ECLI:CZ:US:2015:3.US.569.15.1
sp. zn. III. ÚS 569/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Insolvenční a správcovská v. o. s., se sídlem Brno, Šumavská 524/31, zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL. M, advokátem, AK se sídlem Praha 1, Revoluční 1082/8, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2014 č. j. 27 ICm 2590/2014, 13 VSOL 176/2014-357 (KSBR 27 INS 29684/2013), za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 20. 2. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 2. 2015, se Insolvenční a správcovská v. o. s., se sídlem v Brně (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka"), jako insolvenční správce dlužníka FARMA SOLANY, s. r. o., domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení proti SINEGRA INVEST s. r. o., se sídlem ve Zlíně (dále jen "žalovaná"), o nařízení předběžného opatření.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně podala dne 31. 7. 2014 u Krajského soudu v Brně odpůrčí žalobu na vyslovení neúčinnosti právního úkonu dlužníka a to kupní smlouvy ze dne 6. 2. 2013, jejímž předmětem byl prodej specifikovaných nemovitostí a movitých věcí - specializovaného technologického zařízení určeného pro výkrm a chov prasat. Téhož dne podala žalobkyně návrh na vydání předběžného opatření s cílem zachovat hodnotu majetku, který by připadl do majetkové podstaty a byl by použit k uspokojení přihlášených pohledávek věřitelů (v celkové výši 34 796 639,96 Kč) v rámci budoucího výkonu soudního rozhodnutí.
Dne 7. 8. 2014 usnesením č. j. 27 ICm 2590/2014-336 (KSBR 27 INS 29684/2013) Krajský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") nařídil předběžné opatření, kterým žalované uložil zdržet se znehodnocování ve výroku označených nemovitostí ("areál v Mimoni") jejich rozebíráním či odvážením nebo jiným poškozováním, a to do doby pravomocného rozhodnutí o žalobě na určení neúčinnosti právního úkonu, kterým byl tento majetek zcizen původním vlastníkem - společností FARMA SOLANY, s. r. o., se sídlem v Brně, podané insolvenčním správcem v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSBR 27 INS 29684/2013.
Dne 19. 12. 2014 usnesením č. j. 27 ICm 2590/2014, 13 VSOL 176/2014-357 (KSBR 27 INS 29684/2013) Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované usnesení nalézacího soudu ze dne 7. 8. 2014 č. j. 27 ICm 2590/2014-336 (KSBR 27 INS 29684/2013) změnil tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Odvolací soud na rozdíl od soudu nalézacího dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro vyhovění návrhu na nařízení předběžného opatření dle §75c odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyni se nepodařilo prokázat naléhavou potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků řízení, ani že je tu obava, že výkon soudního rozhodnutí by byl ohrožen; svůj závěr odvolací soud podrobně odůvodnil.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že odvolací soud hodnotil její tvrzení ryze formálně anebo vůbec, jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, extrémně rozporné s principy spravedlnosti a je důsledkem přepjatého formalizmu, což vedlo k odepření základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Obecné principy a požadavky spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vztahu k požadavkům spravedlivého procesu při vydávání předběžných opatření
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03, N 34/32 SbNU 321, ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04, N 72/37 SbNU 23, a další). Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Jen výjimečně je předmětem přezkumné činnosti ze strany Ústavního soudu spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně jimi může být přímo a neodčinitelně zasaženo i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
Jinak řečeno, s ohledem na způsobilost některých předběžných opatření zasáhnout ústavně zaručená základních práva nebo svobody (v civilním procesu např. základní právo na pokojné užívání majetku), lze některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto, což lze vztáhnout i na případ stěžovatelky. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo projevem svévole [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)].
Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") v rozsudku ze dne 12. 1. 2012 ve věci Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s., proti České republice (stížnosti č. 12266/07, 40066/07, 36038/09 a 47155/09) (dostupný na http://hudoc.echr.coe.int, též na http://portal.justice.cz/ - kancelář vládního zmocněnce, a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva 3/2013, str. 214) uvedl - s odkazem na rozsudek velkého senátu Evropského soudu ze dne 15. 10. 2009 ve věci Micallef proti Maltě (stížnost č. 17056/06) - že některými předběžnými opatřeními může být porušen článek 6 odst. 1 Úmluvy. Musí však jít o předběžné opatření vydané ve věci, v níž je rozhodováno o "občanských právech a závazcích" v autonomním významu tohoto pojmu podle článku 6 Úmluvy, a dále je nutno podrobně zkoumat povahu předběžného opatření, jeho cíl, účel a dopad na předmětné právo. V těch případech, kdy lze mít za to, že předběžným opatřením bylo fakticky rozhodnuto o předmětném občanském právu nebo závazku, bez ohledu na délku jeho trvání, je článek 6 Úmluvy použitelný.
Evropský soud ve výše citovaném rozsudku Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s. popsal vývoj své judikatury ohledně působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na řízení o předběžném opatření a konstatoval, že citovaný článek lze použít i na to předběžné řízení, jež nesouviselo s hlavním řízením ve věci, pokud výsledek tohoto předběžného řízení byl "rozhodující" pro občanská práva (rozsudek ze dne 18. 5. 2010 ve věci Udorovic proti Itálii, stížnost č. 38532/02), i na předběžné řízení, kterým nebylo prozatímně rozhodnuto o předmětu hlavního řízení, avšak které mělo "přímý dopad na předmětné občanské právo" (rozsudek ze dne 13. 1. 2011 ve věci Kübler proti Německu, stížnost č. 32715/06). Výraz "předmětné právo" v rozsudku Micallef tedy nutně neznamená, že by předmětným opatřením muselo být rozhodnuto o tomtéž právu, které je předmětem hlavního řízení. Z rozhodnutí Evropského soudu ze dne 3. 5. 2011 ve věci Štokalo proti Chorvatsku (stížnost č. 22632/07) pak plyne, že článek 6 dost. 1 Úmluvy nelze aplikovat na předběžné opatření mající ochrannou povahu, jehož účelem je toliko zabezpečit budoucí uspokojení nároku věřitele, aniž samo o sobě vede byť jen k částečnému uspokojení "hlavního" nároku.
Aplikace obecných principů na projednávaný případ
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud rozhodl nesprávně, dospěl-li k závěru, že v projednávané civilní věci nebyly splněny podmínky §75c odst. 1 o. s. ř. pro nařízení předběžného opatření před zahájením řízení, tedy že byla důvodná obava, že by budoucí výkon rozhodnutí mohl být ohrožen. Jinak řečeno, podle stěžovatelky řízení před odvolacím soudem nebylo spravedlivé, neboť podmínky pro vydání předběžného opatření byly tímto soudem nesprávně právně posouzeny, v důsledku čehož bylo protiústavně zasaženo do základního práva na spravedlivý proces.
Aplikací výše uvedeného "omezeného testu ústavnosti" na daný případ Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu o nenařízení předběžného opatření bylo vydáno příslušným soudem na základě zákona, přičemž dostatečně uvedlo důvody, na nichž bylo založeno; nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které odvolací soud odvoláním napadené usnesení nalézacího soudu změnil, byly v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje.
Principy spravedlivého procesu postupem a rozhodnutím odvolacího soudu nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny. Ústavní soud též připomíná, že prověřování podmínek pro nařízení předběžného opatření dle §102 odst. 1 o. s. ř. bylo především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu