ECLI:CZ:US:2015:3.US.636.15.1
sp. zn. III. ÚS 636/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Krupy, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Johnem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Vsetín, Na Výšině 412, směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - domovní prohlídce bydliště stěžovatele a prohlídkám jiných prostor a pozemků - osobních vozidel VW Sharan a VW Passat, vykonaných Celním úřadem pro Zlínský kraj dne 19. 11. 2014, takto:
Návrhy se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal, že v jeho věci vydal Okresní soud ve Vsetíně příkaz k domovní prohlídce a příkazy k prohlídce jiných prostor a pozemků, na jejichž základě Celní úřad pro Zlínský kraj provedl prohlídky, kterými mělo dojít k porušení jeho práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, (dále jen "Listina"). Požadoval pak, aby Ústavní soud nálezem deklaroval toto porušení, zakázal pokračovat v porušování jeho práv a přikázal obnovit stav před porušením.
K prohlídkám došlo dne 19. 11. 2014; příkazy k jejich provedení, stejně jako výše uvedené návrhové požadavky, předložil stěžovatel k posouzení Ústavnímu soudu již ve své ústavní stížnosti ze dne 5. 12. 2014, o níž rozhodl usnesením sp. zn. IV. ÚS 3822/14 ze dne 3. 6. 2015 tak, že ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Po podání předchozí ústavní stížnosti stěžovatel podal Okresnímu státnímu zastupitelství ve Vsetíně podnět k přezkumu postupu policejního orgánu podle ustanovení §157a odst. 1 tr. řádu a následně, nespokojen s jeho vyřízením (o němž byl vyrozuměn sdělením doručeným dne 17. 12. 2014), povolal k přezkumu Krajské státní zastupitelství v Ostravě, jež však jím tvrzenou nezákonnost neshledalo, a stěžovatelův podnět odložilo.
Od doručení sdělení krajského státního zastupitelství ze dne 5. 2. 2015 (k němuž došlo téhož dne) stěžovatel odvodil lhůtu k podání v pořadí předmětné - v pořadí již druhé - ústavní stížnosti shodného obsahu; v ní zopakoval dříve uplatněnou oponenturu a odtud vyplývající nároky z ústavní stížnosti podané bezprostředně po provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je možno podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy bylo doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práv poskytuje, případně dnem, v němž nastala okolnost - jiný zásah orgánu veřejné moci, jenž je předmětem ústavní stížnosti.
V dané věci se tak stalo dnem 19. 11. 2014; stěžovatel sdělení vydaná okresním státním zastupitelstvím a krajským státním zastupitelstvím ústavní stížností nenapadl, a již proto nelze odvíjet lhůtu pro podání ústavní stížnosti z jejich doručení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2486/14 ze dne 22. 10. 2014 v odst. 21 a 22 a usnesení sp. zn. III. ÚS 703/15 ze dne 30. 6. 2015). Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud i v obdobné právní věci usnesením sp. zn. IV. ÚS 635/15 ze dne 2. 6. 2015.
Lhůta k podání ústavní stížnosti tedy marně uplynula v pondělí 19. 1. 2015, zatímco ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 2. 3. 2015.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu. S ohledem na výše popsané okolnosti Ústavní soud rozhodnul tak, jak je ve výroku uvedeno.
Dlužno nadto připomenout, že v doplnění ústavní stížnosti sp. zn. IV. ÚS 3822/14 rozšířil stěžovatel svůj návrh tak, že do ní zahrnul jak obsahovou oponenturu, tak nároky obsažené i v nynější ústavní stížnosti, a těmi se Ústavní soud v tamní věci, s výše uvedeným výsledkem (zjevně neopodstatněnosti ústavní stížnosti), již zabýval; pakliže ústavněprávní konformita napadeného soudního příkazu nebyla relevantně zpochybněna, je totéž namístě vztáhnout i k postupu policejního orgánu, jednal-li v souladu s ním.
Překážka litispendence [srov. §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu] sice odpadla v důsledku rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 3822/14 ze dne 3. 6. 2015, a překážka věci rozhodnuté zde není - přímo - dána vzhledem k povaze usnesení ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; nicméně okolnost byť jen "quasimeritorního" (předchozího) přezkumu spolu se zásadou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu nevyhnutelně vede k závěru, že i tak nelze jednat znovu o téže, již "rozhodnuté", věci, což - i tak a z jiných důvodů - zakládá věcnou neprojednatelnost dané ústavní stížnosti.
Jestliže stěžovatel uvedl, že danou ústavní stížnost podal jen "z opatrnosti" pro případ, že by Ústavní soud nepřitakal argumentu projednatelnosti předchozí ústavní stížnosti na základě ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (navzdory tomu, že dle jeho názoru tehdy nevyčerpal všechny opravné prostředky, jmenovitě přezkumu postupu policejního orgánu státním zastupitelstvím), je namístě konstatovat, že Ústavní soud v původní stěžovatelově věci sp. zn. IV. ÚS 3822/14 splnění těchto podmínek jakkoli nevyžadoval, a své rozhodnutí založil na závěrech "věcných".
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2015
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj