ECLI:CZ:US:2015:3.US.771.15.1
sp. zn. III. ÚS 771/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Bláhy, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. února 2012 č. j. 10 C 163/2011-22, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2013 č. j. 54 Co 215/2012-45 a výroku I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2015 č. j. 30 Cdo 2898/2013-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 14. 3. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, a to pro porušení čl. 5 odst. 5, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení 61 200 Kč a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Obvodní soud dospěl k závěru, že žalobě, podané z titulu náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovateli neoprávněným vězněním od 25. 2. 1953 do 4. 5. 1953, nelze vyhovět, neboť takový nárok nemá oporu v zákoně.
3. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil, neboť se s jeho závěry ztotožnil, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Na základě stěžovatelova dovolání Nejvyšší soud výše označeným rozsudkem rozsudek městského soudu změnil tak, že se citovaný rozsudek obvodního soudu mění tak, že "trestním stíháním žalobce, jeho odsouzením a výkonem trestu bylo porušeno jeho právo na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces a v konečném důsledku jeho uvězněním a výkonem trestu právo na svobodný život a osobní bezpečnost a že se zamítá žaloba na zaplacení částky 61 200 Kč" (výrok I), s tím, že stěžovateli lze vyhovět pouze ve formě morálního zadostiučinění; současně Nejvyšší soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 8 228 Kč (výrok II), odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč (výrok III) a dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč (výrok IV).
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že svou žalobu podal ještě před uveřejněním stanoviska Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (dále jen "Stanovisko"), takže daný nárok plyne z čl. 5 odst. 5 Úmluvy, navíc ho lze přiznat i na základě čl. 10 odst. 1 či čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, jak plyne z řady nálezů Ústavního soudu. Namítl, že Nejvyšší soud aplikoval ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), což je však podle ustanovení §36 vyloučeno. Současně stěžovatel upozornil, že Nejvyšší soud svým postupem prohlubuje nerovnost, kdy řadě osob v obdobném postavení již byla náhrada nemajetkové újmy soudy pravomocně přiznána a také vyplacena, s tím, že je třeba postupovat podle "návodu" obsaženého v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 290/05 a provést nápravu tam, kde ji lze provést.
6. Pokud jde o formu a výši zadostiučinění, stěžovatel upozornil, že ani Ústavní soud v posledních nálezech ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 1856/13 a ze dne 6. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 3451/13 nenabádal k odmítnutí finančního zadostiučinění, přičemž dle jeho názoru zadostiučinění formou omluvy či konstatování porušení práva je vhodné tam, kde došlo na straně státu k drobnému pochybení, v případě déledobého zbavení osobní svobody je takové zadostiučinění výsměchem poškozenému občanovi a pošlapáním jeho lidské důstojnosti. Standardní judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ukazuje, že finanční zadostiučinění má tři složky, přičemž není důvod, aby mu byla jedna ze složek (tj. náhrada nemateriální újmy) odepřena (např. rozsudek ze dne 29. 5. 1997 ve věci Tsirlis a Kouloumpas v. Řecku).
7. Stěžovatel má tudíž za to, že mu Nejvyšší soud v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny neposkytl potřebnou ochranu, když mu nepřiznal finanční zadostiučinění jakožto úměrnou formu odškodnění za nezákonné věznění, že porušil čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když nesprávně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., čl. 1 Listiny, neboť přispěl k prohlubování nedůvodně rozdílného zacházení s osobami ve shodném právním postavení, čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť nutnost jeho aplikace plyne ze Stanoviska, jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy, protože nerespektoval závazný názor vyslovený ve výroku II.
8. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 26. 4. 2015 stěžovatel, opíraje se o závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 819/15, zopakoval, že má právo na finanční náhradu nemateriální újmy.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení
9. Obvodní soud ani Ministerstvo spravedlnosti se k ústavní stížnosti nevyjádřily. Městský soud uvedl, že se důvody svého rozhodnutí zabýval v odůvodnění rozsudku, kde uvedl všechny zásadní prokázané a fakticky nezpochybňované skutečnosti i právní důvody, které vedly k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Jeho názor korigoval Nejvyšší soud, s nímž - dle svých slov - nepolemizuje. Vzhledem k tomu, že všechny zásadní důvody uvedl v odůvodnění svého rozsudku, městský soud na ně odkázal s tím, že neshledal důvod pro další rozvádění či doplňování tam uvedených zjištění a právního hodnocení, a dodal, že je přesvědčen, že svým rozhodnutím ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu, ani postupem v řízení, nebyla porušena ústavní práva stěžovatele, a že tudíž nejsou dány důvody pro vyhovění ústavní stížnosti.
10. Nejvyšší soud úvodem upozornil na nepřípadnost stěžovatelova odkazu na čl. 89 odst. 2 Ústavy s tím, že v dané věci žádné vykonatelné rozhodnutí Ústavního soudu neexistuje, a doplnil, že si byl vědom Stanoviska a že jeho závěry také aplikoval. Za nepřípadnou označil námitku, že aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., neboť při znalosti výroku II Stanoviska, ve snaze vyhovět závěrům tam uvedeným, uplatnil zásadu, která je nyní vyjádřena v §31 citovaného zákona, nikoliv právní normu jako takovou. Ze stejných důvodů (resp. vzhledem k výroku I Stanoviska) nejsou dle Nejvyššího soudu aplikovatelná ani další ustanovení Listiny a Úmluvy. K tomu Nejvyšší soud dodal, že si je vědom dalšího vývoje judikatury Ústavního soudu ohledně předestřené otázky, ze kterého se podává závěr, že vzhledem k legitimnímu očekávání, jež plynulo z nesprávného výkladu Úmluvy, má být osobám neprávem vězněným přiznáno odškodnění v penězích, byť tento nárok nemá oporu v pozitivním právu (nálezy ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 723/15 a ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 819/15), přesto však trvá na tom, že ani "legitimní očekávání" v chybný výklad zákona nemůže založit právní nárok, navíc v dané věci nebyl stěžovatel úspěšný, přičemž odškodnění ve formě konstatování porušení práva bylo přiznáno až jeho rozhodnutím. Kromě toho žalovaná namítla promlčení nároku a tuto situaci řešil Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 737/15. Ve zbývající části Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, načež vyslovil názor, že jím nebyla porušena základní práva stěžovatele, resp. že nebylo nepřípustně zasaženo žádné ústavním pořádkem nebo mezinárodními právními dokumenty chráněné právo stěžovatele, a tudíž ústavní stížnost není důvodná. Z tohoto důvodu navrhl, aby ji Ústavní soud zamítl.
11. V replice k vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel uvedl, že ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy nutno vykládat tak, že se vztahuje k aplikaci obecných principů či právních závěrů, jež jsou v nálezech obsaženy, jinak by hrozila dvojkolejnost rozhodování. Dále stěžovatel vyslovil souhlas s Nejvyšším soudem stran jeho tvrzení, že ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 819/15 a I. ÚS 723/15 bylo městským soudem finanční zadostiučinění přiznáno, zatímco on úspěšný nebyl, současně však upozornil, že městský soud postupoval rozporuplně, pokud mu dané právo odepřel, a proto také brojí nejen proti rozsudku Nejvyššího soudu, ale také proti rozsudku městského soudu. Jestliže Nejvyšší soud poukázal na promlčení nároku ve smyslu usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 737/15, k této otázce se vyjádřil v souvislosti s ústavní stížností vedenou pod sp. zn. III. ÚS 840/15, kde předložil návrh na vydání sjednocujícího stanoviska. V souvislosti s vyjádřením městského soudu stěžovatel uvedl, že tento soud se nezabýval výše zmíněnými nálezy ani rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015 č. j. 30 Cdo 1791/2015-132, jímž bylo potvrzeno zadostiučinění městským soudem dříve přiznané, a pominul také svůj obdobný rozsudek ze dne 16. 6. 2016 č. j. 16 Co 199/2015-112, vydaný v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 3451/13, jakož i rozsudek ze dne 26. 8. 2015 č. j. 69 Co 229/2015-38. Stěžovatel rovněž zmínil, že stejná soudkyně obvodního soudu přiznala finanční zadostiučinění v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1856/13, jiná soudkyně téhož soudu pak v návaznosti na nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2853/12, a že na Slovensku stejně postupuje Okresní soud Bratislava I. Dále argumentoval tím, že vzhledem ke Stanovisku došlo k vytvoření dvou skupin osob - v první jsou ti, kteří před vydáním Stanoviska žalobu nepodali, a ti nárok nemají, a ve druhé ti, kteří ji podali, a ti daný nárok mají. Osoby z první skupiny ovšem začaly svůj nárok zakládat na jiných právních předpisech než na čl. 5 odst. 5 Úmluvy, a to čl. 10 odst. 1 Listiny (s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05) či čl. 9 odst. 5, čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a v případě druhé skupiny začal Nejvyšší soud přiznávat zadostiučinění formou omluvy se zamítnutím finanční kompenzace. Jde však o zbytečné problémy, neboť se ESLP již v prakticky totožné věci, jak byla uvedena výše, rozhodl.
IV.
Formální předpoklady projednání návrhu
12. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
14. Oproti očekávání stěžovatele nespatřuje Ústavní soud ve způsobu, jakým se dovolací soud "zhostil" interpretace závěrů Stanoviska, resp. nálezu sp. zn. III. ÚS 1856/13, za ústavně nekonformní. Nejvyšší soud totiž na základě těchto závěrů indikoval porušení stěžovatelova základního práva, současně však z důvodů zaznamenaných na str. 6 rozsudku vyjádřil přesvědčení, že v dané věci představuje samotné konstatování porušení základních práv satisfakci za dostatečnou. Konstatoval-li tedy Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1856/13, že obecné soudy při rozhodování o výši náhrady vezmou v úvahu specifika dané věci, jež plynou z důvodů obsažených v citovaném stanovisku, tj. že sice nesmí dojít k poškození žadatelů o odškodnění, o jejichž věci nebylo do doby přijetí Stanoviska "shodou okolností" rozhodnuto, na straně druhé že jimi uplatňovaný nárok má oporu toliko v dosavadní (nesprávné) praxi orgánů veřejné moci, a nikoliv tedy v pozitivované právní normě, reflektoval Nejvyšší soud tento pokyn v napadeném rozhodnutí způsobem, kterému není v ústavněprávní rovině co vytknout. V této souvislosti je třeba připomenout, že předmětem Stanoviska byla otázka právního základu vznášených nároků (bod I výroku) a dále otázka zachování práva na projednání věci za splnění tam stanovených podmínek (bod II výroku Stanoviska), tedy nikoli však na automatické přiznání nároku stěžovateli vznášenými.
15. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že do projednávané věci - bez dalšího - nedopadají závěry stěžovatelem odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 819/15 (resp. obdobného nálezu ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 723/15), a to proto, že v těchto věcech - na rozdíl od věci této - bylo tamním stěžovatelům odškodnění již v minulosti přiznáno (a případně i vyplaceno), a nehrozí tudíž jeho navrácení. Tato skutečnost přitom představuje podstatnou odlišnost i potud, že stěžovateli nebyla přiznána finanční kompenzace utrpěné imateriální újmy ani před přijetím Stanoviska (viz dikce: jen některé z nich měly to "štěstí", že jejich případy byly rozhodnuty ještě před tímto judikaturním odklonem v bodu 34 stanoviska), čímž je materiální důvod "aplikace" jeho intertemporálního výroku II rozhodným způsobem potlačen.
16. Sluší se dodat, že z hlediska ústavního bylo nezbytnou povinností obecných soudů přistoupit k posouzení věci z hlediska Stanoviska, tzn. tak, že sice nárok opřený o aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy nemá oporu v pozitivované právní úpravě, nýbrž jen ve vadné aplikační praxi [nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497)]. Co do posouzení okolností případu a možné náhrady nemajetkové újmy zůstává tak věc otevřena k posouzení obecným soudům, a to právě s ohledem na časový odstup, srovnatelné případy politických obětí minulého režimu, důvody odsouzení v dobovém kontextu z hlediska úpravy povinnosti vykonat vojenskou službu v jiných státech [v různých formách bylo upraveno právo vznést námitky svědomí ve vztahu k občanské povinnosti služby v ozbrojených silách v inkriminované době pouze ve Velké Británii (1916), dále Dánsku (1917), Švédsku (1920), Nizozemí (1920-1923), Norsku (1922), Finsku (1931) a SRN (1949)], a to, že z hlediska judikatury ESLP byla tato otázka otevřena až rozsudkem Velkého senátu v roce 2011 (Bayatyan v. Armenia, Application No. 23459/03) atd. Tato situace proto vzniká právě v důsledku oné vadné aplikační praxe, kterou však přičítat k tíži obecným soudům nelze, stejně jako zákonodárci, který se vznikem takové situace při přijímání zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, počítat nemohl.
17. Je tak namístě shrnout, že se stěžovateli zásah do jeho základních práv doložit nezdařilo, neboť nebylo zjištěno, že by dovolací soud v tomto konkrétním případě vybočil z mezí, které pro jeho rozhodování na základě výše uvedených kritérií plynou z požadavku ústavnosti, a to také (resp. již jen) s ohledem na poměrně krátkou dobu uvěznění a značný časový odstup. Pokud jde o stěžovatelovu doplňující argumentaci, že mu nárok na náhradu nemajetkové újmy stejně vznikl, ať již na základě čl. 5 odst. 5 Úmluvy, nebo jiných právních předpisů, tato otázka již byla komplexně vyřešena ve Stanovisku a Ústavní soud žádný důvod ke změně svého právního názoru neshledal.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu