud s tímto majetkem nemůže nakládat dlužník sám, není přípustná ani dispozice s majetkovou podstatou prováděná na základě mandátu této osoby osobami třetími. Z uvedeného je tedy patrné, že zánik jednostranných právních úkonů dlužníka se vztahuje toliko na jeho úkony týkající se majetkové podstaty (viz Kozák, J. a kol.: Insolvenční zákon a předpisy související: komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2013, 1272 s.).
IV.
Vrchní soud v Praze v rozhodnutí konstatoval (byť rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo předmětem věcného přezkumu), že daný spor "o určení" se netýká majetkové podstaty, když se výsledek předmětného sporu v žádném směru nepromítne do poměrů insolvenčního řízení a prohlášením konkurzu není dané řízení o určovací žalobě přerušeno. Vzhledem k tomu, že se spor "o určení" netýká majetkové podstaty, nenastal podle vrchního soudu ani účinek daný §252 odst. 1 insolvenčního zákona, nedošlo tedy k zániku původní plné moci advokáta a soud prvního stupně nepochybil, když zaslal výzvu k zaplacení soudního poplatku tomuto právnímu zástupci stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené dospěl vrchní soud k závěru, že odvolání podané insolvenční správkyní bylo nutno posoudit jako odvolání podané osobou neoprávněnou a jako takové muselo být odmítnuto podle §218 písm. b) o.s.ř. Vrchní soud v Praze připomněl, že odvolání do rozhodnutí může podat pouze účastník řízení, a to jen ten, kterému byla rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá újma, a za předpokladu, že odvolání do daného rozhodnutí zákon nevylučuje. Jiný subjekt, odlišný od účastníka, k odvolání oprávněn není.
Vrchní soud v Praze se přitom neztotožnil se stanoviskem správkyně konkurzní podstaty, že se stala účastníkem řízení namísto stěžovatelky, byť její odvolání dle obsahu bylo možno považovat za návrh na pokračování přerušeného řízení dle §264 insolvenčního zákona. Uvedl, že pokud by v důsledku prohlášení konkurzu bylo řízení o určení přerušeno, pokračovat by v něm bylo možné jen za okolností dle §264 insolvenčního zákona a pokud by insolvenční správkyně ve lhůtě soudem k tomu stanovené návrh na pokračování řízení podala, stala by se účastníkem řízení namísto stěžovatelky. V nepřerušeném řízení však podle vrchního soudu nemá daný návrh žádné právní účinky a odvolání tak muselo být odmítnuto coby podané neoprávněnou osobou.
V.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je tedy její bezprostřednost; pokud by ji podal ten, kdo napadeným zásahem orgánu veřejné moci bezprostředně ve svých základních právech nebo svobodách postižen nebyl, jednalo by se o osobu, která je k podání návrhu zjevně neoprávněná.
Jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne - viz ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
VI.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je nutno posoudit jako ústavní stížnost podanou osobou zjevně neoprávněnou.
Soud prvního stupně řízení iniciované stěžovatelkou, ve kterém se proti žalované domáhala určení neplatnosti směnečného rukojemství, zastavil pro nezaplacení poplatku, ke kterému nedošlo ani po výzvě ze strany soudu, což stěžovatelka nijak nerozporuje a toto rozhodnutí v ústavní stížnosti ani nenapadá.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti usnesení vrchního soudu, kterým bylo rozhodováno o odvolání insolvenční správkyně vůči rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž toto odvolání vrchní soud posoudil jako odvolání podané osobou neoprávněnou a jako takové jej odmítnul.
Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, kterým bylo odvolání insolvenční správkyně odmítnuto jako odvolání podané osobou neoprávněnou, však nemohlo dojít ke stěžovatelkou tvrzenému zásahu do jejího práva na spravedlivý proces.
Uvedené lze přitom nad rámec tohoto rozhodnutí podložit následující argumentací.
Pokud by Ústavní soud akceptoval tvrzení stěžovatelky o nesprávnosti závěrů učiněných vrchním soudem a přistoupil na argumentaci stěžovatelky, že v daném řízení namísto ní vstoupila jako osoba s dispozičním oprávněním k vedení sporu insolvenční správkyně, znamenalo by to, že v okamžiku, kdy na insolvenční správkyni účastenství přešlo, stěžovatelka přestala být účastníkem daného řízení. Za takové situace by stěžovatelka nebyla osobou oprávněnou k podání odvolání (z čehož patrně také vycházela, když si odvolání nepodala a odvolání bylo podáno insolvenční správkyní), nebyla by však ani osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti. Aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti by byla toliko insolvenční správkyně, která by mohla namítat, že dle jejího přesvědčení bylo jí podané odvolání vrchním soudem mylně posouzeno coby odvolání podané osobou neoprávněnou, čímž bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces.
Pokud by naopak Ústavní soud vycházel ze závěru učiněného vrchním soudem, že na insolvenční správkyni nepřešlo účastenství v daném řízení, byla to stěžovatelka, která měla proti rozhodnutí soudu prvního stupně brojit odvoláním a v případě jeho neúspěchu následně případně také ústavní stížností. Za situace, kdy tak však neučinila a odvolání bylo podáno jen insolvenční správkyní, nemůže být stěžovatelka rozhodnutím o odmítnutí odvolání insolvenční správkyně coby podaného osobou neoprávněnou dotčena na svém subjektivním právu na soudní ochranu a nemůže proto porušení práva na spravedlivý proces úspěšně namítat v ústavní stížnosti. Aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí vrchního soudu pro hypotetický zásah do práva na soudní ochranu spočívající v nesprávném posouzení jejího účastenství v daném řízení by byla opět toliko insolvenční správkyně.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána osobou zjevně neoprávněnou a z toho důvodu mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2015
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu