ECLI:CZ:US:2015:3.US.87.14.1
sp. zn. III. ÚS 87/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti společnosti PUMPA, a. s., sídlem v Brně, Stromovka 335/3, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 1, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. 248 C 5/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil shora označený výrok rozsudku nalézacího soudu, vydaného v její obchodněprávní věci.
Rubrikovaným rozsudkem Městský soud v Brně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni (společnost ELMO-PLAST, a. s.) částku 7 072 Kč s příslušenstvím (z titulu neuhrazené faktury za dodané zboží); současně stěžovatelce - ústavní stížností napadeným výrokem - uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 14 705,12 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že mezi souzenou částkou a výší nákladů řízení žalobkyně existuje nepřípustný nepoměr; nalézací soud navíc zcela pominul její žádost o spojení řízení o předmětné žalobě s řízeními o zbývajících žalobkyní podaných (jedenácti) žalobách (v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09), a tuto skutečnost (např. ve smyslu závěrů nálezu sp. zn. II. ÚS 2780/10) nikterak nereflektoval ani při rozhodování o nákladech řízení, kupř. potud, že by aplikoval ustanovení §150 o. s. ř.; stěžovatelka se proto domnívá, že soud pouze mechanicky (a tedy ústavně nekonformně) aplikoval ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., a na jeho základě nesprávně přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Nadto stěžovatelka nalézacímu soudu vytýká, že v dané věci rozhodl bez nařízení jednání, aniž by si vyžádal souhlas účastníků řízení.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Při posuzování důvodnosti projednávané ústavní stížnosti musel vzít Ústavní soud v prvé řadě v potaz, že mu stěžovatelka předkládá k posouzení (procesně)právní otázku týkající se náhrady nákladů řízení, jehož předmětem byla bagatelní částka (ve smyslu ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř.); ústavněprávní přezkum má tak být soustředěn k výroku, proti jehož správnosti (tím méně pak ústavnosti) není účastníkům řízení k dispozici ani řádný opravný prostředek v podobě odvolání, pročež k zásahu Ústavního soudu v souzené věci by musely být dány důvody vskutku mimořádně závažné.
K otázce náhrady nákladů řízení se nadto Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující úvahu o možném porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.
Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti proto v daném kontextu předpokládá splnění mimořádně (rigorózně) kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež pro posouzení věci zcela esenciální (srov. kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do nich způsobena.
Jinými slovy, otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především tehdy, kdy myšlenkový postup soudu je výrazem naprosté libovůle, vydané rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení, a ještě větší zdrženlivost pak vyjadřuje judikatura Ústavního soudu v případech, kdy je účastníky řízení namítána nesprávná aplikace ustanovení §150 o. s. ř., resp. jeho opomenutí. Takto "kvalifikované vady" musí nabýt značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, a silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Vyložené podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou; byť stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že "soud zasáhl" do jejích práv "zcela zásadním způsobem", toto své tvrzení však nikterak nekonkretizuje, a možná indikace "podstatné újmy" přitom - bez dalšího - nevyplývá již z tvrzení, že by celkové náklady řízení v případě všech dvanácti žalob měly být přinejmenším o sto tisíc korun nižší. Postačí zde totiž připomenout, že tvrzená "celková" výše nákladů řízení není předmětem ústavní stížností napadeného výroku, a proto nemůže být v dané věci jakkoli relevantní. Jak navíc vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, tato výše nákladů řízení nebyla v době podání ústavní stížnosti definitivní (ale částečně pouze hypotetická), takže naříkaný nepoměr ani nebyl v danou dobu postaven najisto.
Imanentní předpoklad potenciálního kasačního zásahu Ústavního soudu tedy v dané věci zjevně chybí.
Případné konečně nejsou ani stěžovatelčiny odkazy na výše uvedené nálezy Ústavního soudu, resp. námitky s těmito odkazy spojené; namítá-li stěžovatelka, že městský soud pominul její návrh na spojení předmětných věcí, je namístě zaznamenat, že ve věci sp. zn. I. ÚS 2930/09 byla primárně řešena otázka "dobrovolnosti" plnění v exekuci vymáhaného plnění, přičemž tvrzené nespojení (souvisejících) řízení zjevně nepředstavovalo rozhodovací důvod tamní věci (viz bod 16. odůvodnění nálezu, jenž je činěn výslovně toliko jako "obiter dictum"; stěžovatelce příznivé závěry ostatně neobsahuje ani tam odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 462/07 - srov. bod 19. jeho odůvodnění). Ostatně platí, že otázka (ne)spojení více řízení sama o sobě ústavněprávní roviny nedosahuje (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3872/13); v případě nálezu sp. zn. II. ÚS 2780/10 se zjevovala v terénu exekučního řízení, jež vykazuje odlišné "zákonitosti" než řízení nalézací, pročež ani závěry tohoto nálezu nejsou do projednávané věci přenositelné (zjednodušeně řečeno, zatímco v případě nalézacího řízení mohou být namístě důvody individuálního projednání každé jednotlivé - byť i skutkově obdobné - právní věci týchž účastníků řízení zvlášť, v případě řízení exekučního zásadě žádný takový rozumný důvod v obecné rovině k dispozici není). Obdobné se vztahuje i k otázce nepoměru mezi výší předmětu řízení a výší s tím spojených nákladů; v nalézacím řízení totiž náklady řízení nezřídka přesáhnout výši souzené částky mohou, neboť "do hry" vstupuje kupř. otázka délky řízení a ji ovlivňující možná (právní či skutková) složitost věci (a s tím implikovaný počet ve věci učiněných úkonů právní služby), tedy okolnosti, jež se v exekučním řízení zpravidla neprosazují.
A konečně, Ústavní soud se nemohl zabývat ani námitkou, že v dané věci nebyly dány zákonné podmínky pro rozhodnutí bez jednání, neboť ústavní stížností (jejím petitem) byl napaden pouze nákladový výrok, nikoliv výrok meritorní, k němuž jedině by tato námitka mohla směřovat.
Stěžovatelce se tedy zásah do svých základních práv prokázat nezdařilo.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V daném stádiu se přitom nejedná o řízení kontradiktorní.
Z předchozího se podává, že podmínky postupu podle tohoto ustanovení jsou v dané věci splněny; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu