ECLI:CZ:US:2015:3.US.673.15.1
sp. zn. III. ÚS 673/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Kateřinou Radostovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Břehová 208/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 7 Tdo 1269/2014-87, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 9 To 15/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i zásada presumce neviny vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny.
II.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 42 T 21/2013 bylo zjištěno následující.
3. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 42 T 21/2013, uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaného formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a to dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Stěžovateli byla zároveň uložena povinnost zaplatit poškozené ČSOB, a.s., společně a nerozdílně s dalšími obviněnými částku ve výši 6.000.000,- Kč.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo ve vztahu ke stěžovateli rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 9 To 15/2014, zrušeno, přičemž odvolací soud podle §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání pomoci ke zvlášť závažnému zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za toto jednání byl stěžovatel odvolacím soudem odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a podnikání ve funkci finančního poradce a zprostředkovatele v oblasti finančního poradenství na dobu pěti let a dále povinnost společně a nerozdílně s dalšími obviněnými zaplatit na náhradě škody poškozené ČSOB, a.s., částku ve výši 6.000.000,- Kč.
5. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 7 Tdo 1269/2014-87, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
III.
6. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že skutek, tak jak je popsán ve skutkové větě rozhodnutí odvolacího soudu, nenaplňuje znaky pomoci k trestnému činu, když není patrné, komu a jakým svým jednáním měl stěžovatel pomáhat, tedy není zřejmé, jakým konkrétním způsobem se měl stěžovatel trestného činu, který je mu kladen za vinu, dopustit. Uvedl, že byl v rozporu se zákonem, jakož i se zásadou in dubio pro reo, odsouzen za jednání, které není z ústavní stížností napadených rozhodnutí seznatelné a nebylo ani prokázáno. Soudy dle názoru stěžovatele pochybily rovněž tím, že porušily zásadu akcesority účastenství, když stěžovateli přičetly naplnění všech znaků kvalifikované skutkové podstaty (tj. způsobení škody velkého rozsahu), ačkoli není zřejmé, komu měl stěžovatel ke spáchání trestného činu pomoci, natož že by byl srozuměn se záměrem hlavního pachatele takovou škodu způsobit. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele pak mělo dojít konečně i tím, že soudy nehodnotily v řízení provedené důkazy objektivně a nestranně, ale tyto účelově vykládaly tak, aby bylo možno jednání stěžovatele přizpůsobit znakům skutkové podstaty trestného činu, přičemž důkazem, na kterém vystavěly celou konstrukci skutku, byla výpověď obviněného F., která však nebyla věrohodná a kterou nelze považovat za zákonně získaný důkaz, neboť obviněný F. byl vyslechnut dříve, než bylo zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli, a stěžovatel ani jeho obhájce tak neměli možnost být tomuto výslechu přítomni a klást obviněnému otázky.
IV.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 42 T 21/2013, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti a ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým vybočením nebyly porušeny stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
9. Žádné z právě naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze pokračující polemikou stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů, jejichž přezkumu se stěžovatel ve své ústavní stížnosti fakticky dovolává. Jak však již bylo výše uvedeno, tato pravomoc Ústavnímu soudu nepřísluší.
10. Jde-li pak o jednotlivé námitky stěžovatele, je Ústavní soud nucen v prvé řadě konstatovat, že všechny tyto námitky již byly stěžovatelem vzneseny v rámci jím uplatněných opravných prostředků, přičemž soudy se s těmito námitkami řádně a srozumitelně vypořádaly. V podrobnostech uvádí Ústavní soud následující.
11. Ústavní soud se předně nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že tento byl v rozporu se zásadou in dubio pro reo odsouzen za jednání, které není z ústavní stížností napadených rozhodnutí seznatelné a které mu nebylo ani prokázáno. Ústavní soud má naopak za to, že soudy všech stupňů jasně a srozumitelně vymezily podíl stěžovatele na předmětné trestné činnosti, když uvedly, že stěžovatel spolu s obviněným D. připravili, resp. opatřili potřebné listiny a dokumenty s nepravdivým obsahem, které byly následně s žádostí o úvěr předloženy poškozené bance (a to v případě obou skutků popsaných ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu). Na právě uvedeném není z pohledu Ústavního soudu nic způsobilé změnit ani tvrzení stěžovatele, že se nepodařilo přesně zjistit, kdo z dvojice D.- stěžovatel se jakým konkrétním způsobem na této činnosti podílel, tedy kdo jakou konkrétní listinu opatřil, zfalšoval, jakým způsobem a kde. Ústavní soud se v této souvislosti ztotožnil s názorem dovolacího soudu, že i přes výše uvedené byl podíl stěžovatele na trestné činnosti bez důvodných pochybností prokázán, když bylo zjištěno, že stěžovatel jednal s vědomím o nepravdivosti daných dokladů, věděl komu a k jakému účelu jsou určeny, přičemž, jak vyplynulo z výpovědi obviněného F., stěžovatel se v případě skutku ad I. rovněž účastnil společných jednání všech obviněných ohledně společného postupu při sjednávání podvodného úvěru a způsobu prezentace obchodní společnosti, která v té době již nevyvíjela žádnou činnost. Z výpovědi obviněného J., dlouholetého známého stěžovatele, a obviněného D. pak soudy dovodily též to, že to byl právě stěžovatel, kdo inicioval dohodu o úvěru v případě skutku ad II. a kdo zprostředkovával komunikaci mezi obviněnými J.a D. Ústavní soud se přitom - s přihlédnutím k obsahu trestního spisu, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal - nemohl ztotožnit ani s tvrzením, že výše uvedené jednání nebylo stěžovateli prokázáno, neboť toto tvrzení nemá dle názoru Ústavního soudu oporu v obsahu předmětného spisového materiálu, když stěžovatel byl usvědčen výpovědí obviněného F.(v podrobnostech viz níže), kterou soud shledal věrohodnou, jakož i výpověďmi dalších obviněných (např. obviněného J. a D.), přičemž o účasti stěžovatele na předmětné trestné činnosti svědčí též data z osobního počítače stěžovatele, který byl předmětem znaleckého zkoumání.
12. Důvodem pro kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí pak nemůže být ani námitka porušení zásady akcesority účastenství, které se soudy měly dle názoru stěžovatele dopustit tím, že kvalifikovaly jeho jednání jako pokračující účastenství k trestnému činu dvou různých hlavních pachatelů, byť se Ústavní soud s touto námitkou ztotožňuje do té míry, že má shodně s dovolacím soudem za to, že tato zásada byla odvolacím soudem skutečně porušena, když odvolací soud kvalifikoval jednání stěžovatele shora popsaným způsobem. I přes právě uvedené však Ústavní soud nedospěl k závěru, že by tato skutečnost mohla být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť tímto pochybením nemohla být dle názoru Ústavního soudu porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, když toto pochybení odvolacího soudu je pochybením vyznívajícím ve stěžovatelův prospěch. To proto, že jak již ve svém rozhodnutí vysvětlil dovolací soud, bylo-li by této námitce stěžovatele vyhověno, byl by stěžovatel (s přihlédnutím ke skutečnostem popsaným v bodě 11 tohoto rozhodnutí) uznán vinným namísto jednoho pokračujícího zločinu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku dvěma těmito zločiny, což by však bylo výrazně v jeho neprospěch.
13. Namítal-li stěžovatel, že soudy v souvislosti s právě uvedeným pochybením stěžovateli přičetly naplnění všech znaků kvalifikované skutkové podstaty (tj. způsobení škody velkého rozsahu), ačkoli z napadených rozhodnutí není zřejmé, komu měl stěžovatel ke spáchání trestného činu pomoci, natož že by byl srozuměn se záměrem hlavního pachatele takovou škodu způsobit, pak s touto námitkou se již řádně vypořádal dovolací soud, který uvedl, že ani u jednoho ze skutků nelze uvažovat o možném naplnění pouze základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, když v případě obou skutků byla prokázána existence úmyslného zavinění stěžovatele ve formě přímého úmyslu, a to nejen ve vztahu ke znakům základní skutkové podstaty, ale i ke znaku kvalifikované skutkové podstaty spočívajícímu ve způsobení škody velkého rozsahu, přestože by ve vztahu k tomuto znaku postačovalo zavinění z nedbalosti. Ústavní soud v podrobnostech na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu pouze odkazuje.
14. Ústavní soud nemohl přisvědčit konečně ani tvrzení stěžovatele, že soudy nehodnotily v řízení provedené důkazy objektivně a nestranně, ale tyto účelově vykládaly tak, aby bylo možné jednání stěžovatele přizpůsobit znakům skutkové podstaty trestného činu. To proto, že taková skutečnost se z obsahu trestního spisu nepodává. Ústavní soud má naopak za to, že soud odvolací i soud prvního stupně se s v řízení provedenými důkazy řádně zabývaly, přičemž závěry z nich vyvozené, jakož i úvahy, jimiž byly při jejich hodnocení vedeny, velmi podrobně popsaly.
15. Důvodným není ani tvrzení stěžovatele, který namítal, že byl odsouzen pouze na základě výpovědi obviněného F., který je však nedůvěryhodnou osobou s kriminální minulostí. To proto, že jak vyplývá již z výše uvedeného, nebyla výpověď obviněného F. jediným důkazem, pro který soudy učinily závěr o vině stěžovatele. Z odůvodnění rozhodnutí soudů všech stupňů navíc vyplývá též to, že tyto se otázkou věrohodnosti výpovědi obviněného F. velmi pečlivě zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že tato výpověď je věrohodná, když je ohledně zásadních skutečností skutkového děje logická, konzistentní a souladná s výpověďmi svědků. Soudy v této souvislosti rovněž uvedly, že obviněný F. v řízení vypovídal opakovaně (viz níže), přičemž výpověď, kterou učinil u hlavního líčení, byla v podstatných bodech v souladu s výpovědí učiněnou tímto obviněným v rámci přípravného řízení a obsahovala podrobný popis celého průběhu skutku I.
16. Odmítnout je třeba i tvrzení stěžovatele, že výpověď obviněného F. nelze považovat za zákonně získaný důkaz, což stěžovatel dovozuje ze skutečnosti, že tento obviněný byl vyslechnut dříve, než bylo zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli, a stěžovatel (ani jeho obhájce) tak neměli možnost být tomuto výslechu přítomni a klást obviněnému F. otázky. To proto, že obviněný F. byl opětovně vyslechnut v rámci hlavního líčení dne 18. 12. 2013, kdy podal výpověď, která se v podstatných bodech shodovala s jeho původní výpovědí ze dne 13. 2. 2013. Stěžovatel i jeho obhájce přitom byli tomuto hlavnímu líčení přítomni a měli možnost klást obviněnému F. otázky, přičemž této možnosti také využili, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení. Právo stěžovatele na obhajobu proto dle názoru Ústavního soudu zkráceno nebylo. S přihlédnutím k obsahu již zmíněného protokolu o hlavním líčení (č. l. 1632 - 1655) pak Ústavní soud nemohl ani uzavřít, že by obviněnému F. byly ze strany soudu kladeny návodné otázky, jak ve své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil.
17. Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že přestože se měl jednání, které je mu kladeno za vinu, dle orgánů činných v trestním řízení dopustit společným jednáním s obviněným D., bylo soudy dovozeno, že tito obvinění se dopustili dvou samostatných trestných činů, když stěžovatel byl odsouzen za účastenství ve formě pomoci, kdežto obviněný D. za spolupachatelství, pak Ústavní soud pouze na okraj podotýká, že tato rozdílná právní kvalifikace byla soudy zvolena proto, že obviněný D. se měl (kromě opatřování a falšování listin s nepravdivým obsahem) sám přímo účastnit sjednávání předmětných úvěrových smluv a zároveň uvádět bankovní úřednici nepravdivé údaje, kterážto skutečnost však v případě stěžovatele prokázána nebyla.
V.
18. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu