ECLI:CZ:US:2015:3.US.788.12.1
sp. zn. III. ÚS 788/12
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky - ze dne 8. ledna 2015 sp. zn. III. ÚS 788/12 ve věci ústavní stížnosti A. Jaroslava Krákory a B. Michaely Krákorové, oba zastoupeni JUDr. Jiřím Bílkem, advokátem, se sídlem Karlovo nám. 5, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2010 č. j. 28 Cdo 3226/2009-84, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 11 Co 348/2011-150 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. dubna 2011 č. j. 18 C 330/2006-124, jimiž byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit žalobci částku 203 688 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a prof. Joachima Spieglera, zastoupeného JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Španělská 742/6, 120 00 Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. března 2010 č. j. 28 Cdo 3226/2009-84, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 11 Co 348/2011-150 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. dubna 2011 č. j. 18 C 330/2006-124 bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. března 2010 č. j. 28 Cdo 3226/2009-84, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 11 Co 348/2011-150 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. dubna 2011 č. j. 18 C 330/2006-124 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé napadají v záhlaví označená rozhodnutí, která podle jejich názoru porušila jejich ústavně zaručená práva a svobody, konkrétně čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud konstatuje, že stížnost splňuje náležitosti vyžadované ustanoveními §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí, jakož i z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 18 C 330/2006 se zjišťuje:
4. U Obvodního soudu pro Prahu 4 probíhal pod spisovou značkou 18 C 330/2006 občanskoprávní spor, v němž se žalobce prof. Joachim Spiegler (dále jen "žalobce") domáhal, aby mu žalovaní Jaroslav Krákora a Michaela Krákorová (dále jen "žalovaní" nebo "stěžovatelé") zaplatili částku 203 688 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení mělo vzniknout tím, že žalovaní v době od 1. 3. 2003 do 1. 3. 2006 užívali bez platné nájemní smlouvy nebytový prostor v žalobcově domě k bytovým účelům a za toto užívání žalobci hradili toliko regulované nájemné ve výši stanovené pro nájemné v bytech.
5. Pro úplnost je třeba uvést, že nájemní vztahy mezi žalovanými, kteří dotyčné podkrovní prostory (dvě místnosti o výměře 44 m2) užívali od roku 1991 k bytovým účelům na základě nájemní smlouvy uzavřené s právními předchůdci žalobce, a mezi žalobcem, který dům zakoupil v roce 1994, byly velmi komplikované. Mezi smluvními stranami proběhlo několik soudních sporů (řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 195/98; řízení o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 241/2000), v nichž se řešily zejména otázky, zda prostory užívané žalovanými mají povahu bytového nebo nebytového prostoru a zda uzavřená nájemní smlouva je či není platná.
6. V navazujícím sporu o zaplacení částky 203 688 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vycházel žalobce z premis, že prostory užívané žalovanými jsou nebytovými prostorami, že smlouva o nájmu bytu, uzavřená mezi žalovanými a právním předchůdcem žalobce, je neplatná a že požadovaná částka, jako rozdíl mezi placeným regulovaným nájemným za užívání bytu a obvyklým nájemným za nebytové prostory, je bezdůvodným obohacením žalovaných, které jsou povinni mu zaplatit. Žaloba byla nejprve zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 9. 2007 č. j. 18 C 330/2006-45. K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 21. 5. 2008 č. j. 11 Co 122/2008-62 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrdil.
7. Zvrat do tohoto sporu vnesl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2010 č. j. 28 Cdo 3226/2009-84, kterým o dovolání žalobce bylo rozhodnuto tak, že se zrušují rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008 č. j. 11 Co 122/2008-62 a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 9. 2007 č. j. 18 C 330/2006-45 a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vytkl nalézacímu a odvolacímu soudu, že jejich rozhodnutí nerespektují závěry dovolacího soudu ohledně objektivního charakteru odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, která nastává vždy, jsou-li splněny zákonné podmínky uvedené v ustanovení §451 tehdy platného občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "obč. zák."). Posouzení otázky vzniku bezdůvodného obohacení soudy nižších stupňů označil dovolací soud za rozporné s hmotným právem. Dovolací soud v souvislosti s otázkou vzniku a existence bezdůvodného obohacení zdůraznil, že v projednávané věci není důležité, k jakým účelům stěžovatelé nebytové prostory užívali. K jejich bezdůvodnému obohacení došlo prý již tím, že prostory užívali, přičemž řádné užívací právo k nim mělo zcela jinou (vyšší) majetkovou hodnotu, kterou však stěžovatelé nevynaložili.
8. Dovolací soud nesouhlasil ani s názorem soudů obou stupňů o existenci konkludentního smluvního ujednání mezi stranami o nižším než obvyklém nájemném, vylučujícího vznik bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud s odvoláním na svou předchozí judikaturu vyloučil možnost dovozovat konkludentní uzavření nájemní smlouvy z okolností, že po nájemci bylo požadováno nájemné a nájemce tuto částku hradil. V těchto okolnostech nelze podle dovolacího soudu spatřovat náležitou vůli stran ke vzniku řádného a trvalého nájemního vztahu. Jakákoliv konstrukce nového smluvního vztahu mezi stranami je tedy nepřípadná a nemá oporu v hmotném právu či v ujednání stran.
9. Podle názoru dovolacího soudu oba soudy nižších stupňů nerespektovaly podmínky a předpoklady uplatnění námitky rozporu s dobrými mravy, které jsou v souladu s platnou judikaturou dovolacího soudu vázány na konkrétní, specifické okolnosti každé věci, přičemž aplikace ustanovení §3 obč. zák. je možná jen ve zcela mimořádných případech.
10. Vázán právním názorem dovolacího soudu rozhodl poté Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. dubna 2011 č. j. 18 C 330/2006-124 tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně částku 203 688 Kč s příslušenstvím. O odvolání žalovaných rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 11 Co 348/2011-150 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.
11. Nyní projednávaná ústavní stížnost je namířena proti třem posledně uvedeným rozhodnutím, tj. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2010, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. dubna 2011.
12. Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení.
13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření reagoval na tři okruhy námitek stěžovatelů, přičemž zdůraznil, že stěžovatelé opírají odůvodněnost svých tvrzení především o skutkové okolnosti, které byly nalézacími soudy zjištěny v řízeních, která předcházela vydání rozsudku Nejvyššího soudu nyní napadeného ústavní stížností. Ty byly určující pro subsumpci projednávané věci pod relevantní právní normy.
14. Dovolací soud poukázal na své závěry k otázce bezdůvodného obohacení, které považuje i v projednávané věci za souladné jak s vlastní judikaturou, tak i s platnou judikaturou Ústavního soudu, a zdůraznil, že "... není významné, jak ten, komu bylo umožněno prostory užívat, toto oprávnění fakticky realizoval, tedy zda a jakým způsobem užívání nebytových prostor konzumoval, majetkovou hodnotu má již samo přenechané užívací právo". Protože závěry obsažené v rozhodnutích soudů nižších stupňů předcházejících napadenému rozsudku dovolacího soudu poukazují na zjištění, že prostory užívané stěžovateli byly prostorami nebytovými a stěžovatelé realizovali na základě neplatné smlouvy užívací oprávnění, za které by při platně uzavřené smlouvě museli platit nájemné odpovídající nájemnému za nebytové prostory, bylo nutné stanovit výši majetkového prospěchu jimi nabytého na úkor žalobce ve výši ekvivalentu obvyklého nájemného za obdobné nebytové prostory.
15. Městský soud se k projednávané ústavní stížnosti nevyjádřil.
16. Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření zdůraznil, že procesní obrana stěžovatelů i jejich námitky uplatněné nyní v ústavní stížnosti jsou obsahově totožné. Obvodní soud pro Prahu 4 zdůraznil, že jedinou spornou otázku projednávané věci, kterou byl charakter stěžovateli užívaných prostor a s ním spojený vznik bezdůvodného obohacení, řešil v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu.
17. Vedlejší účastník řízení po rekapitulaci dosavadního průběhu a výsledku řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelé přesně nevymezili, v čem spatřují porušení svých základních práv, přičemž postup, který navrhují stěžovatelé, by porušil jeho právo na ochranu vlastnictví. I když jde o legální omezení vlastnictví, jde o zásah do vlastnických práv, jejž je nutné kompenzovat spravedlivou náhradou. Vedlejší účastník proto navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti.
III.
18. V ústavní stížnosti stěžovatelé Nejvyššímu soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí je překvapivé, neboť vychází pouze z dovoláním napadeného rozsudku, přičemž jeho argumentace je údajně velmi povrchní a nekoresponduje s obsahem příslušného spisového materiálu. V opačném případě by prý dovolací soud zjistil, že jimi užívaný prostor nebyl nebytovým prostorem, ale byl bytem.
19. Namítají, že závěr, že dotyčné prostory nejsou bytem, nelze opřít o rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 6. 2000 č. j. 43 C 195/98-53, jako to učinily obecné soudy v rozhodnutích napadených ústavní stížností. Takový názor byl totiž vysloven pouze v odůvodnění citovaného rozsudku, nikoliv ve výroku, který se vztahoval ke zcela jiné otázce, totiž k povinnosti vyklidit byt.
20. Stěžovatelé opakovaně zdůrazňují, že jimi užívané prostory byly bytem a jako byt jim byly přiděleny do užívání. Protože jim byly tyto prostory přiděleny do užívání na základě rozhodnutí bytového odboru tehdejšího ONV Praha 4, užívali je v dobré víře jako bytové prostory. Nelze proto v souvislosti s jejich užíváním k bydlení dospět k závěru o bezdůvodném obohacení, pokud až do pravomocného rozhodnutí sporu neplatili nájemné z nebytových prostor, ale z bytu. Podle názoru stěžovatelů nelze klást k jejich tíži pochybení stavebního úřadu, který při posouzení účelu, resp. charakteru předmětných prostor, při absenci řádné stavební dokumentace, vycházel ze stavební dokumentace starší a neúplné.
21. Rozhodnutí o povinnosti zaplatit z titulu bezdůvodného obohacení částku 203 688 Kč, jako rozdíl mezi placeným regulovaným nájemným za užívání bytu a nájemným za nebytové prostory, považují stěžovatelé za rozporné s dobrými mravy.
IV.
22. Ústavní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
23. Ústavní soud ve své platné judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
24. V projednávané věci, v souladu s námitkou stěžovatelů a pod zorným úhlem tohoto pohledu, Ústavní soud konstatuje, že jak v řízení před oběma obecnými soudy, tak v řízení dovolacím a zejména napadenými rozhodnutími těchto soudů bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
25. Ústavní soud souhlasí s tvrzením stěžovatelů, uplatněným jako jejich procesní obrana již v řízení před nalézacími soudy, že podstatou projednávané věci je výše bezdůvodného obohacení uplatněná žalobou na základě užívání předmětných prostor stěžovateli k bytovým účelům, tedy tak, jak jim tyto prostory byly do užívání přiděleny. Na této skutečnosti podle názoru Ústavního soudu nemůže nic změnit ani pozdější zjištění nalézacích soudů, že tyto prostory nikdy jako byt nebyly zkolaudovány a že podle dokumentace k předmětnému domu jde o nebytové prostory.
26. Ústavní soud nesouhlasí s názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem, že "... není významné, jak ten, komu bylo umožněno prostory užívat, toto oprávnění fakticky realizoval, tedy zda a jakým způsobem užívání nebytových prostor konzumoval, majetkovou hodnotu má již samo přenechané užívací právo."
27. Ústavní soud připomíná, že v nálezu ze dne 1. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 143/11 [(N 161/74 SbNU 383), veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též v internetové databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz], který se týká věci, jež je po skutkové stránce analogická nyní projednávané věci, dospěl k závěru opačnému, než jaký je vysloven v nynější věci dovolacím soudem. V citovaném nálezu Ústavní soud zřetelně vyslovuje názor, že při řešení otázky výše bezdůvodného obohacení vznikajícího užíváním prostor a s tím spjaté otázky, zda nájemcem užívaný prostor má povahu bytu nebo nebytového prostoru, je rozhodný "skutečný stav užívání". Tento nález dospěl k závěru, že jestliže obecné soudy při stanovení výše bezdůvodného obohacení nepřihlédly ke skutečnému stavu užívání, "posoudily věc v rozporu s principy spravedlivého procesu". Citovaný nález mj. poukazuje též na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2526/98, který rovněž akcentuje skutečný důvod užívání před formálně právní povahou užívaných prostor.
28. Obdobně se závěry uvedenými ve výše citovaném nálezu tedy lze i v nyní projednávané věci shrnout, že nelze požadovat po stěžovatelích úhradu nájemného ve výši obvyklého nájemného z nebytových prostor v daném místě a čase za situace, v níž stěžovatelé fakticky užívali předmětné prostory k účelu, k němuž jim byly přiděleny, tedy jako byt. Fakticita užívání předmětných prostor stěžovateli tedy musí mít přednost před formálně právní povahou těchto prostor rovněž proto, že stěžovatelé nepochybně vznik sporu nezavinili a je věcí majitele, resp. správce nemovitosti, aby stavebnětechnická dokumentace nemovitosti odpovídala charakteru i účelu jím pronajímaných prostor. Při aplikaci těchto závěrů je tedy spravedlivé, aby při stanovení výše plnění, kterou jsou stěžovatelé povinní vydat žalobci, vycházely obecné soudy z premisy, že prostory byly užívány jako byt a tento fakt je rozhodný též pro určení výše nájemného.
29. Ústavní soud tedy shrnuje:
30. Při řešení otázky bezdůvodného obohacení vznikajícího užíváním pronajatých prostor a s tím spjaté otázky, zda nájemcem užívaný prostor má povahu bytu nebo nebytového prostoru, je rozhodný skutečný stav užívání. Fakticita užívání pronajatých prostor nájemcem musí mít přednost před formálně právní povahou těchto prostor.
31. Za situace, kdy nájemce v dobré víře fakticky užíval pronajaté prostory k účelu, k němuž mu byly v minulosti podle tehdy platné právní úpravy úředně přiděleny, tedy jako byt, nevzniká jeho bezdůvodné obohacení, a to ani tehdy, jestliže se dodatečně zjistí, že pronajaté prostory nebyly (bez zavinění nájemce) řádně zkolaudovány jako byt a jestliže skutečně placené regulované nájemné z bytu bylo nižší, než by bylo neregulované nájemné z nebytových prostor ve výši obvyklé v daném místě a čase.
32. V této situaci nevzniká pronajímateli nárok na vydání bezdůvodného obohacení odvozovaného z rozdílu mezi výší nájemného z nebytových prostor a mezi výší skutečně placeného regulovaného nájemného z bytu.
33. Jestliže obecné soudy při stanovení výše bezdůvodného obohacení nepřihlédly ke skutečnému stavu užívání, posoudily věc v rozporu s principy spravedlivého procesu zakotvenými v článku 36 odst. 1 Listiny.
34. Z tohoto důvodu podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil (a spolu s nimi i akcesorické výroky o nákladech řízení). Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).