ECLI:CZ:US:2015:3.US.718.15.1
sp. zn. III. ÚS 718/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Městská nemocnice následné péče se sídlem v Praze 9 - Vysočany, K Moravině 343/6, zastoupené JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 10, Gutova 3297/4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014 č. j. Ncp 2793/2013-50, za účasti vedlejší účastnice Martiny Stojnovové, zastoupené Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Záběhlická 3262/88A, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z ústavní stížnosti a vyžádaných procesních spisů se podává, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 4. 2014 č. j. Ncp 2793/2013-50 rozhodl v řízení o žalobě Martiny Stojnovové (dále jen vedlejší účastnice) proti stěžovatelce o zaplacení 315 294 Kč jako náhrady nemajetkové újmy tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy.
Právním zástupcům stěžovatelky a vedlejší účastnice však bylo prostřednictvím Městského soudu dne 13. 5. 2014 doručeno rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (shodně označené), podle nějž "k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy a po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc předložena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 9".
Z úředního záznamu v procesním spise Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2015 na č. l. 74 se podává, že účastníci řízení obdrželi "jiné usnesení, ne stejnopis usnesení vrchního soudu na č. l. 50".
Přípisem ze dne 10. 2. 2015 Městský soud v Praze oběma účastníkům řízení sdělil, že usnesení Vrchního soudu ze dne 24. 4. 2014 č. j. Ncp 2793/2013-50, které jim bylo dne 13. 5. 2014 doručeno, není stejnopisem originálu, a že jim současně posílá "správné" usnesení.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014 č. j. Ncp 2793/2013-50, kterým bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 13. 2. 2015 a právnímu zástupci vedlejší účastnice dne 10. 2. 2015.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že "k projednání a rozhodnutí věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 78/2013, jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy", neboť tímto rozhodnutím a souvisejícím postupem soudů došlo ke "zcela bezprecedentnímu" zásahu do chráněného principu právní jistoty, a současně je extrémně rozporným se základními principy spravedlnosti; z podrobně rozvedených důvodů má tudíž za to, že tím bylo zasaženo do jejích práv garantovaných čl. 1 odst. 1a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, jakož i čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Ve vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze uvedl, že ve věci rozhodl jen jediným usnesením, a to tak, že k projednání věci jsou v prvním stupni příslušné soudy krajské. Administrativním pochybením kanceláře soudu byl však chybně zaslán do datové schránky Městského soudu v Praze nejdříve koncept usnesení, obsahující jiný, nesprávný výrok, a teprve poté "skutečně vydané usnesení". Dále soud uvedl, že dle jeho procesního spisu nebyl koncept usnesení s nesprávným výrokem předsedou senátu podepsán, naopak obsahoval pokyny k jeho přepracování; byl-li přesto účastníkům doručen, šlo o "postup non lege artis, za něž náleží účastníkům omluva". Současně zdůraznil, že stížností napadené usnesení je věcně správné, jako takové jej stěžovatelka nenapadá a jeho věcnou správnost nevyvrací; doručený koncept usnesení tudíž nelze z uvedených důvodů pokládat za relevantní, neboť nejde o rozhodnutí ve smyslu §167 o. s. ř..
Vedlejší účastnice ve vyjádření uvedla, že byť rozhodnutí vrchního soudu byla doručována tak, jak tvrdí stěžovatelka, k doručení "v pořadí druhého rozhodnutí" došlo v situaci, kdy ve věci nebyl soudem činěn žádný procesní úkon, neboť spis se stále nacházel na Vrchním soudu v Praze. Situaci, kdy evidentně administrativní pochybení soudu bylo zhojeno doručením druhého rozhodnutí přitom nelze ztotožňovat s věcmi, na něž stěžovatelka ve stížnosti poukazuje, jelikož nejde o rozhodnutí ve věci samé; za těchto okolností tak nelze mít za to, že by došlo k zásahu do práv stěžovatele, jak bylo tvrzeno.
Jelikož předložená vyjádření nepřinesla nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, Ústavní soud je stěžovateli k podání případné repliky nezasílal.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto stěžejního ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Ústavní soud se proto soustředil k otázce, zda lze - co do administrativního pochybení soudu při (prvním) doručení rozhodnutí o věcné příslušnosti dle §104a o. s. ř., jež vydaným (formálně završeným) rozhodnutím nebylo - dovodit důsledek ve smyslu způsobilosti zásahu do základních práv, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí.
Je evidentní, že nepochybně vadně byla účastníkům řízení doručena rozdílná usnesení Vrchního soudu v Praze o určení věcné příslušnosti; se zřetelem k obsahu vyžádaného spisu Vrchního soudu v Praze a jeho následného vysvětlení není však důvod nepřijmout verzi, že rozhodnuto bylo jen jednou, a to tak, že k projednání věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy.
To, že se účastníkům řízení dostalo dne 13. 5. 2015 jiného usnesení a nikoliv řádného stejnopisu usnesení vrchního soudu, je pak zřejmou administrativní chybou, jež poté byla zasláním řádného usnesení o určení věcné příslušnosti posléze korigována.
Nelze pochybovat o tom, že toto pochybení je krajně nežádoucí, a zakládá relevantní pochybnosti o korektnosti daného procesu, nicméně - v obecné rovině - platí, že nikoliv každý procesně vadný postup vedený v rovině podústavního práva, je způsobilý porušit současně ústavně zaručená práva účastníka řízení, a nutně vést k odstranění rozhodnutí, jež na jeho základě bylo vydáno.
Zde je pak podstatné, že předmětná procesní vada byla následně napravena, a že se tak stalo ještě předtím, než mohly být v dané věci realizovány na ni navazující relevantní procesní postupy, jakož i to, že stěžovatelka věcnou správnost napadeného usnesení nezpochybňuje (a nezpochybňovala ani ve stadiu řízení o zaplacení soudního poplatku - srov. č. l. 63 spisu).
Nenastala tedy situace, jež by mohla mít dopad do práv stěžovatelky takové povahy a intenzity, jež by znamenalo zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny (včetně požadavků právní jistoty) či práva na zákonného soudce ve smyslu jejího čl. 38 odst. 1.
Okolnosti, za nichž k vytýkanému postupu došlo, jakož i skutečnost, že šlo toliko o procesní rozhodnutí, přičemž co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor (resp. jejich účastníky) mají jen zprostředkovaně, resp. abstraktně, jsou určující i pro konstatování, že skutkově věc nelze připodobnit věci, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. IV. ÚS 113/13, na který stěžovatelka nyní poukazuje, dovolávajíc se jeho zobecnění a aplikace i v této věci.
Závěry, přijaté pro posuzovanou věc, jež se připínají k jejím konkrétním poměrům, tudíž Ústavní soud nyní činí i s ohledem na zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu a zejména minimalizace zásahů do řízení, jež dosud probíhá.
Z uvedeného plyne, že ústavní stížnosti přisvědčit nelze; její zjevná neopodstatněnost plyne z povahy rozhodnutí, jež napadá, a okolností, v nichž má být hodnoceno, jak bylo výše rozvedeno.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu