ECLI:CZ:US:2015:3.US.447.15.1
sp. zn. III. ÚS 447/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. srpna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karla Poláška, zastoupeného JUDr. Jiřím Hanušem, advokátem, AK se sídlem v Praze 6, Břevnovská 433/12, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2014 č. j. 31 Af 66/2014-60 a ze dne 12. 12. 2014 č. j. 31 Af 66/2014-71, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 10. 2. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 11. 2. 2015, Karel Polášek (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí o zastavení řízení, vydaná v řízení o správní žalobě proti Generálnímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Praze.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně (dále jen "správní soud") dne 27. 8. 2014 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Generálního finančního ředitelství, se sídlem v Praze, a současně navrhl odložit jeho vykonatelnost. Při podání žaloby nezaplatil soudní poplatek za žalobu a za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě.
Dne 10. 10. 2014 usnesením č. j. 31 Af 66/2014-54 správní soud žalobce vyzval k zaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě 10 dnů od doručení s poučením, že v opačném případě bude řízení zastaveno; poplatek nebyl ve lhůtě zaplacen.
Dne 31. 10. 2014 usnesením č. j. 31 Af 66/2014-60 správní soud řízení zastavil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II); žalobce současně poučil, že proti tomuto rozhodnutí může podat ve stanovené lhůtě kasační stížnost; tento opravný prostředek stěžovatel nepodal a usnesení o zastavení řízení tak nabylo právní moci dne 6. 11. 2014.
Dne 7. 11. 2014 byla správnímu soudu doručena žádost žalobce o prominutí zmeškání a prodloužení lhůty a současně byl uhrazen soudní poplatek.
Dne 12. 12. 2014 usnesením č. j. 31 Af 66/2014-71 správní soud žádost žalobce o prominutí zmeškání a prodloužení lhůty zamítl (výrok I) a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku (výrok II). V odůvodnění uvedl, že bylo-li řízení o žalobě soudem pravomocně zastaveno podle §47 písm. c) s. ř. s., ve spojení s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, nelze po právní moci tohoto rozhodnutí zmeškání lhůty k úkonu prominout.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že důvodem pro nezaplacení soudních poplatků ve stanovené lhůtě bylo jeho onemocnění ledvinovou kolikou dne 16. 10. 2014; byl vyšetřen a ošetřen v nemocnici a nemocen do 3. 11. 2014. Za neobvyklé považoval, že o zastavení řízení bylo rozhodnuto již třetí den po uplynutí lhůty k zaplacení soudních poplatků, a vyjádřil názor, že účelovým postupem správního soudu byla porušena základní práva dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení správního soudu ze dne 31. 10. 2014 č. j. 31 Af 66/2014-60, o zastavení řízení, je nepřípustná pro nevyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva dle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť stěžovatel navzdory poučení správním soudem nepodal proti tomuto rozhodnutí kasační stížnost.
V části směřující proti usnesení ze dne 12. 12. 2014 č. j. 31 Af 66/2014-71, o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání a prodloužení lhůty, jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo napadené rozhodnutí vydáno a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost v projednatelné části zjevně neopodstatněnou. Její podstatu shledal v tvrzení stěžovatele, že nevyhověním jeho žádosti o prominutí zmeškání a prodloužení lhůty správním soudem, bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu, tj. právo na soud.
V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu (včetně cestou podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku) není absolutní, ale může být (a zpravidla též i bývá) předmětem různých omezení, např. - jako v projednávaném případě - povinností zaplatit soudní poplatek. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svou podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
Ústavní soud je toho názoru, že dospěl-li správní soud k závěru, že v případě stěžovatele prominout zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku nebylo možné za situace, kdy žádost byla podána až poté, co usnesení o zastavení řízení o správní žalobě nabylo právní moci, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základního práva stěžovatele na přístup ke správnímu soudu. V této souvislosti lze připomenout, že čl. 36 odst. 1 Listiny předpokládá, že ten kdo se svého práva domáhá, tak činí "stanoveným postupem", což v případě stěžovatele zjevně nebylo naplněno.
V dané souvislosti lze poukázat i na ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, dle něhož usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci - k čemuž v případě stěžovatele nedošlo.
Tvrzení stěžovatele, že správní soud zamítnutím žádosti o prominutí zmeškání lhůty a prodloužení lhůty porušil základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny, Ústavní soud tudíž neakceptoval.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a z části jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu