ECLI:CZ:US:2015:3.US.773.15.1
sp. zn. III. ÚS 773/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Ing. Lubora Sedláře, zastoupeného JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 2, Španělská 742/6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3534/2014, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 3. 2015, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2014 sp. zn. 69 Co 494/2013 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 6. 2013 sp. zn. 23 C 153/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 10 odst. 2., čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil shora označená rozhodnutí, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Obvodní soud pro Prahu 2 výše uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se na žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) domáhal zaplacení 3 768 223 Kč s příslušenstvím; z toho uplatnil částku 2 219 000 Kč z titulu náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu soudů v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 197/87, a dále částku 723 725 Kč, kterou po něm v době podání žaloby nárokovala spoluvlastnice v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 34/2005 jako náhradu za nemožnost užívání nemovitostí ve spoluvlastnictví, a konečně částku 825.498 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (ministerstvo tuto nepřiměřenost uznalo a před podáním předmětné žaloby stěžovateli přiznalo náhradu ve výši 221 000 Kč). Obvodní soud tyto nároky zamítl, neboť dospěl k závěru, že se v případě prvních dvou nároků nejedná o škodu, resp. o škodu, jež by vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, a v případě třetího nároku stanovil výši základní hodnoty odškodnění částkou 340 000 Kč, již vzhledem k celkovým skutkovým a procesním složitostem věci snížil o 40% na 204 000 Kč, tedy částku nižší, než byla dříve žalovanou stěžovateli poskytnuta.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví identifikovaným rozsudkem prvostupňový rozsudek zrušil a v části týkající se částky 228 964 Kč (k částečnému zpětvzetí žaloby) řízení zastavil a současně rozsudek obvodní soudu změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli částku 51 000 Kč s příslušenstvím; ve zbývající části (týkající se částky 3 488 259 Kč) rozsudek nalézacího soudu potvrdil. K přiznání částky 51 000 Kč přistoupil odvolací soud poté, co dospěl k závěru, že dané okolnosti odůvodňují snížení základní hodnoty odškodnění pouze o 30%.
Na základě dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením, ve znění opravného usnesení (doručeným stěžovateli až po podání ústavní stížnosti), potvrzující část rozsudku odvolacího soudu v části týkající se částky 774 498 Kč (tedy v části nepřiznané náhrady za vzniklou imateriální újmu) a nákladový výrok rozsudku městského soudu zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Ve zbývající části Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel ve značně rozsáhlé ústavní stížnosti namítá, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu je "zcela nepřezkoumatelný, logicky rozporuplný a argumentačně vágní a nepřesvědčivý".
Ve vztahu k nároku ve výši 2 219 000 Kč stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku toliko odkázal na ustálenou judikaturu, aniž by se vypořádal s jeho námitkou, že závěry (již odvolacím soudem) odkazovaného rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 do projednávané věci nedopadají, neboť byly přijaty v odlišném skutkovém kontextu. Nejvyšší soud se dále nevypořádal s námitkami, že nárokovaná částka představovala skutečnou škodu, jež mu vznikla, neboť ji byl nucen zaplatit spoluvlastnici, přičemž tato částka představuje zvýšení oproti částce, kterou jí již zaplatil po předchozím vyznačení právní moci rozsudku ze dne 25. 2. 1988, že nemůže být pochyb, že toto zhruba čtyřicetinásobné zvýšení hodnoty spoluvlastnického podílu je v příčinné souvislosti právě s nepřiměřenou délkou soudního řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a že do předmětné nemovitosti investoval značnou částku (1 500 000 Kč), avšak spoluvlastnici bylo uloženo zaplatit stěžovateli jako kompenzaci pouze částku 401 493,33 Kč, jež je k tomu ve zjevném nepoměru.
Pokud jde o část nároku týkající se částky 723 725 Kč, resp. po částečném zpětvzetí částky 494 761,- Kč, stěžovatel namítá, že i v tomto případě je zjevně dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem - délkou řízení a vzniklou škodou; s inkriminovanou časovou prodlevou se totiž zvyšovala částka odpovídající nájemnému za užívání nemovitosti, tedy i částka, kterou Ing. Stonová po stěžovateli v souvislosti s nadužíváním nemovitosti požadovala. Ani s touto námitkou se však Nejvyšší soud vůbec nevypořádal, dokonce ani nepostřehl, že stěžovatel tento nárok uplatňuje ve výši 494 761 Kč, nikoliv již ve výši 723 725 Kč.
Ve zbývající části ústavní stížnosti (podané předtím než Nejvyšší soud vydal opravné usnesení napadeného rozsudku) potom stěžovatel namítá skutečnosti spojené s nárokem na náhradu jemu vzniklé imateriální újmy, a tyto námitky na tomto místě z níže pojednaných důvodů rekapitulovat netřeba.
Je vhodné pouze zaznamenat, že stěžovatel přípisem ze dne 22. 9. 2015 informoval Ústavní soud, že plně setrvává na znění své ústavní stížnosti.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jelikož stěžovatel petitem své ústavní stížnosti směřuje (mj.) vůči v záhlaví označenému rozsudku Nejvyššího soudu v plném rozsahu, tedy i proti té jeho části, jíž ruší (část) rozsudku městského soudu a v tomto rozsahu se mu věc vrací k dalšímu řízení, je prizmatem principu subsidiarity třeba označit ústavní stížnost v části směřující proti kasační části výroku rozsudku dovolacího soudu za nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud se proto nemohl věcně zabývat stěžovatelovými námitkami týkajícími se tvrzené imateriální újmy, neboť v tomto rozsahu bude o stěžovatelově žalobě odvolací soud rozhodovat znovu. Bez dalšího komentáře Ústavní soud ponechává skutečnost, že stěžovatel brojí i proti té části rozhodnutí dovolacího soudu, ve které Nejvyšší soud stěžovatelovým námitkám plně přisvědčil.
Ve zbývající části je potom namístě mít ústavní stížnost za přípustnou - a to proto, že v této relativně samostatné části jsou rozhodnutí obecných soudů již pravomocná; v daném kontextu se přitom nejeví vhodným (či potřebným) ani přerušení řízení (do pravomocného skončení řízení jako celku), neboť rozhodnutím o ústavní stížnosti nemůže být efektivně dotčen princip subsidiarity (jímž je řízení o ústavní stížnosti zásadně ovládáno), a to proto, že stěžovatelem namítané skutečnosti již nebudou (nemohou být) předmětem rozhodování obecných soudů v pokračujícím řízení (pročež ani odmítnutí ústavní stížnosti nemůže nepřípustně predeterminovat výsledek řízení v jeho zbývající části).
V takto přípustné části však ústavní stížnost není důvodná.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
Přes značnou obsáhlost projednávané ústavní stížnosti je nutné zaznamenat, že neobsahuje žádné námitky, se kterými by se obecné soudy v předchozím řízení již nevypořádaly.
Jelikož Ústavní soud oproti očekávání stěžovatele považuje příslušné části odůvodnění obecných soudů za ústavně konformní, omezí se převážně na pouhý odkaz na dané pasáže napadených rozsudků.
Namítá-li tedy stěžovatel, že obecné soudy řádně nezohlednily vznik škody spočívající ve čtyřicetinásobném zvýšení vypořádacího podílu, jež má být v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou soudního řízení, postačí připomenout, že s touto námitkou se obecné soudy adekvátním způsobem vypořádaly (srov. str. 5 rozsudku dovolacího soudu a str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Pokud přitom stěžovatel namítá, že odvolacím soudem odkazované rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 do souzené věci nedopadá, je namístě připomenout, že ani z ústavní stížnosti (srov. druhý odstavec na str. 17) nejsou zřejmé žádné konkrétní důvody, pro které by daný odkaz měl být nepřípadný. Nadto odůvodnění rozsudku dovolacího soudu na str. 5 obsahuje odkazy na celou řadu dalších (Ústavním soudem posléze i aprobovaných) rozhodnutí, jejichž "přiléhavost" již stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nerozporuje.
Obdobný závěr lze poté učinit rovněž ve vztahu k námitce, že obecné soudy náležitě nezohlednily stěžovatelovy rozsáhlé investice do předmětné nemovitosti, neboť napadená rozhodnutí obsahují přesvědčivé zdůvodnění skutečnosti, že taková námitka není v daném řízení jakkoliv relevantní (srov. první odstavec na str. 5 rozsudku městského soudu).
Přisvědčit tak lze stěžovateli pouze potud, že Nejvyšší soud vskutku uvádí (na str. 6 rozsudku) nesprávnou částku týkající se spoluvlastnicí nárokované náhrady za "nadužívání" nemovitosti; je však současně třeba zdůraznit, že toto pochybení dovolacího soudu bez dalšího protiústavnost napadeného rozsudku nezakládá, neboť bez ohledu na správnost uváděné výše (aktuálně) nárokované částky je totiž prizmatem ústavněprávního přezkumu podstatná toliko skutečnost, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil, proč v této části nemůže být stěžovatelovo dovolání přípustné (ve smyslu ustanovení §237 ve spojení s ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř.) resp. proč se jím nemůže meritorně zabývat, a v tomto ohledu stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně ani žádné relevantní námitky nepředkládá.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo; okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, totiž nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Postačí tak závěrem pouze zdůraznit, že právní názor vyjádřený obecnými soudy - v pravomocné části - ústavní stížností napadených rozhodnutí je výsledkem adekvátní aplikace (podústavního) práva, jenž z mezí zákona nevybočuje a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný.
Z uvedených důvodů přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je nicméně zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle výše ohlášeného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu