ECLI:CZ:US:2015:3.US.497.15.1
sp. zn. III. ÚS 497/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Suchánka, zastoupeného JUDr. Radomírem Pickem, advokátem se sídlem Dolní náměstí 23, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. listopadu 2014 č. j. 12 Co 522/2014-53 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. srpna 2014 č. j. 28 C 195/2014-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 16. 2. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi došlo jednak k narušení rovnosti práv účastníků podle čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jednak k nepřiměřené aplikaci zákonného omezení ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny, a tím i k omezení jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, aby žalovaná AGROSPOL Velká Bystřice s. r. o. byla zavázána vyklidit a stěžovateli předat konkrétní pozemek v k. ú. Přáslavice u Olomouce (výrok I), dále jím bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II) a České republice soudní poplatek (výrok III).
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci byl k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a II potvrzen (výrok I), do výroku III pak bylo odvolací řízení zastaveno (výrok II) a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalované náklady odvolacího řízení (výrok III).
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že vadně posoudily otázku platnosti nájemní smlouvy ze dne 2. 1. 2012, na základě které žalovaná předmětný pozemek užívá. Tím jej jako pronajímatele měly vůči žalované jako nájemkyni znevýhodnit, resp. jej coby vlastníka neúměrně omezit.
5. Nutno podotknout, že stěžovatel nikterak nebrojil proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení zastaveno.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
7. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
8. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
9. Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. V souzené věci stěžovatel mohl, jak byl poučen odvolacím soudem, napadnout jeho rozsudek dovoláním, jež v dané věci představovalo mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Přitom stěžovatelovou povinností podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu bylo tento procesní prostředek ochrany práv "vyčerpat" před podáním ústavní stížnosti. Z ní však neplyne, že by stěžovatel dovolání podal, natož pak že by již dosáhl rozhodnutí o něm (srov. §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost tak nutno považovat za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti na základě ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se přitom stěžovatel výslovně nedomáhal, a ani z ústavní stížnosti žádné důvody pro takový postup neplynou.
11. Pro informaci možno dodat, že pokud stěžovatel mínil napadnout i "zastavovací" výrok II rozsudku odvolacího soudu (čemuž tak ale zjevně není), nebyla by ústavní stížnost ani v této části přípustná, a to s ohledem na možnost podání žaloby pro zmatečnost (viz §229 odst. 4 o. s. ř.).
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2015
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu