ECLI:CZ:US:2015:3.US.3873.14.1
sp. zn. III. ÚS 3873/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Jiřího Pavlíčka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2014 sp. zn. 53 Co 275/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě - zrušil shora označené rozhodnutí, vydané v jeho občanskoprávní věci.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 2. 2014 sp. zn. 17 C 238/2011, kterým zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se proti žalovanému (Středočeskému kraji) domáhal zaplacení 11 076 Kč z titulu náhrady škody způsobené na jeho motocyklu (skútru) v důsledku tzv. výtluku na silnici v jeho "vlastnictví".
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný objektivně odpovídá za vzniklou škodu, současně však dovodil, že stěžovatel - tím, že se svým motocyklem nejel ve smyslu §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákona o silničním provozu), při pravém okraji vozovky, nýbrž v jejím středu - částečně (ve výši 35%) spoluzavinil vznik škody, pročež shledal důvody pro zamítnutí žaloby o částku převyšující jeho účast na vzniku škody.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy dovolávané ustanovení §11 odst. 1 zákona o silničním provozu se míjí s podstatou projednávané věci, a v rozporu s označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu promítly nepřípustně do soukromoprávního vztahu normu správněprávní, již nadto excesivním způsobem vyložily, a na tomto základě vydaly extrémně nespravedlivé rozhodnutí. Stěžovatel se totiž domnívá, že v daném skutkovém kontextu (v době vzniku škody se před ním ani za ním nenacházelo žádné jiné motorové vozidlo) a v podmínkách objektivní odpovědnosti žalovaného je zcela irelevantní otázka, ve které části vozovky se inkriminovaný výtluk nacházel, pročež mu vznikl nárok na odškodnění v plném rozsahu, nikoliv jen částečném, jak dovodily obecné soudy.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ústavní stížnost však - navzdory shora ohlášeným všeobecným ústavněprávním odkazům - tvrdí toliko věcnou nesprávnost jí napadených rozhodnutí, jež však kritériem ústavněprávního přezkumu zásadně není; může být relevantní jen v poloze extrémní, kdy aplikace soudem použitého práva je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Takový deficit v rozhodnutí obecných soudů však spatřovat nelze.
Obecné soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo, a z jejich rozhodnutí je zjevné, že nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolával; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.
Posuzovaná ústavní stížnost představuje povýtce pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí soudů běžnému instančnímu přezkumu. Proti obecným soudům klade výkladovou verzi vlastní, již má za "správnější", aniž by doložil, že verze oponované je současně i protiústavní, a to ačkoli jí nelze upřít jistou váhu.
A to zejména proto, že totéž platí i o názorech, jimž stěžovatel oponuje; i ty lze totiž logicky zastávat a jsou obhajitelné; z hledisek ústavněprávního přezkumu (v hmotněprávní větvi čl. 36 odst. 1 Listiny) je totiž podstatné, že závěry, ke kterým obecné soud dospěly, řádně a srozumitelně (přezkoumatelně) odůvodnily, a že interpretační či aplikační exces. nepředstavují očividně.
Což jest - co do intenzity relevantního excesu - doplnit konstatováním důsledků tzv. bagatelního sporu, o který (co do peněžní částky, již stěžovatel učinil předmětem sporu) jde; zde platí, že kritéria pro zásah Ústavního soudu jsou nastavena ještě výše, neboť ani případně zjistitelné vybočení ze "správnosti" - právě pro nevýznamnost jím způsobené újmy - není způsobilé danou soudní věc identifikovat s požadovaným znakem ústavněprávně relevantního zásahu do základních práv.
Tím je výše předznamenaný úsudek o nedostatku ústavněprávního rozměru stěžovatelovy kritiky napadených rozhodnutí obecných soudů odůvodněn.
Již jen nad tento rozhodný rámec pak stojí za zaznamenání dvojí:
za prvé, námitka rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 507/2013 (pouhou citací právní věty) je nepřípadná potud, že vychází z nepřenositelných skutkových okolností, charakterizovaných celkovou kvalitou vozovky a s ní spojenými důvody, proč tamní poškozený nejel při pravém kraji vozovky,
a za druhé, stěžovatel zcela přehlíží celkový kontext argumentace obecných soudů: nejenže neobstojí jeho tvrzení, že "spoluzavinění" poškozeného v soukromoprávním vztahu nelze založit na porušení jiných předpisů než opět soukromoprávních (zde veřejnoprávních), nýbrž současně opomíjí obecnou prevenční povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám (srov. §415 obč. zák., účinného v rozhodné době), jež dopadá i do poměrů poškozeného samotného.
I kdyby tedy okolnost, že z pohledu veřejnoprávního předpisu si sice stěžovatel nevedl zcela korektně (nejel po jím přikázané pravé straně vozovky), měla být sama o sobě bez významu (z hlediska zájmů, tímto předpisem chráněných), je zde relevantní, že se zřetelem k soudy zjištěnému stavu vozovky, resp. jejích jiných částí, konkrétního silničního provozu, viditelnosti, absence jakýchkoli překážek apod., neměl stěžovatel žádný rozumný důvod jet (nikoli po přikázané prvé straně vozovky, nýbrž v jejím prostředku) vstříc kritické výtluce, případně (při nízké rychlosti, kterou svůj motocykl řídil) se jí s dostatečným předstihem vyhnout.
Stojí konečně za připomenutí, že obecné soudy odpovědnost žalovaného vůči stěžovateli uznaly, a jím uplatněný nárok vnímaly pouze jako omezený - v poměrech očividně přípustné diskrece - v rozsahu jeho spoluzavinění. Stěžovatelova oponentura je však vedena tak, jako kdyby tuto odpovědnost neuznaly vůbec.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.
Z uvedených důvodů přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je nicméně zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než posoudit ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu