ECLI:CZ:US:2015:3.US.592.15.1
sp. zn. III. ÚS 592/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele 1. S. S., 2. M. S. a 3. nezletilého R. S., všech zastoupených JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem Arbesova 400, Česká Lípa, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. ledna 2015 č. j. 14 Co 436/2014-400 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 9. září 2014 č. j. 11 P 16/2013-348, spolu s návrhem na zaplacení nákladů řízení na zastoupení státem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 23. 2. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 2. 2015, stěžovatelé napadli shora uvedená soudní rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v případě stěžovatele nezl. R. S. základní právo zakotvené v čl. 3 a čl. 27 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva"). Současně stěžovatele navrhli, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady jejich zastoupení budou hrazeny státem, a to z důvodu jejich finanční a majetkové situace.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech byl v právní věci stěžovatele nezl. R. S., syna L. S., t. č. neznámého pobytu, zamítnut návrh stěžovatelů M. S. a S. S., prarodičů, na svěření nezletilého do jejich společné pěstounské péče, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání matky a navrhovatelů byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen a dále žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. S poukazem na čl. 3 Úmluvy stěžovatelé uvádějí, že obecné soudy musí sledovat tzv. nejlepší zájem dítěte, tj. postupovat tak, aby byl zajištěn jeho optimální vývoj v oblasti fyzické a duševní (duchovní), a došlo tak k naplnění vzdělávacích, emocionálních, materiálních a dalších potřeb dítěte, jež by odpovídaly jeho struktuře osobnosti. Jsou přitom povinny opatřit si "dostatečný skutkový základ" pro posouzení, v čem spočívá nejlepší zájem dítěte. To v dané věci neučinily, takže neměly oporu pro svůj právní závěr, totiž že na navrhovatele přešla vyživovací povinnost za rodiče nezletilého, a tudíž že nejsou naplněny podmínky §957 občanského zákoníku (dále jen "o. z."), jenž představuje vodítko, kdy je namístě zachovat pouhé svěřenectví a kdy přistoupit k institutu pěstounské péče. Napadená rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná a zakládají porušení jejich práva na spravedlivý proces.
5. V návaznosti na to v ústavní stížnosti upozornili, že první a druhý stěžovatel jsou starobní důchodci, jejich společný příjem činí 22 852 Kč měsíčně, z něhož hradí náklady na bydlení ve výši 7 262 Kč, mají zvýšené náklady na léky, výživové doplňky, stravu a dopravu do zdravotnických zařízení, neboť trpí závažnými onemocněními. Po uhrazení nezbytných výdajů na domácnost a výdajů nezletilého stěžovatele jim prakticky nic nezbude. Uspokojení materiálních potřeb nezletilého je již nyní nedostatečné, stěžovatelé jsou dle svých slov odkázáni na občasné dary přátel. Tím prý je ohrožen i vzdělávací, kulturní a osobnostní vývoj nezletilého, který je nyní v kvintě na gymnáziu a nemůže se zúčastnit školou pořádaného studijního pobytu v Anglii, tanečních, stranou musely zůstat aktivity, o které měl zájem - hru na hudební nástroj, karate, kterému se dříve věnoval, a plavání. Zlepšení příjmové situace matky přitom nelze po dobu dalších cca tří let očekávat, protože je na mateřské dovolené, a nezletilý má obavy, zda bude moci z finančních důvodů pokračovat ve vysokoškolském studiu, což je pro něj demotivující.
6. Podle stěžovatelů (tedy) odvolací soud sice zjistil, že matka nezletilého nedisponuje žádnými příjmy a otec je neznámého pobytu, takže je zjevné, že objektivně nedostávají výživné ani od jednoho z rodičů, pominul však zhodnotit, zda za dané situace mohla na prvního a druhého stěžovatele přejít vyživovací povinnost v takovém rozsahu, aby nebyl ohrožen jeho vývoj v oblasti materiální a osobnostní. Tím bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 3 a čl. 27 odst. 2 Úmluvy.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelé, odvolávajíce se na ustanovení §957 o. z. a na práva dítěte zakotvená v čl. 3 a čl. 27 odst. 3 Úmluvy, obecným soudům vytýkají nesprávnou interpretaci a aplikaci ustanovení §958 odst. 1 ve spojení s §957 o. z., a to z důvodu, že jednak nezohlednily rozhodné skutečnosti v podobě nízkého příjmu domácnosti a potřeb nezletilého R., jednak že vyvodily, že na prvního a druhého stěžovatele přešla vyživovací povinnost za rodiče, aniž by takový závěr měl oporu v jejich skutkových zjištěních, čímž navíc porušily jejich právo na spravedlivý proces. Ústavní soud předně nemůže přehlédnout, že stěžovatelé opakují svou argumentaci, aniž by adekvátně reagovali na důvody, na jejichž základě obecné soudy návrhu prvních dvou stěžovatelů na svěření nezletilého třetího stěžovatele do jejich pěstounské péče nevyhověly, tedy aniž by označili úvahy, jež z hlediska ústavnosti považují za vadné, a vysvětlili, proč tomu tak má být. Sám přitom žádné zjevné pochybení nezjistil.
10. Ústavní soud v prvé řadě nemůže obecným soudům vytknout, že by při svém rozhodování vadně zohlednily povahu institutu svěření dítěte do péče jiné osoby (§953 a násl. o. z.) na straně jedné a pěstounství na straně druhé (§958 a násl. o. z.). Prvně uvedený institut najde své uplatnění v těch případech, kdy existuje v okruhu dítěte osoba, která je schopna a ochotna namísto rodičů o dítě pečovat, zpravidla půjde o některého z členů užší rodiny či osobu dítěti jinak velmi blízkou (§954 odst. 2 o. z.), pěstounská péče nastupuje obvykle až v těch situacích, kdy osobní vztah chybí zcela nebo nebude tak úzký, kdy tedy pěstoun nemá k dítěti žádný či natolik úzký vztah, aby z něho plynula minimálně morální povinnost se o dítě postarat, byť tomu tak nemusí být vždy, neboť pěstounem může být i osoba blízká či příbuzná (§962 odst. 2 o. z.). Také z tohoto důvodu pečující osoba na rozdíl od pěstouna neprochází žádnou zvláštní přípravou pro svou činnost, jak plyne ze zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (dále jen "zákon č. 359/1999 Sb."). Rozdílný je i způsob financování této péče, v prvním případě je zdrojem výživné hrazené rodiči nezletilého, případně i jinými osobami (§956 a 957 o. z.), zatímco pěstounská péče, i když vyživovací povinnost rodičů rovněž nezaniká, bude zpravidla financována státem (§961 o. z.); důvodem je motivovat potenciální pěstouny jako osoby, které k dítěti žádný (či bližší) vztah nemají, aby je převzali do své péče, a to tím, že jim stát jednak hradí vzniklé náklady, jednak je jim poskytována určitá odměna za čas a úsilí, které péči o dítě a jeho výchově věnují (srov. §47e zákona č. 359/1999 Sb.).
11. Z výše uvedeného porovnání plyne, že svěření nezletilého do péče navrhovatelů bylo zcela namístě. V souzené věci pak klíčovou otázkou je, zda dalšímu použití daného institutu nebránila skutečnost předpokládaná ustanovením §957 o. z., tj. že nebylo možné uložit rodičům nebo ostatním příbuzným vyživovací povinnost k dítěti. Touto otázkou se obecné soudy zabývaly a dospěly k závěru, že tomu tak nebylo jednak proto, že nadále trvá vyživovací povinnost rodičů nezletilého (nelze-li nalézt jeho otce, tak jeho matky), jednak z toho důvodu, že i kdyby tito nemohli svou povinnost plnit, jak v soudním řízení stěžovatelé tvrdili (s čímž se ovšem obecné soudy ve vztahu k matce neztotožnily, přičemž vysvětlily důvody, které je k tomu vedly), mají tuto povinnost (beztak) první a druhý stěžovatel. K námitce stěžovatelů, že jim není zřejmé, na základě čeho obecné soudy k závěru o přechodu vyživovací povinnosti dospěly, možno dodat, že vyživovací povinnost prvního a druhého stěžovatele k nezletilému plyne přímo ze zákona (§910 odst. 1 a 2 o. z.) a její "přechod" se (eventuálně) opírá o tvrzení matky a jich samotných.
12. Za daného stavu obecné soudy tedy zcela přiléhavě uzavřely, že státní pomoc ve formě dávek pěstounské péče by jen "suplovala" plnění vyživovací povinnosti rodičů, eventuálně prvního a druhého stěžovatele, což není jejím účelem; dovolávají-li se stěžovatelé práv dítěte zakotvených v Úmluvě, příčina toho, že potřeby
nezletilého - jde-li o jeho mimoškolní a některé školní aktivity - nejsou dostatečně saturovány, neleží v daném okamžiku (primárně) na straně státu, ale tkví v počínání samotné rodiny, konkrétně v chování matky, jež neplní svou vyživovací povinnost vůči nezletilému, a to zřejmě ani co do části soudem stanovené výše, resp. matčiných rodičů, kteří na ní plnění této povinnosti nevyžadují, resp. výživné nevymáhají, ač jsou k tomu oprávněni (§956 odst. 2 o. z.) a za jimi popisované situace i povinni. K tomu možno dodat, že pomoc státu, předpokládaná v čl. 27 odst. 3 Úmluvy, je-li sociální situace stěžovatelů skutečně tak tíživá, může mít i jinou podobu, než jsou jen dávky pěstounské péče.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k výsledku tohoto řízení nebylo možné vyhovět návrhu stěžovatelů ve smyslu §83 zákona o Ústavním soudu. Stejně tak, vzhledem ke zřejmé neopodstatněnosti návrhu, nebylo nutno se dále zabývat otázkou procesní pozice nezletilého R. S..
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu