ECLI:CZ:US:2015:3.US.850.14.1
sp. zn. III. ÚS 850/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti L. H., zastoupeného JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem Freyova 27, 190 00 Praha 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2013 č. j. 25 Co 334/2013-178 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. května 2013 č. j. 19 Nc 7/2013-130, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel napadá obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Rozsudku soudu prvního stupně, jímž tento soud svěřil nezletilé syny stěžovatele, A. V. a nezletilého M. J. pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů do výchovy matce (výrok I), rozhodl o výši výživného na oba nezletilé syny (výrok II, III) a o dlužném výživném (výrok IV, V) a upravil styky stěžovatele s oběma nezletilými dětmi (výroky VI a VII, VIII a IX) a rozhodl i o povinnosti obou rodičů v souvislosti s předáváním a přebíráním obou dětí ke styku (výrok X, XI) a o předběžné vykonatelnosti rozhodnutí (výrok XII), stěžovatel vytýká jeho nedostatečné odůvodnění a nesprávné hodnocení provedených důkazů, stejně jako porušení zákazu libovůle při rozhodování a porušení zásady rovnosti stran. Stejné výtky stěžovatel vznáší i proti druhoinstančnímu rozhodnutí.
Oba obecné soudy podle názoru stěžovatele nerespektovaly znění ustanovení §26 odst. 2 a §50 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o rodině") a judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nálezy sp. zn. I. ÚS 2661/10 a sp. zn. III. ÚS 1206/09. Stěžovatel tvrdí, že právě proto, že on na rozdíl od matky nezletilých dětí nikdy nezpochybňoval její výchovné schopnosti, má jako rodič ve smyslu závěrů Ústavního soudu lepší předpoklady pro jejich výchovu. V rozhodování soudů, které svěřily nezletilé syny do výchovy matky, byl podle názoru stěžovatele neadekvátně zohledněn zcela odmítavý postoj desetiletého syna M. ke střídavé výchově, i když nezletilé děti jsou údajně schopné se relevantně vyjádřit k výchovnému prostředí, které se jich týká, až ve věku mezi 11- 12 rokem. Svěření obou nezletilých synů do výchovy matky považuje stěžovatel za porušení svého práva podílet se rovnoprávně na výchově svých dětí. Rozhodnutí obecných soudů rovněž nerespektuje závěry stěžovatelem předložených odborných stanovisek PhDr. Pavláta a Milana Nekonečného, kteří shledali splnění podmínek pro střídavou výchovu nezletilých dětí.
Za zásadní procesní pochybení soudu prvního stupně stěžovatel označil to, že soud rozhodl nejen o úpravě výchovných poměrů v době do i po rozvodu manželství rodičů nezletilých dětí, ale i o úpravě styku stěžovatele s oběma nezletilými dětmi, i když úprava styku s nezletilými dětmi nebyla žádným účastníkem řízení navrhována a soudem nebylo řízení v této otázce zahájeno. V souvislosti s tímto rozhodováním nebyl prý brán zřetel na zájmy obou nezletilých dětí, které nebyly v řízení o úpravě styku zastoupeny opatrovníkem. Stěžovateli byla tímto postupem soudu údajně upřena možnost realizovat jeho procesní práva.
II.
Po přezkoumání ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud při posouzení projednávané věci vycházel ze své Ústavou ČR vymezené pravomoci. Protože ve smyslu čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není jeho povinností bdít nad dodržováním jednoduchého práva, smyslem jeho činnosti je tedy výhradně ochrana dodržování ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost, která brojí proti interpretaci či aplikaci jednoduchého práva, může být v řízení před Ústavním soudem úspěšná jen v případě, že Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.
Ústavní soud se k problematice tzv. střídavé výchovy vyjadřoval již v celé řadě svých rozhodnutí. Ustálená rozhodovací praxe je přitom taková, že v rodinněprávních věcech Ústavní soud zasahuje jen v případech skutečně extrémních; je tomu tak zejména proto, že svěření nezletilého dítěte do výchovy jednomu z rodičů či do jejich střídavé výchovy je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v pravomocně skončeném řízení. Je především na obecných soudech, aby při rozhodování o svěření nezletilého dítěte do výchovy konkrétního rodiče či jeho svěření do střídavé výchovy vyšly z individuálních okolností každého případu a zohlednily, jestli jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů či nikoli.
Je třeba zdůraznit, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy přitom v žádném případě není toliko přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování obecných soudů prioritním hlediskem. Soudy se při rozhodování zároveň musí snažit nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Zájem dítěte vyžaduje, aby na jeho výchově participovala nejen matka, ale také otec, který se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález sp. zn. II. ÚS 554/04 ze dne 11. 5. 2005). Zájmem dítěte tedy nepochybně je, aby, jsou-li pro to splněny podmínky, bylo v péči obou rodičů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010). Střídavou výchovu je pak třeba chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu oba rodiče nežijí, neboť tato forma výchovy umožňuje dítěti nejen zachování fungujících vztahů s oběma rodiči, ale rovněž mu umožňuje zůstat součástí běžného každodenního života obou rodičů (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 437/14 ze dne 18. 3. 2014). Jakkoli je střídavá výchova někdy zejména rodiči chápána jako "spravedlivé podělení se obou rodičů o vliv na výchovu nezletilého dítěte", nelze ji formalisticky prosazovat vždy a za všech okolností, protože prioritním je v opatrovnických věcech vždy hledání a zohledňování nejlepšího zájmu dítěte.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že rozhodování obecných soudů musí vycházet nejen ze znalosti spisového materiálu, ale i rodinné situace, jejího vývoje a poznatků spojených s bezprostředním kontaktem s účastníky řízení, včetně všech poznatků kolizního opatrovníka, případně soudem ustanovených znalců. V posuzované věci obecné soudy všechna tato relevantní hlediska náležitě zohlednily.
V projednávané věci obecné soudy rozhodovaly ve smyslu ustanovení §26 odst. 1. odst. 2, odst. 3, odst. 4 a odst. 5, §27, §50, §85 a §96 odst. 1, tehdy platného zákona o rodině, tedy bylo jejich povinností ještě před rozvodem manželství rodičů nezletilých dětí rozhodnout (za situace, v níž o výchově a výživě obou nezletilých dětí neexistovala dohoda) též o výchově a výživě nezletilých dětí; součástí řízení byla i úprava styku s nezletilými.
Soud prvního stupně ve věci prováděl poměrně obsáhlé dokazování, přičemž k důkazu byla čtena i zpráva PhDr. Pavláta, Ph.D. a vyjádření PhDr. Milana Nekonečného, vypracované na žádost stěžovatele, stejně jako celá řada dalších listinných důkazů založených do spisu na návrh účastníků řízení či vyžádaných soudem. Ústavní soud v souvislosti s procesem dokazování připomíná, že tato část procesu je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládána mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů. Proto obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které podle jejich závěrů není potřeba dokazovat, aby mohly dostát své povinnosti rozhodovat v souladu s nejlepším zájmem nezletilých dětí.
Této své povinnosti oba soudy dostály.
Ústavní soud neshledal způsob, kterým oba obecné soudy vymezily nejlepší zájem nezletilých dětí v projednávané věci za nesouladný s ústavně zaručenými právy a svobodami. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, z jakých skutkových zjištění oba obecné soudy při svém rozhodování vycházely. Jak již poznamenal Ústavní soud v souvislosti s jeho stabilním postojem k námitkám týkajícím se hodnocení důkazů v řízeních před obecnými soudy, není jeho úkolem tato hodnocení "přehodnocovat".
Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1486/10 ze dne 2. 9. 2010). Takové pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl o úpravě styku s nezletilými dětmi zcela nečekaně a bez návrhu, a že stěžovateli, stejně jako oběma nezletilým synům tím byla upřena jejich procesní práva, je třeba připomenout, že podle právní úpravy, platné v době rozhodování obecných soudů v této věci, patřila řízení ve věcech péče o nezletilé (§176 o. s. ř.) mezi tzv. nesporná řízení, v nichž řízení lze zahájit i bez návrhu (§81 odst. 1 o. s. ř.), a v nichž soud je povinen provést i ty důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, které účastníci nenavrhli (§120 odst. 1 o. s. ř.). Tzv. participační právo nezletilých dětí (§100 odst. 4 o. s. ř) obecné soudy v posuzované věci dodržely. Nová úprava, obsažená v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (účinném od 1. 1. 2014), se v posuzované věci neuplatnila.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se vypořádaly s okolnostmi podstatnými pro posouzení věci, příslušné právní normy interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem a své rozhodnutí přiměřeně odůvodnily. Zásadní pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, Ústavní soud nezjistil.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu