ECLI:CZ:US:2015:3.US.594.15.1
sp. zn. III. ÚS 594/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. M. a D. M., zastoupených JUDr. Evou Vaňkovou, advokátkou se sídlem ve Vysokém Mýtě, Rokycanova 114, proti usnesení Krajského soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 22 Co 29/2015 22 Co 30/2015, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 28. 11. 2014 sp. zn. 13 P 73/2014 a ze dne 22. 12. 2014 sp. zn. 13 P 73/2014, spojené s návrhem na zrušení §460 odst. 1 věta druhá a §465 odst. 1 "poslední věta" zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení čl. 10 odst. 1, čl. 32 odst. 1, 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 7 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 6. 6. 2014 č. j. 0 Nc 5426/2014-6 8P a Nc 167/2014 v řízení o péči o nezletilého J. M. a nezletilou A. M. a o vydání předběžného opatření k návrhu Městského úřadu v Ústí nad Orlicí nařídil předběžné opatření, kterým se "nařizuje umístění nezletilých dětí ... do péče Dětského domova pro děti od 1 - 3 let, Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc...". Podle odůvodnění usnesení vzal soud na základě výsledků provedeného dokazování za prokázané, že se nezletilé děti ocitly "ve stavu nedostatku řádné péče", neboť u obou byla zjištěna detoxikace léky, a nešlo o intoxikaci "náhodnou". Vzhledem k "opakování těchto stavů, nezájem rodičů řešit zdravotní stav dle doporučení lékařky..." dospěl soud k závěru, že je nezbytně nutné prozatímně upravit poměry nezletilých a vyjmout je z péče rodičů.
Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 28. 11. 2014 Okresní soud v Ústí nad Orlicí předběžné opatření prodloužil do 6. 1. 2015 a dalším usnesením ze dne 22. 12. 2014 jej prodloužil do 6. 2. 2015. Podle odůvodnění obou usnesení tak soud postupoval proto, že ve věci dosud nebyly vypracovány znalecké posudky, bez kterých nelze ve věci rozhodnout, a s ohledem na důvody nařízení předběžného opatření není možné předběžné opatření zrušit a "navrátit děti do rodiny".
Krajský soud v Hradci Králové rovněž ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu potvrdil. S odkazem na rozhodná ustanovení §452 a §460 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen z. ř. s.) uvedl, že i když soud prvního stupně "nijak rozsáhle neodůvodnil výjimečnost předběžných opatření a vážné důvody a objektivní příčiny, pro které nebylo možno důkazní řízení ve věci samé skončit", důvody pro které předběžné opatření vydal, se z procesního spisu podávají, a i nadále trvají. Poukázal zejména na to, že dle nálezu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podaného znalcem MUDr. Josefa Pleskotem se obě nezletilé děti pro nedostatek řádné péče ze strany rodičů skutečně dostaly do ohrožení svého zdraví a života, a i když je z lékařské zprávy MUDr. Renaty Severové duševní onemocnění matky stabilizováno a v současné době není omezena ve schopnosti pečovat o malé dítě, z výslechu obou rodičů (ze dne 18. 9. 2014) je zřejmé, že matka za svého současného zdravotního stavu není schopna pečovat o již tři nezletilé děti, a ani otec přes svoji snahu opatřit péči o děti prostřednictvím třetích osob nedoložil, že by tato péče byla zcela zajištěna.
Podle odvolacího soudu byla splněna i zákonná podmínka pro prodloužení předběžného opatření podle §460 odst. 1 věty druhé z. ř. s., podle níž lze předběžné opatření prodloužit pouze výjimečně a jen tehdy, nebylo-li z vážných důvodů a objektivních příčin možné v době 6 měsíců od jeho vykonatelnosti skončit důkazní řízení ve věci samé. Uvedl dále, že byla zjištěna nedostatečná péče rodičů o děti, která měla za následek ohrožení jejich zdraví a příznivého vývoje, přičemž k "tomuto stavu nedošlo zcela ojedinělou a omluvitelnou chybou rodičů, ale tím, že oba rodiče, a to po delší dobu ... nebyli schopni zajistit dětem řádnou péči". Před umístěním dětí do dětského domova došlo nejméně třikrát k ohrožení jejich zdraví a zdravého vývoje, jestliže nezletilý J. byl v březnu 2014 hospitalizován pro akutní intoxikaci benzodiazepiny a následně pro stejnou akutní intoxikaci byla opakovaně hospitalizována i nezletilá A. (od 23. 5. do 30. 5. a 4. 6. 2014); ani z výpovědi rodičů v řízení před okresním soudem nevyplývá, že by došlo k zásadní změně ohledně jejich připravenosti (zejména matky) se o děti řádně starat. Proto za účelem zjištění, že oba rodiče jsou schopni se řádně postarat, byli v řízení ustanoveni znalci z oboru psychologie a zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kteří však doposud znalecké posudky nevypracovali, a jež jsou podstatné pro posouzení schopnosti rodičů o nezletilé děti se řádně starat, a tím i pro další rozhodnutí o péči o nezletilé.
K posouzení, zda bylo možné rozhodnout ve věci samé do šesti měsíců od vykonatelnosti předběžného opatření, odvolací soud uvedl, že řízení ve věci samé bylo zahájeno dne 17. 6. 2014, a na základě (v odůvodnění podrobně popsaných) procesních úkonů účastníků řízení, jakož i prarodičů nezletilých, dospěl soud prvního stupně k nutnosti vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a z oboru školství a kultura, odvětví dětská psychologie; vypracování posudku zadal dne 22. 9. 2014 a v přiměřené době též spis předložil znalcům, kteří znalecký posudek dosud zpracovávají. Na tomto základě proto odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně z vážných důvodů a objektivních příčin ukončit důkazní řízení v době 6 měsíců od vykonatelnosti předběžného opatření nemohl, a bylo proto na místě předběžné opatření i po uplynutí této doby je dále prodlužovat.
V ústavní stížnosti stěžovatelé rozporují rozhodnutí obou soudů o prodloužení nařízeného předběžného opatření, neboť mají za to, že v jejich věci nebyly naplněny zákonné podmínky ve smyslu §460 odst. 1 věty druhé z. ř. s., a další prodloužení předběžného opatření nebylo ani v zájmu nezletilých, neboť důvod, pro který soud prvního stupně předběžné opatření prodloužil (dosud nevypracovaný znalecký posudek), nelze považovat za "vážný" a za "objektivní příčinu", aby nebylo možno v zákonem uvedené lhůtě skončit důkazní řízení ve věci samé. Stěžovatelé mají za to, že rozhodování soudu prvního stupně bylo zatíženo neodůvodněnými průtahy, protože ačkoliv již v době nařízení předběžného opatření byla zjevná nutnost vypracování znaleckých posudků, příslušné usnesení bylo znalcům zasláno až v říjnu 2014; jelikož oni sami nezavdali žádné příčiny k průtahům v řízení, veškeré průtahy "leží čistě na bedrech soudu" a nutnost prodlužovat předběžné opatření proto nastala pro jeho "laxní" přistup. Stěžovatelé též namítají, že soud prvního stupně rozhodnutí o prodloužení předběžného opatření řádně neodůvodnil a jestliže poté odvolací soud dovodil, že tato vada je zhojena tím, že "odůvodnění vyplývá ze spisu", došlo tím k porušení jejich práva na spravedlivý proces.
Stěžovatelé dále uvádějí, že pro vnímaný zásah do svých práv a práv nezletilých dětí ve smyslu čl. 32 odst. 1 a odst. 4 Listiny podali stížnost na průtahy v řízení, neboť jejich odvolání proti usnesením o prodloužení předběžného opatření nebyla odvolacímu soudu předložena ve lhůtě dle §465 odst. 1 z. ř. s., tu však předseda okresního soudu odmítl jako nedůvodnou s tím, že citované ustanovení dopadá pouze na situace, kdy odvolání směřuje proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, nikoliv proti rozhodnutí o jeho prodloužení; takovou interpretaci však stěžovatelé odmítají jako chybnou, restriktivní a neoprávněně zužující.
Proto stěžovatelé též navrhují, aby Ústavní soud "jednou provždy konstatoval", zda se soudy v dosavadním průběhu řízení dopustily průtahů řízení, zda "chybně neaplikovaly" ustanovení §465 odst. 1 z. ř. s. a zda "nedostatečně odůvodňovaly svá rozhodnutí"; současně podali návrh, aby Ústavní soud zrušil v řízení užité ustanovení §460 odst. 1 druhá věta z. ř. s., neboť svojí obecností až "vágností" přispívá k průtahům v řízení, a dále též i ustanovení §465 odst. 1 "poslední věta" z. ř. s., a to pro jeho obsahovou nesrozumitelnost.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (rovněž dovolávané čl. 10 odst. 1, čl. 32 odst. 1, 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 8 odst. 1 Úmluvy, mohly být dotčeny jen jeho prostřednictvím).
Jelikož deficit těchto znaků soudu (nezávislosti či nestrannosti) tvrzen není, přičemž není ani důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovatelům dostalo náležitého postavení účastníka řízení, že měli možnost využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení rovného, zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatelé oponují, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem" v rovině jimi vytýkaných nedostatků v pojímání specifikovaných procesních aspektů řízení a potažmo hmotněprávního posouzení dané věci.
Jak se podává z předchozího, výsledek dosažený tímto "způsobem" nelze však identifikovat s výsledkem - podle stěžovatelů - věcně správným.
Ústavní soud, přestože se ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení vyjadřuje rezervovaně, dal ve svých dřívějších rozhodnutích (kupř. sp. zn. II. ÚS 221/98, sp. zn. IV. ÚS 189/01) nicméně najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření jde o opatření dočasné povahy s omezenou dobou trvání, které může být k návrhu i zrušeno a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.
V nyní posuzované věci je přitom zjevné, že oponentura stěžovatelů nemá dispozici otevřít relevantní spor ani o podústavní správnost napadených rozhodnutí, tím spíše o "správnost" hodnocenou z pohledu ústavněprávního, zejména mají-li stěžovatelé na zřeteli - v podstatě - než argument nedostatku spravedlivého procesu, jež - v podstatě - spatřují v délce celého řízení ve věci péče o nezletilé, a jejích dopadech do vlastního výsledku řízení o předběžném opatření, resp. jeho trvání.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 zdůraznil, že "předběžné opatření v oblasti péče soudu o nezletilé by mělo být skutečně pouhým krátkodobým provizoriem a ne z důvodu neúměrné délky řízení ve věci samé ‚kvazidefinitivním' rozhodnutím, které nelze doplnit či nahradit novým, které lépe vystihuje ochranu základního práva. Soud je povinen při opatřování podkladů pro meritorní rozhodnutí, tedy i např. znaleckých posudků, postupovat co nejefektivněji a podniknout důsledné kroky k jejich včasnému zajištění a dodání v určených termínech."
V nyní posuzované věci (i se zřetelem k výslovným námitkám stěžovatelů) se tudíž jeví nezbytným zabývat se tím, zda zvolený postup soudů, který vyústil v rozhodnutí o prodloužení nařízení předběžného opatření, respektoval jak podmínky zákonnosti, tak i nezbytnosti takového zásahu do práv stěžovatelů i nezletilých dětí, který bezesporu nařízené předběžné opatření, resp. jeho prodloužení, jímž byly nezletilé děti odňaty z péče rodičů, představuje.
Ústavní soud nemá v této věci silný důvod zpochybnit samotnou legalitu a legitimitu zásahu do práv stěžovatelů na rodinný život, neboť je zřejmé, že k prodloužení doby předběžného opatření došlo na základě zákona a obecné soudy tím sledovaly legitimní cíl, spočívající v ochraně práv i zdraví obou nezletilých. Lze mít též za to, že respektovaly v této věci i podmínku nezbytnosti takového zásahu, přičemž důvody, vedoucí k výjimečnému prodloužení nařízeného předběžného opatření (nutnost opatřit do řízení ve věci samé znalecké posudky) jsou akceptovatelné, neboť požadavkům "vážného důvodu a objektivních příčin" (§460 odst. 1 z. ř. s.) zásadně korespondují.
Výtky, které stěžovatelé proti postupu soudů vznesli, se přitom nejeví jako opodstatněné; z jednotlivých procesních úkonů soudu prvního stupně se podává, že bezprostředně po nařízení předběžného opatření zahájil řízení ve věci samé a úkony, které v něm činil, byly smysluplné, resp. znaky postupů, zakládajících naopak neodůvodněné prodlení (ve smyslu zaviněných průtahů) nenesou.
Důvody, pro které soudy přistoupily k prodloužení předběžného opatření, se přitom z jejich rozhodnutí podávají, a i když je zřejmé, že k podrobnému a rozumnému odůvodnění ohledně nezbytnosti prodloužení předběžného opatření, jakož i přiměřenosti jeho trvání, se uchýlil zejména až soud odvolací, nelze mít za to, že výsledek řízení jako celek trpěl takovým nedostatkem odůvodnění, který stěžovatelé vytýkali.
Ústavní soud má tudíž za to, že obecné soudy adekvátně uzavřely, aniž vybočily z rámce standardních názorů, že v řízení byly prokázány okolnosti svědčící o potřebě prodloužení zatímní úpravy právních poměrů účastníků, učinily tak procesně korektně a ve vztahu k daným okolnostem v přiměřené lhůtě; totéž hodnocení lze přijmout i ohledně postoupení odvolání stěžovatelů odvolacímu soudu.
Jak již bylo výše naznačeno, v ústavněprávní rovině je relevantní jen přítomnost zjevného rozhodovacího excesu, resp. "svévole" soudu, zjevující se kupř. v nepřiměřenosti předběžného opatření, délce jeho trvání nad nezbytně nutnou dobu či absence zdůvodnění nezbytnosti a výjimečnosti jeho prodloužení (srov. v doplnění stížnosti dovolávaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2903/14), o čemž však - jak bylo v předchozím zaznamenáno - v dané věci uvažovat nelze.
Shrnutím řečeného se podává, že napadeným rozhodnutím připínat hodnocení, relevantní z hlediska jediného - v obecné rovině akceptovatelného - ústavněprávního argumentu v duchu čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze, a další stěžovateli ohlášené námitky prostřednictvím jiných článků Listiny, případně Úmluvy, mohou mít smysl jen ve vztahu k němu, na jeho základě, a to za předpokladu, že by obstál.
Hodnocení, že ústavní stížnost stěžovatelů je zjevně neopodstatněná, je tím doloženo. Ústavní soud ji proto v senátě (mimo ústní jednání) usnesením odmítl, a v důsledku toho rovněž odmítl i akcesorický návrh na zrušení §460 odst. 1 věta druhá a §465 odst. 1 "poslední věta" z. ř. s. [§43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu