ECLI:CZ:US:2015:3.US.696.14.1
sp. zn. III. ÚS 696/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Dity Krakové, zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sokolská 295, 470 01 Česká Lípa, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. února 2014 č. j. 35 Co 763/2013-133 a proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. června 2013 č. j. 22 C 51/2011-100, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, stěžovatelka napadá oba v záhlaví usnesení označené rozsudky a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně garantovaná práva a svobody ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, odst. 2, odst. 3 a odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje žalobcem Jiřím Kalou (dále jen "žalobce" nebo "pronajímatel") uplatněný žalobní nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který podle jejího názoru nevznikl již proto, že žalobci jako majiteli bytu za jeho pronájem řádně platila smluvní částku 5 500,- Kč měsíčně. Žalobce prý do výše nájemného výslovně nezahrnul úhrady za služby spojené s užíváním předmětného bytu - elektřinu a plyn, sám tedy předpokládal, že ostatní služby spojené s užíváním předmětného bytu (teplá a studená voda, teplo) budou zahrnuty ve smluvním nájemném. Protože pronajímatel stěžovatelce řádně služby, spojené s užíváním pronajatého bytu na období, v němž v bytě bydlela, nevyúčtoval, přičemž k takovému postupu nevyužil ani stav měřidel, která byla v bytě instalována, je stěžovatelka přesvědčena, že žalobci nic po skončení pronájmu nedlužila a nedluží. Podle názoru stěžovatelky měla být podaná žaloba, která neobsahovala dostatečně určitá skutková tvrzení, soudem nalézacím zamítnuta jako nedůvodná. Vznik bezdůvodného obohacení na straně stěžovatelky nebyl prý v průběhu řízení před obecnými soudy prokázán, přičemž jak k otázce vzniku, tak i k výši bezdůvodného obohacení soudy údajně neprovedly žádné důkazy.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že Okresní soud v České Lípě žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 10 170,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I), ohledně částky 317,30 Kč řízení zastavil (výrok II), žalobu o zaplacení 3 448,10 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítl (výrok III) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci potvrdil rozsudek okresního soudu v části ukládající žalované zaplatit žalobci částku 9 594,- Kč s příslušným úrokem z prodlení jako věcně správný, změnil ho potud, že zamítl žalobu na zaplacení dalších 577,- Kč se stanoveným úrokem z prodlení, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud při svém rozhodování vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která shledal odpovídajícími výsledkům provedeného dokazování.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává, mimo jiných námitek, též údajného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, které zaručuje právo každého subjektu domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Z něho vyvozené právo na spravedlivý proces by stěžovatelce bylo upřeno v případě, že by jako účastnice řízení neměla možnost využít svých procesních práv; tedy vyjadřovat se k návrhům žalobce, k provedeným důkazům a k vyvrácení tvrzení žalobce navrhovat důkazy vlastní, což by mohlo vést k nerovnému postavení mezi stranami sporu. K takovému zjištění Ústavní soud v projednávané věci nedospěl. Jinak řečeno, jak před nalézacím soudem, tak i v řízení odvolacím stěžovatelka měla možnost všech svých procesních práv na svoji procesní obranu řádně využít. Skutečnost, že se žalobci dostalo v rozsahu jeho procesních práv soudní ochrany (poučení soudu ve smyslu §43 o. s. ř.), nelze považovat za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Hypotetickou úvahu stěžovatelky, že soud měl žalobu zamítnout, neboť žalobce, i přes výzvy soudu, řádně nevymezil předmět řízení a v průběhu řízení měnil dosavadní skutková tvrzení a v návaznosti na ně i žalobní petit, nelze považovat za porušení jejích procesních práv, jestliže věrohodnost těchto tvrzení byla podrobena objektivnímu soudnímu přezkumu.
Další námitky stěžovatelky; založené na tvrzení o údajném neprokázání vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výše, které mělo vzniknout stěžovatelce v souvislosti s užíváním předmětného bytu a službami s jeho užíváním spojenými za období od 1. 4. 2009 do 31. 1. 2010, jsou zcela liché. V řízení před soudem prvního stupně bylo těžištěm důkazního řízení právě zjištění, jestli žalobci vznikl nárok z bezdůvodného obohacení, který vymezil ve svém žalobním návrhu, či nikoli, přičemž soudy zjišťovaly, jestli bezdůvodné obohacení vzniklo stěžovatelce jednak užíváním zmíněného bytu v souvislosti s neplatnou nájemní smlouvou a dále i z úhrad služeb spojených s užíváním bytu (konkrétně za dodávky tepla, teplé a studené vody).
Okresní soud ke stanovení výše nájemného obvyklého v daném místě a čase ustanovil znalce a na základě závěrů znaleckého posudku, vyúčtování společnosti ULIMEX a předloženého vyúčtování žalobce zjistil konkrétní výši nákladů spojených s užíváním bytu stěžovatelkou a dále výši konkrétních nákladů za používání internetu, za dodávky tepla a teplé a studené vody, za elektřinu, výtah i společnou anténu. Soudy se při výpočtu celkové částky bezdůvodného obohacení opřely o celou řadu listinných důkazů, jejich správnost či věrohodnost se stěžovatelce nepodařilo vyvrátit.
V souvislosti se skutkovou rovinou soudního řízení, platí obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; obecný soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat není třeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby měl za to, že jiné hodnocení by bylo přiléhavější; důvodem k jeho zásahu by byl až stav, kdy hodnocení důkazů a z něho vyvozené skutkové závěry by byl výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím by vybočovaly ze zásad spravedlivého procesu.
K takovému zjištění, jenž by odůvodnilo zásah Ústavního soudu v projednávané věci, Ústavní soud nedospěl.
Ústavní soud nezjistil, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí porušila stěžovatelkou namítaná ústavně zaručená práv a ústavní stížnost proto odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu