ECLI:CZ:US:2015:3.US.3850.14.1
sp. zn. III. ÚS 3850/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Bauerem, advokátem se sídlem Kostelní 71, 342 01 Sušice, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. září 2014 č. j. 14 Co 304/2014-137 a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. června 2014 č. j. 11 Nc 234/2013-111, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 12. 2014, napadá stěžovatel obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i pro porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o právech dítěte, čl. 6 písm. a) a čl. 10 Úmluvy o výkonu práv dětí.
Oběma soudům stěžovatel vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav předmětné věci; oba soudy prý nevyhověly návrhu stěžovatele na vyhotovení znaleckého posudku z oboru pedopsychologie, jímž mělo být prokázáno, zda by byla možná stěžovatelem navrhovaná střídavá výchova obou nezletilých synů. Závěry soudů, které konstatovaly narušené vzájemné vztahy mezi oběma rodiči, tak jsou podle názoru stěžovatele nepřezkoumatelné, neboť se neopírají o řádně provedené důkazy. Stejně tak se prý obecné soudy nevypořádaly s odkazy stěžovatele na závěry uvedené v řadě rozhodnutí Ústavního soudu týkajících se problematiky střídavé výchovy. Podle názoru stěžovatele existují již nyní podmínky pro rozhodnutí o střídavé výchově obou dětí, a nikoli až v budoucnu, jak to uvedla matka nezletilých dětí.
II.
Z napadených rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti se zjišťuje, že okresní soud v pořadí druhým rozsudkem svěřil oba nezletilé syny M. a A., K. "do výchovy a výživy matky P. K.", a to v době jak před rozvodem, tak i po rozvodu manželství rodičů (výroky I a IV), otci uložil povinnost přispívat na výživu každého z nich částkou 5 000,- Kč, počínaje dnem 1. 6. 2014 (výrok II) s tím, že stejnou částkou je otec povinen přispívat na obě děti i po rozvodu manželství rodičů (výrok V), dále rozhodl o výši dlužného výživného pro oba nezletilé (výrok III).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku pod body I, II, IV a V. Výrok pod bodem III. odvolací soud zrušil.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poukázal na právní závěry vyplývající z rozhodování Ústavního soudu v otázce střídavé výchovy a zdůraznil, že jejich styčným bodem je snaha rozhodovat v souladu s nejlepším zájmem dítěte a to tak, aby v jeho životě i při výchově zůstaly zachovány obě nezastupitelné role matky a otce. Odvolací soud konstatoval, že v posuzovaném případě v dřívější rodině byl vytvořen funkční model výchovy dětí, který byl založen na výhradní péči matky o děti při zajišťování všech běžných životních potřeb již od jejich narození, přičemž otec svoji výchovnou roli realizoval jen přes víkendy, přičemž s tímto uspořádáním byly děti nejen srozuměny, ale zcela jim po všech stránkách tento "zaběhaný" výchovný model vyhovoval. Též s ohledem na poměrně nízký věk obou dětí, neshledal odvolací soud žádný důvod k tomu, aby dosavadní stav výchovy dětí jakkoli měnil. Otcem navrhovaná změna není podle názoru odvolacího soudu reálně možná i pro konfliktní vztahy mezi rodiči, kteří nejsou schopni spolupracovat a dohodnout se ani o věcech, které jsou v zájmu nezletilých dětí.
Nepříznivé, konfliktní vztahy mezi rodiči jsou podle zjištění obecných soudů vyvolány především jednáním otce, který není ochoten se dohodnout na vypořádání společného majetku. Otec se v průběhu řízení před soudem prvního stupně účelově zbavil několika nemovitostí tím, že je daroval své matce, a to včetně té, v níž dosud bydlí matka s oběma nezletilými dětmi, což k uklidnění vztahů mezi rodiči rozhodně nepřispělo.
III.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele a jeho tvrzení o údajném porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas se skutkovými zjištěními obou obecných soudů, opakování námitek, s nimiž se již vypořádal soud odvolací v odůvodnění napadeného rozhodnutí a polemika s právním závěrem, k němuž v předmětné věci shodně dospěly oba obecné soudy.
Ústavní soud se problematikou svěření nezletilého dítěte do střídavé výchovy rodičů zabýval v celé řadě svých rozhodnutí. V jednom z posledních nálezů ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz) mimo jiné zdůraznil, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí všech okolností konkrétní projednávané věci (tedy nejen listinných důkazů, které jsou především zdrojem informací Ústavního soudu) rozhodují o tom, kterému z rodičů má být nezletilé dítě svěřeno do péče, přičemž Ústavnímu soudu za splnění podmínek minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů ani v řízení o ústavní stížnosti nepřísluší hodnotit důkazy provedené před obecnými soudy.
V projednávané věci se obecné soudy náležitě zabývaly splněním těch kritérií, která jsou relevantní při rozhodování o svěření dítěte do péče; mezi ty podstatné nepochybně patří i schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj, fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální i zájmové potřeby dítěte.
Přání dítěte je zajisté důležitým vodítkem při hledání nejlepšího zájmu v případě, že dítě je dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé. Je však nepochybné, že ani toto přání nezbavuje soud povinnosti posoudit komplexně a ve všech souvislostech všechny zájmy a potřeby dítěte. Je proto vždy na uvážení soudu, jestli přání dítěte (s ohledem na jeho věk, ale i rozumovou a emocionální vyspělost) bude posuzovat a zjišťovat přímo, prostřednictvím orgánu sociálně právní ochrany či znaleckého posudku.
V projednávané věci bylo splnění všech relevantních kritérií dostatečným způsobem zkoumáno, přičemž opakovaným pohovorem s oběma dětmi bylo jejich opatrovníkem zjištěno, že obě děti si nepřejí na současných výchovných poměrech a uspořádání péče svých rodičů o ně cokoliv změnit. Dalšími šetřeními bylo zjištěno, že situace, kdy děti jsou přes týden u matky, která se o ně po všech stránkách dobře a pečlivě stará, zajišťuje kontakt se školou, školkou, lékařem a dalšími školními potřebami obou dětí, a kdy od pátku do neděle jsou děti u stěžovatele, který se jim věnuje především po stránce sportovního vyžití a realizace jejich zájmů, je pro obě děti přínosná a zcela jim vyhovující. Oba rodiče tak mají možnost realizovat svůj podíl péče na jejich výchově, přičemž je zároveň zajištěna nezbytná stabilita výchovného prostředí.
Odvolací soud při komplexním zvážení výchovných podmínek a předpokladů obou rodičů dospěl k závěru, že matka je schopna respektovat jak přání a potřeby dětí, tak i zajistit široký styk dětí se stěžovatelem, aniž by mu v tomto směru činila jakékoli problémy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že oba soudy při svém rozhodování dodržely závazné hledisko uvedené v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, přičemž posoudily projednávanou věc s ohledem na specifickou situaci a podmínky, v níž obě děti dosud žily. Nelze jim proto vytknout, že by neposoudily a nezhodnotily jak osobní situaci účastníků řízení, jejich finanční, výdělkové a majetkové poměry, tak i rozsah stávající péče o oba nezletilé, to vše s ohledem k potřebám, přáním a zájmům nezletilých dětí, jak to předpokládá dodržení zásady nejlepšího zájmu dítěte.
Jak již konstatoval Ústavní soud ve stěžovatelem namítaném usnesení ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 650/14, prvotním zájmem a snahou vytvořit svým dětem harmonické a přínosné výchovné prostředí musí být vedeni oba jejich rodiče, kteří si své zodpovědnosti musí být vždy a za všech okolností, které se týkají jejich dětí, vědomi. V opačném případě i ten sebelepší soud či soudce může "jen" minimalizovat negativní dopady jednání rodičů na jejich děti.
V projednávané věci oba soudy postupovaly v souladu s platnou judikaturou Ústavního soudu v otázce úpravy poměrů k nezletilým dětem, jejich skutková zjištění odpovídají provedeným důkazům, přičemž rozsah dokazování je dostatečný pro rozhodování soudů v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem. Právní závěr, který z vykonaných skutkových zjištění tyto soudy vyvodily, není s nimi v extrémním nesouladu a je ústavně konformní.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu