ECLI:CZ:US:2015:3.US.50.15.1
sp. zn. III. ÚS 50/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Václava Rusa, zastoupeného Mgr. Zuzanou Kotrbancovou, advokátkou se sídlem Praha 2 - Nové Město, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2014 č. j. 5 Cmo 338/2014-31 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2014 č. j. 2 Nc 1035/2014-9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. ledna 2015, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 22. října 2014 č. j. 5 Cmo 338/2014-31 bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2014 č. j. 2 Nc 1035/2014-9, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, podle něhož se stěžovateli zakazuje jakékoliv nakládání s nemovitostí směřující k omezení nebo převodu vlastnického práva s budovou č. p. X1 - rodinný dům postavený na pozemku parc. č. st. X2, k. ú. Vědomice, zapsané na listu vlastnictví č. X3 vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Litoměřice, pro obec Vědomice. Žalobci - obchodní společnosti WOODCOTE CZ, a.s. - bylo uloženo podat ve lhůtě 15 dnů příslušnému soudu návrh na zahájení řízení ve věci samé.
3. Podle odvolacího soudu bylo osvědčeno, že žalobce, který se po stěžovateli domáhá zaplacení směnky vystavené dne 23. července 2013 společností STAVRON s.r.o. a avalované mimo jiné stěžovatelem, může být s rozumnou mírou pravděpodobnosti ve věci úspěšný. Tato směnka byla splatná dne 23. dubna 2014. Stejně tak byla osvědčena reálnost obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí, v řízení posléze vydaného. Stěžovatel ve svém odvolání nijak nerozporoval, že předmětná směnka zajišťovala žalobcem specifikovaný závazek, a coby avalista si musel být vědom, že reálně hrozí vymáhání z něho plynoucího dluhu v krátké době. Pakliže se za této situace zbavuje prodejem svého nemovitého majetku, aniž by současně dokládal, že disponuje jiným majetkem, z něhož by se mohl případně úspěšný žalobce v rámci výkonu rozhodnutí zahojit, je návrh na nařízení předběžného opatření podle §74 odst. 1 občanského soudního řádu důvodný. Odvolací soud závěrem dodal, že stěžovatel sice doložil doplacení svého jiného závazku u Komerční banky, a.s., který byl zajištěn zástavním právem k předmětné nemovitosti, nikoliv však také to, že k tomuto účelu použil právě částku, která mu měla být uhrazena na základě smlouvy o prodeji uvedené nemovitosti. Postup, kdy kupující zaplatila sjednanou částku před právní mocí vkladu vlastnického práva, označil za nestandardní.
4. Stěžovatel se domnívá, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření. Uzavřením smlouvy o prodeji předmětné nemovitosti a související zástavní smlouvy, nemohl být ohrožen výkon budoucího soudního rozhodnutí, neboť ani v případě, že by nedošlo k jejich uzavření, by nemohla být pohledávka se směnky uspokojena z výtěžku prodeje této nemovitosti. Je tomu tak z toho důvodu, že uvedená nemovitost byla již před vznikem této pohledávky zatížena zástavním právem k zajištění jiné pohledávky. Předběžné opatření představuje podle jeho názoru šikanózní výkon práva ve vztahu k osobě, jež je v postavení kupujícího z výše uvedené kupní smlouvy. Odvolací soud měl ignorovat veškeré námitky a skutečnosti, které stěžovatel uvedl ve svém odvolání. Nijak se s nimi nevypořádal, ani logicky nevysvětlil, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a relevantních skutečností. Jeho závěr, že v případě kupující se mohlo jednat o "bílého koně", považuje za ničím nepodloženou a zcela smyšlenou dedukci. Napadená rozhodnutí jsou proto podle stěžovatele nevyhovující zákonným hlediskům a v podstatě nepřezkoumatelná. V jejichž důsledku mělo dojít k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. Listiny.
II.
Vlastní posouzení
5. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti. Po seznámení se s argumentací stěžovatele, napadenými usneseními a obsahem spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Nc 1035/2014, Ústavní soud nicméně zjistil, že je zjevně neopodstatněná.
6. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může vyplynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření je především věcí obecných soudů. Jakkoliv není nikterak sporné, že takováto rozhodnutí jsou obecně způsobilá porušit základní práva a svobody jednotlivce [srov. např. nález ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nález ze dne 5. listopadu 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223) nebo nález ze dne 13. července 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)], nelze přehlédnout, že práva a povinnosti jsou jimi upravena pouze dočasně a tato jejich úprava může být navíc v průběhu řízení k návrhu zrušena. Rovněž může být rozhodnuto jinak i konečným rozhodnutím. Ústavní soud se proto zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí, ledaže by k jejich vydání došlo v důsledku svévole nebo by porušení základního práva, k němuž by mohlo předběžným opatřením dojít, bylo v dalším řízení nezhojitelné. Takovýto závěr však v dané věci učinit nelze.
8. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného usnesení náležitým způsobem zabýval otázkou, zda byly splněny podmínky pro nařízení navrhovaného předběžného opatření podle §74 odst. 1 občanského soudního řádu. V jeho závěrech, podle nichž žalobce v tomto směru osvědčil existenci relevantních skutečností, nelze spatřovat žádné pochybení, které by věc posouvalo do ústavněprávní roviny a vytvářelo prostor pro eventuální kasační zásah Ústavního soudu. V postačující míře se vypořádal i s námitkami stěžovatele, které uplatnil ve svém odvolání (resp. v jeho jednotlivých doplněních).
9. Ze všech těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu