ECLI:CZ:US:2015:3.US.756.15.1
sp. zn. III. ÚS 756/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Dubanské, zastoupené Mgr. Otakarem Martincem, advokátem se sídlem v Praze 4, Zátišská 856/16, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014 č. j. 21 Cdo 3924/2013-193 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. března 2013 č. j. 25 Co 412/2012-171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 13. března 2015 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jejího tvrzení došlo k porušení zásady legality vyplývající z čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nerespektování autonomie vůle stran ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny, porušení principu rovnosti účastníků ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu obecných soudů Ústavní soud zjistil, že tento případ je dalším dílčím dějstvím několikaletých sporů o náhradu za odebraný živý a mrtvý inventář ve smyslu §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), mezi právními nástupci oprávněné Marie Hadincové (stěžovatelka a vedlejší účastnice Barbora Dubanská) a vedlejší účastnicí Jarmilou Vilímkovou, dcerou oprávněné Jarmily Exnerové. Tyto spory vedl v roce 2004 povinný subjekt podle tohoto zákona - tehdy Školní statek Hořice - ke složení částky 700 000 Kč do soudní úschovy ve smyslu §568 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), s odůvodněním, že jako povinný subjekt má - i s ohledem na tehdy ještě probíhající soudní řízení o vlastnictví nemovitostí, ke kterým se daná náhrada váže - důvodné pochybnosti o tom, zda je oprávněnou osobou ve smyslu zákona o půdě pouze Marie Hadincová, nebo i Jarmila Vilímková jako dcera oprávněné Jarmily Exnerové. Složitel, tak jako potencionální příjemkyně v návrhu na přijetí do úschovy, označil jak Marii Hadincovou, tak Jarmilu Vilímkovou. Následně bylo z úschovy na základě soudního rozhodnutí vyplaceno 346 480,80 Kč Marii Hadincové. V řízení, jehož výsledkem jsou napadená rozhodnutí, se stěžovatelka jako právní nástupkyně Marie Hadincové domáhala nahrazení souhlasu příjemkyně Jarmily Vilímkové s vydáním i zbytku úschovy stěžovatelce a Barboře Dubanské rozhodnutím soudu. Složitel s vydáním celého předmětu úschovy stěžovatelce a Barboře Dubanské vyslovil v roce 2011 souhlas.
3. Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") ve svém rozsudku ze dne 10. 5. 2012 č. j. 11 C 65/211-130 došel k závěru, že Jarmila Vilímková nedoložila své právní nástupnictví po Jarmile Exnerové, není tak oprávněnou osobou ve smyslu zákona o půdě a nemůže tak bránit vydání předmětu úschovy stěžovatelce a Barboře Dubanské. Na základě toho soud nahradil souhlas Jarmily Vilímkové s vydáním předmětu úschovy stěžovatelce a Barboře Dubanské svým rozsudkem. Krajský soud v Hradci Králové však v záhlaví zmíněným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu zrušil a žalobu stěžovatelky na nahrazení souhlasu zamítl. Krajský soud vytkl okresnímu soudu zejména to, že nároky obou příjemkyň zkoumal "značně asymetricky", když zatímco u Jarmily Vilímkové okresní soud zkoumal, zda má či nemá hmotněprávní nárok na plnění od povinného subjektu, u stěžovatelky a Barbory Dubanské, se spokojil pouze se souhlasem složitele. Krajský soud následně konstatoval, že právní předchůdkyně stěžovatelky měla nárok toliko na jednu polovinu náhrady za živý a mrtvý inventář, která jí byla vyplacena. Vydáním zbytku úschovy stěžovatelce a její sestře by tak dle názoru krajského soudu došlo k bezdůvodnému obohacení na jejich straně. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, ve kterém mj. argumentovala, že ke vzniku hmotněprávního nároku na vydání zbytku úschovy postačuje v tomto ohledu souhlas složitele. Nejvyšší soud však v rozporu s názorem stěžovatelky, ale i soudů prvního a druhého stupně, dospěl k závěru, že podmínky soudní úschovy dle §568 občanského zákoníku nebyly od počátku splněny. Dle názoru Nejvyššího soudu nemohl mít povinný subjekt nejmenší pochybnost o tom, kdo je jeho věřitelem, jelikož ze zákona o půdě jasně vyplývalo, že Marii Hadincové přísluší jedna polovina a Jarmile Exnerové druhá polovina této náhrady. Plnění do soudní úschovy dle Nejvyššího soudu nemělo účinky předpokládané zákonem (splnění dluhu), a stěžovatelky, Barbora Dubanská i Jarmila Vilímková, se mohly domáhat splnění dluhu pouze po povinném subjektu, nikoli prostřednictvím souhlasu s vydáním předmětu úschovy. Nejvyšší soud tak dovolání stěžovatelky a Barbory Dubanské zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Krajskému i Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká jednání ultra vires, spočívající v tom, že soudy z vlastní iniciativy přezkoumávaly hmotněprávní nárok stěžovatelky na vydání předmětu úschovy z pohledu zákona o půdě a v rozporu s vůlí složitele fakticky zabránily tomu, aby jí byl zbytek úschovy vydán. V tomto jednání spatřuje stěžovatelka jednak svévolné porušení autonomie vůle stran ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny, jednak porušení principu rovnosti účastníků dle čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny v tom smyslu, že zatímco stěžovatelčino právo požadovat předmět úschovy bylo krajským i Nejvyšším soudem důkladně zkoumáno, oprávněním Jarmily Vilímkové se tyto soudy nijak nezabývaly.
5. Stěžovatelka se spolu s Barborou Dubanskou cítí oprávněná i ke zbytku předmětu úschovy i z hlediska hmotného práva, resp. zákona o půdě. V souvislosti s tím argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 357/98 ze dne 9. 6. 1999 (N 90/14 SbNU 247), dle kterého je náhrada za živý a mrtvý inventář poskytovaná jednotlivým oprávněným závislá na vlastnictví nemovitostí, ke kterým se tato náhrada váže. Jelikož byla právní předchůdkyně stěžovatelky výlučnou vlastnicí těchto nemovitostí, měla i nárok na celou výši náhrady za živý i mrtvý inventář. Dle názoru stěžovatelky zasáhl Nejvyšší soud do jejího legitimního očekávání, když rozhodl v rozporu se zákonem o půdě a výše zmíněnou judikaturou Ústavního soudu.
6. Stěžovatelka také nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že o tom, že složitel nemohl mít důvodné pochybnosti kdo je dlužníkem a v jaké výši. V tomto smyslu stěžovatelka poukazuje na to, že v době složení úschovy stále ještě trval spor o tom, komu náleží předmětné pozemky, a že ani v současné době není v souvislosti s nárokem na náhradu za živý a mrtvý inventář vypořádáno dědictví Jarmily Exnerové. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze dle stěžovatelky mít pochyb o tom, že podmínky plnění do úschovy splněny byly. Z uvedených důvodů tak stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Stěžovatelčina argumentace spočívá převážně ve vytýkání nesprávného postupu obecných soudů chybnou aplikací podústavních právních předpisů. Ústavní soud však zásadně může ústavní stížnosti vyhovět pouze v případě, že by nesprávnou aplikací takových předpisů došlo k porušení ústavně zaručených individuálních práv stěžovatele. Tak tomu však v daném případě není. I přes poukaz na ustanovení Listiny je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve (a to v několika řízeních, jejichž výsledek opakovaně aproboval i Ústavní soud), a s nimiž se tyto srozumitelně a zevrubně vypořádaly, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu, v některých případech dokonce opakovanému instančnímu přezkumu. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší.
10. Ústavní soud tedy nemohl shledat argumentaci stěžovatelky jako důvodnou, a to především proto, že se jedná o námitky, o kterých bylo již pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, jehož výsledek byl nepřímo potvrzen i usnesením Ústavního soudu (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 344/06 ze dne 28. 7. 2009 a rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1883/2006-384 ze dne 27. 6. 2007) Z předmětného řízení vyplynulo, že Marie Hadincová měla nárok toliko na jednu polovinu náhrady za živý a mrtvý inventář (a to i v souvislosti s pronajatými pozemky), která jí byla na základě rozhodnutí soudů v tomto řízení již vyplacena. Marie Hadincová v rozporu s procesní úpravou civilního řízení nevznesla včas námitku toho, že se měla stát jediným vlastníkem veškerých v minulosti neprávem odebraných pozemků po svých rodičích. Toto tvrzení uplatňovala Marie Hadincová poprvé až v rámci dovolacího řízení, přičemž Nejvyšší soud se jím z toho důvodu nemohl zabývat. Argumentace výše zmíněným nálezem Ústavního soudu by tak byla namístě pouze ve zmíněném řízení a v souladu s tehdejšími procesními předpisy. Zároveň bylo ve zmíněném řízení jasně rozhodnuto, že i v případě, kdy Jarmila Exnerová neuplatnila nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář v plné výši, nepřirůstá tento neuplatněný nárok k nároku stěžovatelky.
11. V případě soudních řízení, jejichž předmětem je majetek, zasahuje Ústavní soud do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze při určitých druhových pochybeních. Mezi nejčastější patří omezení vlastnického práva bez zákonné úpravy, a v případě soukromoprávních sporů je nejčastějším důvodem nedostatečná ochrana legitimního očekávání účastníka soudního řízení. V takových situacích se, jednoduše řečeno, posuzuje, zda daná osoba mohla na základě právní úpravy a skutkových okolností předmětné věci mít legitimní očekávání v nabytí či ponechání určitého majetkového práva. V projednávané věci nelze však stěžovatelčino očekávání v žádném případě označit za legitimní, přinejmenším s ohledem na skutkové okolnosti a vývoj v napadeném řízení, jakož i v řízeních souvisejících. Stěžovatelka si musela být nejistoty jí tvrzeného právního stavu dobře vědoma. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že stěžovatelčino legitimní očekávání existovalo pouze k finanční částce, která již byla její právní předchůdkyni v plné výši vyplacena.
12. Stejně tak nelze přisvědčit stěžovatelčině tvrzení o porušení principu rovnosti účastníků v civilním řízení. Nárok stěžovatelky a Barbory Dubanské byl stejně jako nárok Jarmily Vilímkové posuzován z pohledu hmotného práva, jelikož u všech potencionálních příjemců byl v průběhu sporného řízení zkoumán jejich nárok na vydání zbytku úschovy na základě toho, zda a do jaké výše měly nárok na náhradu za odebraný živý a mrtvý inventář od povinného subjektu. Soudy dospěly k závěru, že Jarmila Vilímková nárok na tuto náhradu nemá z toho důvodu, že daný nárok nebyl předmětem dědického řízení po Jarmile Exnerové. U stěžovatelky a Barbory Dubanské dospěly ke stejnému závěru, avšak z důvodu, že plná výše nároku na tuto náhradu již byla vyplacena jejich právní předchůdkyni. Jelikož nebyl nahrazen souhlas pro vydání peněz stěžovatelce, a právní spor o ně tak pokračuje, nemusely obecné soudy navíc nijak podrobně osvětlovat svůj názor na nárok Jarmily Vilímkové. Pro vynesení napadených rozhodnutí postačovalo zjištění, že na peníze nemá stěžovatelka nárok.
13. Ztotožnit se nelze ani s tvrzením stran porušení zásady ochrany autonomie vůle stran. Toliko stručně lze poukázat na samozřejmou skutečnost, že naplňování této zásady nemůže vést k porušování právních předpisů a ohrožování nároků třetích osob. Přihlédnout je třeba rovněž k tomu, že problematika soudních úschov je právní oblastí s významným množstvím kogentních právních ustanovení. Ve zbytku lze odkázat na podrobné závěry krajského a Nejvyššího soudu, jakož i další judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2429/2013 ze dne 16. 7. 2014 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 293/2009 ze dne 4. 5. 2010).
14. Zbytek námitek tvoří jen opakovaná polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů, k jejichž hodnocení není Ústavní soud zásadně příslušný (viz výše). Žádná svévole v postupu soudů nebyla shledána, když rozhodnutí se opírá o dostatečně zjištěný skutkový stav, poznatky z několika předchozích řízení a srozumitelnou předchozí judikaturu obecných soudů. Ratio decidendi napadeného rozhodnutí krajského soudu, jakož i jeho potvrzení Nejvyšším soudem, tak neodporuje žádným ústavním principům spravedlivého soudního rozhodování a ústavní ochrany majetkových nároků účastníků předmětného řízení.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu