ECLI:CZ:US:2015:3.US.795.14.1
sp. zn. III. ÚS 795/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem Politických vězňů 27, Kolín IV, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2013 č. j. 22 Co 332/2013-159 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. dubna 2013 č. j. 22 P 252/2012-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 3. 3. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že současně obecné soudy zasáhly do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě i do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny a že nerespektovaly rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") bylo ve věci péče o nezletilého P. K. rozhodnuto, že se nezletilý svěřuje do výchovy matky H. P. a otci (stěžovateli) bylo uloženo platit na výživu nezletilého měsíčně 3 500 Kč k rukám matky (výrok I), dále jím byl upraven rozsah a podmínky styku stěžovatele s nezletilým (výrok II) a také jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl k odvolání obou rodičů rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrzen (s výjimkou rozhodnutí o nedoplatku na výživném, kde byl tento výrok zčásti změněn), ve výroku II pak byl rozsudek okresního soudu (zčásti) změněn, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl neprovedení navržených "způsobilých důkazů", jakož i to, že v daném případě došlo k tak hrubému porušení zásad hodnocení důkazu, že to vyžaduje zásah Ústavního soudu. Konkrétně bylo podle stěžovatele skutkové zjištění soudu "interpretováno v rozporu se skutečným procesním stavem věci", nadto prý bylo namístě, aby řízení bylo doplněno znaleckým posudkem, přičemž obecné soudy (zřejmě tento) důkaz opominuly, resp. krajský soud se prý nevypořádal se všemi důkazními návrhy, které uplatnil. Ve svých důsledcích to podle stěžovatele vedlo k nesprávným skutkovým závěrům, přičemž vadné hodnocení neúplně provedených důkazů vedlo k nesprávnému právnímu, resp. ústavně nesouladnému posouzení věci.
5. V návaznosti na výše uvedené stěžovatel obecným soudům vytýká, že nevzaly do úvahy jeho alternativní požadavek na střídavou péči pro případ, že by byl zamítnut jeho návrh na svěření nezletilého do jeho výlučné péče. Důvody, o které se obecné soudy opřely, byly matkou nezletilého zmanipulovány, kdy neustálými stížnostmi a podněty, jimiž se obracela na sociální pracovnice, učitele a lékaře, dosáhla jejich ovlivnění a předpojatého vztahu k otci, což platí i o pohovoru nezletilého u okresního soudu, kde syn spontánně uvedl, že mu matka nakázala, co má u soudu říkat. Soudy pominuly i to, že mu matka soustavně styk s nezletilým ztěžuje, což by mělo být důvodem pro svěření do jeho péče. O postoji matky má svědčit rovněž, že matka zakazuje synovi, aby se stýkal s jeho rodiči a rodinou jeho sestry, ačkoliv takový kontakt byl dříve běžný a nezletilým vyhledávaný. Skutečnost, že vztahy mezi rodiči nezletilého nejsou dobré, nemůže dle stěžovatele odůvodňovat rozhodnutí o svěření syna do péče matky, a ani nevyhovění jím vznesenému návrhu na střídavou péči. Stěžovatel upozorňuje i na to, že nezletilý navštěvuje základní školu nikoliv v Cerhenicích, ale v Kolíně, a to nedaleko jeho bydliště, v Kolíně navštěvuje i kroužky. Má také za to, že zpráva Městského úřadu v Kolíně byla účelově zkreslená, neboť sociální pracovnice u něj detailně prověřovaly podmínky, zatímco u matky se jimi vůbec nezabývaly, přičemž jeho připomínky stran rodinných poměrů matky a prostředí, v jakém by nezletilý byl, neprověřily. Na tyto nedostatky v řízení upozornil, ale soud se tím nezabýval. Přitom má opačné poznatky o chování nezletilého, vždy se k němu těší a je u něj spokojený. Argumentoval-li odvolací soud nejistotou nezletilého ohledně uspořádání poměrů v budoucnu a zhoršením psychického stavu, kdy se nezletilý obával změn a odloučení od matky, tento stav prý navodila matka před odvolacím jednáním tlakem na syna a nepřiměřenou kontrolou. Následně stěžovatel tvrdí, že má lepší podmínky než matka, jejich vzájemné citové vazby jsou silné, a pokud by nezletilý byl v jeho péči, nedělal by matce problémy se stykem, jako ona dělá jemu.
6. K tomu stěžovatel doplnil, že trestní oznámení nepodal na matku, ale na neznámého pachatele, a učinil tak ne proto, že by se jí chtěl mstít, ale proto, že na jeho osobu bylo sjednáno sedm úvěrů, ač nic neobdržel. Upozorňuje i na to, že ani nenavrhl důkazy k prokázání tvrzení o tom, že matka střídá partnery. Pokud odvolací soud jako překážku střídavé péče uvádí nenávistné vztahy mezi rodiči, pak to byla matka, kdo ho několikrát v minulosti napadl, dokonce musela být přivolána policejní hlídka.
7. Dále stěžovatel tvrdí, že péče o nezletilého by byla u něj zajištěna lépe, což je dáno tím, že se jedná o chlapce ve věku, kdy potřebuje vzor, resp. má potřebu se identifikovat s otcem, což má být při rozhodování určující. Důvodem je, že rozhodující roli v jeho výchově a při formování jeho osobnosti nyní musí sehrát muž, přičemž role matky jako ochranitelky ustupuje do pozadí, přičemž v její rodině přirozený mužský vzor není. Tuto mezeru nelze zaplnit během styku, ale jeho výchovné působení musí být soustavné. V této souvislosti odmítá, že by se nedomáhal střídavé péče, tento požadavek totiž uplatnil od začátku řízení a tuto péči navrhoval v odvolacím řízení. Svůj původní návrh změnil jen proto, že na něj matka nepřistoupila, nicméně jej stále požadoval jako eventualitu.
8. Závěrem stěžovatel (znovu) namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů, přičemž vytýká odvolacímu soudu, že si s ohledem na zhoršení psychického stavu nezletilého, kteréžto prý on však během návštěvy nezaznamenal, i bez návrhu nevyžádal znalecký posudek, v důsledku čehož měl být obecnými soudy opominut "způsobilý" důkaz, odvolací soud se pak nevypořádal se všemi důkazními návrhy, jež v řízení uplatnil. Obecné soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §18, 132 a 153 občanského soudního řádu, a tím došlo k vybočení ze zásad a mezí spravedlivého procesu. Stěžovatel také poukázal na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 a ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10) s tím, že napadená soudní rozhodnutí jsou nepřípustným výsledkem a výrazem ústupku vzájemné rivalitě rodičů a zároveň nedůvodným postižením jednoho z nich, a současně vyslovil názor, že nesouhlas matky se střídavou péčí není opřen o racionální důvody, neboť oba rodiče mají pro výchovu nezletilého předpoklady, a tak není důvod střídavou péči nepovolit.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
11. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje především na pochybení, jichž se měly obecné soudy dopustit v oblasti tzv. důkazního řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z hlediska ústavnosti lze zde považovat za relevantní tři základní "typové" vady - první skupina vad zahrnuje případy, kdy důkazy byly získány a posléze i použity v rozporu s procesními předpisy, druhou skupinu představují případy tzv. opomenutých důkazů a třetí zahrnuje případy svévole při hodnocení důkazů [srov. např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
13. Pokud jde o konkrétní námitky, jak lze vyvodit z ústavní stížnosti, stěžovatel si byl dobře vědom toho, že Ústavní soud není, jak plyne z jeho konstantní judikatury, oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením neztotožňoval. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů, ve skutečnosti však vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, jak obecné soudy provedené důkazy zhodnotily. Takovéto námitky přitom opodstatněnost ústavní stížnosti založit zásadně nemohou; aby jim bylo možné přiznat ústavně právní rozměr, musí být (současně) namítán tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými, resp. musí být vysvětleno, v čemž by měl tento rozpor (jenž zpravidla bývá způsoben zjevným věcným omylem či evidentní logickou chybou) spočívat, minimálně by mělo být možné tyto skutečnosti vyvodit z obsahu ústavní stížnosti. Tak tomu v daném případě není.
14. Stěžovatel v prvé řadě vychází z toho, že sociální pracovnice, lékař či učitel byli ovlivněni, resp. zmanipulováni matkou. Nehledě na to, že toto tvrzení je založeno na ničím nezdůvodněném předpokladu, že (údajným) zasíláním podnětů je s to tyto osoby nějakým způsobem ovlivnit (proti němu), Ústavní soud postrádá vysvětlení, v jakém konkrétním skutkovém závěru se tato "manipulace" měla projevit. Dále stěžovatel tvrdí, že nezletilý spontánně uvedl, že mu matka nařídila, co má před okresním soudem říkat, ovšem ani v tomto ohledu není zřejmé, na základě čeho tak stěžovatel usuzuje. S nezletilým byl proveden u okresního soudu pohovor, o němž byl sepsán protokol, ze kterého však tvrzená skutečnost nikterak neplyne (viz č. l. 115).
15. Jestliže stěžovatel namítl, že zpráva orgánu péče o dítě byla "účelově zkreslena", není opět zřejmé, proč by tomu tak mělo být; uvedená skutečnost sotva může být vyvozována pouze z toho, že by se uvedený orgán zabýval více podmínkami stěžovatele než matky, čemuž možno podotknout, že šetření bylo provedeno jak u otce, tak i u matky (viz č. l. 28 soudního spisu), další šetření bylo provedeno u stěžovatele, a to z důvodu jím podaného odvolání (viz č. l. 134), přičemž z něj vyplynulo navíc pouze to, že nezletilý má v jeho domě svůj dětský pokoj (viz č. l. 152).
16. Stěžovatel dále namítl, že obecné soudy neprovedly důkaz znaleckým posudkem ohledně toho, zda nezletilý má zdravotní problémy a jaké jsou jeho příčiny. Ústavní soud opakovaně uvádí, že není povinností obecných soudů provést každý navržený důkaz, ale že musí řádně zdůvodnit, proč daný důkaz neprovedly, přičemž dané odůvodnění musí být opřeno o některý z hlediska ústavnosti akceptovatelných "typových" důvodů. O tzv. opomenutý důkaz tedy nemůže jít v případě, kdy jeho provedení účastník řízení vůbec nenavrhl, jak tomu bylo v daném případě (viz č. l. 156). Na doplnění možno uvést, že s ohledem na povahu daného řízení bylo povinností obecných soudů provést i jiné než navržené důkazy, to však za předpokladu, že by to bylo potřebné pro zjištění skutkového stavu. O porušení ústavnosti by se v této souvislosti mohlo jednat, pokud by obecné soudy neprovedly takový důkaz, bez něhož by nebylo prakticky možné rozhodnout, tedy pokud by skutkový stav byl zjištěn natolik neúplně či rozporně, že by nebylo zřejmé, pod hypotézu jaké právní normy jej lze podřadit. Takový případ však nenastal, neboť příčiny zhoršení psychického stavu nezletilého byly dostatečně zřejmé, resp. nic nesvědčilo tomu, že by v této souvislosti nastaly důvody, jež by bránily svěření nezletilého do péče matky, o což v napadených rozhodnutích šlo.
17. Stěžovatel ústavní stížností rovněž napadá právní posouzení věci, přičemž nesouhlasí s úvahou obecných soudů, že bude více v zájmu nezletilého, aby byl svěřen do péče matky, s tím, že naopak by měl být svěřen do jeho péče, neboť má pro to jednak lepší podmínky, a jednak je nezbytné, aby jako chlapec měl v rodině mužský vzor. Ústavní soud opět musí připomenout, že není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daných právních závěrů, konkrétně pak, zda by nebylo vhodnější svěřit nezletilého do stěžovatelovy péče; jeho povinností je posoudit, zda obecné soudy nepostupovaly svévolně, tj. zda se danou otázkou náležitě zabývaly a zda své rozhodnutí řádně odůvodnily. Požadavek řádného odůvodnění přitom zahrnuje nejen to, že úvahy obecných soudů musí být předestřeny srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení, ale příslušné závěry nesmí být opřeny o evidentně irelevantní skutečnosti (míněno z věcného hlediska). Tak tomu v souzené věci zjevně nebylo, neboť obecné soudy své rozhodnutí opřely o skutečnost, že fakticky o nezletilého pečuje matka, že tak činí řádně, že stávající uspořádání poměrů nezletilému svědčí, že on sám si přeje trávit hodně času s otcem, ale více s matkou, a také to, že by nezletilý špatně psychicky nesl případnou změnu výchovného prostředí.
18. Namítá-li stěžovatel, že měl být nezletilý svěřen do střídavé péče, s tím, že takový návrh vznesl alternativně k návrhu na svěření nezletilého do jeho výlučné péče, pak ze spisu nic takového neplyne, naopak v "doplnění vyjádření" ze dne 4. 4. 2013 pokládal za potřebné odstranit pochybnosti stran svých předchozích návrhů (a to i na střídavou péči) tak, že navrhuje, aby nezletilý byl svěřen do jeho výchovy (viz č. l. 112), stejný návrh učinil při závěrečném jednání před okresním soudem (viz č. l. 116), v odvolání (č. l. 134) i v řízení před odvolacím soudem (č. l. 156). Za situace, kdy nikdo z rodičů zjevně neměl o střídavou výchovu zájem, nelze obecným soudům nyní vytýkat, že v tomto ohledu nerozhodly.
19. Závěrem pokládá Ústavní soud za potřebné dodat, že v obecné rovině plně souhlasí s názory stěžovatele, že z hlediska zdárného vývoje dětí je zcela nezbytné, aby byl do jejich výchovy zapojen nejen ženský, ale i mužský prvek (a proto také Ústavní soud vychází z toho, že střídavá péče zpravidla je v zájmu nezletilého dítěte). Na straně druhé nelze říci, že jde o jediné hledisko pro rozhodnutí ve věci péče o nezletilé chlapce, nicméně by je obecné soudy měly vést v patrnosti a (alespoň) snažit se upravit vztahy mezi rodiči tak, aby se otec, kterému chlapec nebyl svěřen do výlučné péče, mohl podílet na jeho výchově (podle okolností) v maximální možné míře, tj. pokud není z nějakého důvodu možná střídavá péče, pak alespoň by měl být rozsah styku otce s nezletilým co největší. Na straně druhé by bylo iluzorní se domnívat, že obecné soudy dokáží svými rozhodnutími "zajistit", aby se vše dělo v nejlepším zájmu dítěte, neboť toto je v rukou především samotných rodičů. Pokud jim tedy skutečně jde o dobro dítěte, měly by respektovat tatáž pravidla.
20. Má-li tedy stěžovatel skutečně zájem na tom, aby nezletilý byl svěřen do střídavé péče, předpokladem jejího kvalitního fungování je, že rodiče mají korektní vztah nebo jsou alespoň schopni spolu "normálně" komunikovat. V daném případě jsou vztahy mezi rodiči mimořádně vyhrocené, k čemuž jistě nepřispívají aktivity samotného stěžovatele, který viní matku z údajné "manipulace" či z toho, že mu brání ve styku s nezletilým, ač lékařka nezletilého potvrdila, že byl opakovaně léčen antibiotiky kvůli streptokokové angíně (viz č. l. 104), nadto ze soudního spisu plyne, že stěžovatel ve skutečnosti zájem na řešení existujících problémů, které se nezletilého přímo týkají, nemá (viz zpráva orgánu péče o dítě na č. l. 152 a zpráva základní školy na č. l. 153), nehledě na obviňování matky ze střídání partnerů (ať je to pravdivé, či nikoliv), z poškození automobilu (na základě své domněnky) a trestní oznámení, které stěžovatel či jeho matka na matku nezletilého (byť třeba nepřímo) podali. Z toho je zřejmé, že na současné, poměrně neutěšené situaci, jež nezletilému zjevně neprospívá, nese svůj podíl. Ústavní soud se tímto nijak nemíní vyjadřovat k velikosti daného podílu, jen tímto dává stěžovateli ke zvážení, zda svůj přístup k matce v zájmu nezletilého syna (a ostatně i v zájmu svém, pokud tedy v budoucnu míní podat návrh na svěření nezletilého do střídavé péče), poněkud nezměnit.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu