ECLI:CZ:US:2015:3.US.800.15.1
sp. zn. III. ÚS 800/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem Brno, Dvořákova 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 5 Tdo 930/2014, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 8. 2013 sp. zn. 2 To 13/2013 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2011 sp. zn. 1 T 10/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným v bodech I/1 písm. a) o), 2 písm. a), b) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku [a to v bodě I/1 písm. i) ohledně částky 269 589 Kč]. Za tuto trestnou činnost jej odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Stěžovateli podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil též peněžitý trest, a to ve výměře 5 000 000 Kč, což představuje 500 denních sazeb po 10 000 Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, a dále i specifikovaný trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Vrchní soud v Olomouci usnesením stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku podle §256 tr. řádu zamítl.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení základních zásad trestního řízení, upozorňuje na nedostatky ve skutkových zjištěních, na vady spočívající v opomenutých důkazech, v existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, v jednostranném hodnocení provedených důkazů soudy, resp. v "selekci důkazů" a jejich "nepřípustné izolaci". Dovozuje, že odůvodnění soudních rozhodnutí neodpovídá požadavkům §2 odst. 6 a §125 odst. 1 tr. řádu. Podrobně popisuje své podnikatelské aktivity a argumentuje, že nebylo nijak prokázáno jeho zapojení do činnosti ostatních obviněných; soudy se nezabývaly ani pro něj zásadní otázkou ceny pronájmu závodních speciálů (stěžovatel předestírá související cenové kalkulace a zpochybňuje závěry znalce Petra Rosola) a jejich vlastnictvím, a jejich závěry o fiktivnosti pronájmů nejsou podloženy důkazy. Upozorňuje také na procesní nepoužitelnost některých důkazů provedených soudem prvního stupně, především svědecké výpovědi Grahama Prewa, provedenou v přípravném řízení na území Velké Británie, obecné soudy též změnily podstatu výpovědi svědka a znalci bezdůvodně "vyřadili nákladové faktury". Stěžovatel též namítá "podjatost a zaujatost" soudu prvního stupně, o čemž mají svědčit zjevně nepravdivá tvrzení, kterými své rozhodnutí odůvodnil, jež také ocitoval. Rovněž Vrchní soud v Olomouci se podle stěžovatele nechoval náležitým způsobem při rozhodování jeho věci, a jeho zjevná podjatost vyplývá z rozsudku ze dne 21. 1. 2013, konkrétně z části odůvodnění o odvoláních jeho spolupachatelů na str. 67, jímž konstatoval vyvrácení jeho obhajoby. Podle stěžovatele odvolací soud, resp. senát 2 To Vrchního soudu v Olomouci, vyjádřil svůj právní názor na trestní věci dříve, než jeho vlastní odvolání projednal. Stěžovatel rovněž oponuje závěry dovolacího soudu, a je názoru, že jeho argumentaci nevěnoval adekvátní pozornost. Ústavní stížnost poté stěžovatel doplnil dalšími podáními rozvíjejícími a doplňujícími předestřenou argumentaci.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického jednání (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již ústavněprávně udržitelně vypořádaly, proto postačí odkázat na obsah odůvodnění jejich rozhodnutí. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Stojí za zdůraznění, že Nejvyšší soud se na argumentovaném základě vyjádřil též ke stěžovatelovým námitkám ohledně procesní použitelnosti výslechu svědka Grahama Leslieho Jamese Prewa a připomenul, že odvolací soud se jimi zabýval na str. 67 svého usnesení. Zde se opět přiklonil k úvaze soudu prvního stupně vyjádřené na str. 107 jeho rozsudku, a popsal bezvýslednou opakovanou snahu soudu svědka kontaktovat na jediné známé adrese v cizině, v důsledku čehož nemohl provést jeho osobní výslech u hlavního líčení. Proto nakonec zvolil zákonný postup a podle §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu přečetl protokoly o výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení v rámci hlavního líčení konaného dne 2. 6. 2011 (srov. č. l. 10836 trestního spisu). Pokud snad nebylo vyhověno všem důkazním návrhům stěžovatele a to včetně těch, které obviněný předložil v rámci odvolacího řízení, stalo se tak poté, co jak Vrchní soud v Olomouci, tak předtím i Krajský soud v Brně náležitým způsobem vysvětlily a zdůvodnily nadbytečnost doplnění dokazování, jelikož proběhlo v takovém rozsahu, aby bylo možné spolehlivě rozhodnout o podané obžalobě. Je výlučným právem soudu určit množství důkazů, jejichž provedení považuje za nezbytné pro zjištění všech skutečností, které mají význam pro jeho rozhodnutí o vině a trestu. Nejvyšší soud tyto své závěry výstižně uvedl do kontextu s relevantní judikaturou Ústavního soud, zejména s nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 a sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002, jakož i další judikaturou.
V souvislosti se stěžovatelovými výhradami ohledně znaleckých posudků se patří zaznamenat, že rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, Ústavní soud formuloval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo.
Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu