ECLI:CZ:US:2015:3.US.893.15.1
sp. zn. III. ÚS 893/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Pavlíny Prešinské, zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 30 Cdo 2198/2014-519, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2013 č. j. 64 Co 162/2013-433, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. ledna 2013 č. j. 18 C 86/2008-400 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. listopadu 2013 č. j. 18 C 86/2008-439, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny) a rovněž právo na přístup k soudní ochraně (čl. 36 odst. 1 Listiny). Poukazuje též na porušení čl. 1 Ústavy České republiky v důsledku nerespektování principu právní jistoty.
2. Stěžovatelka podala dne 23. 7. 2004 Městskému soudu v Praze žalobu o doplacení částky 4 662 782,50 Kč, která měla představovat rozdíl mezi odměnou, která jí měla být vyplacena za práci vykonávanou od 1. 5. 2002 do 30. 4. 2003 v rámci realizace projektu Evropské unie v oblasti odpadového hospodářství, a odměnou, kterou obdržela. Stěžovatelka namítala nerovné zacházení při výplatě odměny ve srovnání s ostatními pracovníky projektu na stejné pozici z jiných členských států EU. Žaloba obsahovala též žádost o osvobození od soudních poplatků. Dne 26. 8. 2004 stěžovatelka soudu doložila pro účely osvobození od soudních poplatků potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Městský soud v Praze však o žádosti stěžovatelky nerozhodl.
3. Dne 8. 3. 2006 rozhodl Městský soud v Praze o částečném zastavení řízení pro nedostatek pravomoci ve vztahu k žalované Evropské komisi, Federální agentuře životního prostředí (Umweltbundesamt GmbH) a Rakouské republice. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 2. 2007 částečně potvrdil. V samostatném podání ze dne 28. 12. 2006 požádala stěžovatelka Vrchní soud v Praze "o zproštění soudních poplatků".
4. S ohledem na částečné zastavení řízení (ve vztahu k žalované Rakouské republice) pro nedostatek pravomoci předložil Městský soud v Praze věc okresnímu soudu (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) jako soudu věcně příslušnému v pracovněprávních sporech. K tomuto postupu byl účastníkům řízení dán prostor pro vyjádření. Poté byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti; ten rozhodl usnesením ze dne 29. 1. 2008 č. j. Ncp 2966/2007-131 tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy.
5. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 8. 2011 č. j. 18 C 86/2008-263 žalobu stěžovatelky zamítl. Náklady řízení plně úspěšným žalovaným soud nepřiznal mj. s odůvodněním, že "přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně byla osvobozena od soudních poplatků". Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Odvolací řízení však Obvodní soud pro Prahu 1 zastavil, neboť stěžovatelka k jeho výzvě nezaplatila soudní poplatky (ve výši 179 600 Kč). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí o zastavení řízení s tím, že nejprve musí být rozhodnuto o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků. Soud vyzval stěžovatelku k doložení jejích aktuálních majetkových poměrů, avšak stěžovatelka tuto výzvu nereflektovala. Obvodní soud pro Prahu 1 tedy napadeným usnesením č. j. 18 C 86/2008-400 rozhodl tak, že stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 18 C 86/2008-439 pak bylo odvolací řízení zastaveno pro nezaplacení soudních poplatků.
6. O odvolání stěžovatelky proti napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka podala proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání. Nejvyšší soud však dovolání napadeným usnesením pro nedostatek podmínek dovolacího řízení zastavil, neboť stěžovatelka nebyla zastoupena advokátem.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve popsala dosavadní průběh řízení před obecnými soudy. Namítá, že Obvodní soud pro Prahu 1 se neřídil rozhodnutím Vrchního soudu v Praze o příslušnosti a nepřistupoval k věci jako k věci pracovní a nepostupoval ve smyslu §36 občanského soudního řádu. Podle stěžovatelky se jedná o vadu, kterou bylo zasaženo do jejího práva na zákonného soudce.
8. Stěžovatelka uvádí, že na její žádost o osvobození od soudních poplatků, kterou podala zároveň s žalobou dne 23. 7. 2004, později doloženou vyplněným formulářem o majetkových a osobních poměrech, nebylo reagováno 7 let. Během té doby nebyla vyzvána k zaplacení soudního poplatku a soud činil během řízení četné úkony, které by bez zaplacení soudního poplatku, resp. rozhodnutí o osvobození od zaplacení soudního poplatku činit nemohl. To vše vyvolalo ve stěžovatelce legitimní očekávání, že byla od placení soudního poplatku osvobozena. K tomu poukazuje na odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 8. 2011č. j. 18 C 86/2008-263, které obsahuje konstatování, že stěžovatelka byla osvobozena od placení soudních poplatků. Další postup soudů v odvolacím řízení, jež vedl k nesplnění výzvy k zaplacení soudního poplatku za odvolací řízení, a následně jeho zastavení, stěžovatelka označuje za bezhodnotový formalismus, který vedl soudy k nesprávnému závěru o neosvobození stěžovatelky od soudních poplatků.
9. Dále stěžovatelka namítá, že dne 25. 3. 2011 bylo předvoláním č. j. 18 C 86/2008 nařízeno jednání u soudu prvního stupně na den 10. 8. 2011. Před jednáním vypověděla právní zástupkyně stěžovatelce plnou moc pro zastupování v řízení pro ztrátu důvěry. Tato skutečnost byla právní zástupkyní stěžovatelky oznámena na soud první instance dne 2. 8. 2011. Stěžovatelka dne 9. 8. 2011 požádala soud o odročení jednání, když uvedla, že její kauzu bude přebírat jiný právní zástupce, který je ovšem v tuto chvíli na dovolené. Žádosti stěžovatelky nebylo soudem vyhověno. Dne 10. 8. 2011 ve věci proběhlo ústní jednání a Obvodním soudem pro Prahu 1 byla bez zdůvodnění zamítnuta opakovaná žádost stěžovatelky o odročení jednání. Přestože stěžovatelka měla zcela legitimní důvod pro odročení jednání, ten nebyl soudem bez jakýchkoliv relevantních důvodů akceptován, což stěžovatelka vnímá jako zásah do svého práva na spravedlivý proces.
10. Proti zamítavému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podala stěžovatelka odvolání. Obvodní soud pro Prahu 1 vyzval dne 9. 1. 2012 žalovaného č. 1, aby se k podanému odvolání v soudem stanovené lhůtě vyjádřil. Teprve následně soud vyzval stěžovatelku k uhrazení soudního poplatku. Proti tomu se stěžovatelka dopisem ohradila, avšak následně jí bylo doručeno napadené usnesení o zastavení soudního řízení z důvodu neuhrazení soudního poplatku. Stěžovatelka ve svém odvolání, ale i po celou dobu probíhajícího řízení, uváděla, že nemá žádné finanční prostředky, je na ni vedena exekuce, což také soudu doložila, a nemá žádný příjem z důvodu, že byla na mateřské a posléze na rodičovské dovolené, ale neměla v souvislosti s probíhajícím řízením o určení skutečnosti, zda se jedná o nárok pracovněprávní, nebo obchodní, nárok na vyplacení dávek hmotné pomoci.
11. Postup Obvodního soudu pro Prahu 1, který jí po zrušujícím rozsudku Městského soudu vyzval k doložení majetkových poměrů, stěžovatelka považovala za svévoli a namítla podjatost ve věci rozhodujících soudců. Její postoj k věci v té době ovlivnila řada faktorů, z nichž oprávněně dovozovala, že její proces není spravedlivý a že jsou v něm porušovány základní zásady řízení (neuznání rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků v řízení v prvním stupni, zamezení právnímu zastoupení stěžovatelky, jednání samosoudcem tam, kde má rozhodovat senát, rozhodování nepříslušným soudem, průtahy v řízení). Stěžovatelka přitom byla dne 7. 12. 2012 informována ministerstvem spravedlnosti, že v předmětné věci došlo i z důvodů průtahů k porušení práva na spravedlivý proces.
12. Stěžovatelka namítá, že soud prvního stupně nevzal v úvahu její sdělení, že její majetkové poměry se od podání prvního prohlášení o majetkových poměrech nezměnily, že nemá finanční prostředky a je předmětem exekuce, která z důvodů nemajetnosti dosahuje až k realizaci zabavení movitých věcí. Přesto, že majetkové poměry stěžovatelky musely být soudu z jejích podání známy, trval na opětovném vyplnění formuláře, jehož vyplnění ale není součástí zákonné úpravy, a zcela formálně dřívější osvobození od soudních poplatků neuznal. Obdobný formální postoj zaujal k věci i odvolací soud. V důsledku těchto protiústavních postupů nebylo ve věci z hmotného hlediska na druhém stupni o odvolání rozhodnuto. Napadeným usnesením č. j. 18 C 86/2008-400 Obvodní soud pro Prahu 1 soudní řízení opět zastavil z důvodu neuhrazení soudního poplatku.
13. Stěžovatelka podala proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu č. j. 18 C 86/2008-400, dovolání. Obvodní soud pro Prahu 1 poskytl stěžovatelce k doplnění dovolání natolik krátkou dobu, že tato nebyla schopna jí dostát, přestože opakovaně vyzvala advokáta k předložení plné moci. Nejvyšší soud pak napadeným rozhodnutím dovolací řízení zastavil. Stěžovatelka má za to, že uvedené rozhodnutí je důsledkem postupu soudu prvního stupně, který poskytl stěžovatelce prakticky nesplnitelnou lhůtu.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
14. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost byla pouze zčásti podána včas (blíže sub 15 a 16) a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto mohla být z hlediska merita věci posouzena pouze v rozsahu, ve kterém byly naplněny podmínky řízení, ve zbývající části pak jen z hlediska posouzení toho, v čem nesplnění podmínek řízení spočívá.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
16. Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu je nejpodstatnější (a zároveň jedinou) námitkou ta, dle níž byla v dovolacím řízení k opatření advokáta stěžovatelce poskytnuta nepřiměřeně krátká lhůta. Jak nicméně vyplývá z napadeného usnesení o zastavení dovolacího řízení, jakož i ze spisového materiálu (přípis stěžovatelky č. l. 453), stěžovatelka podmínila předložení plné moci svého advokáta Mgr. Jana Kutěje tím, že dovolací soud shledá její dovolání přípustným. Důvodem nepředložení plné moci advokáta pro zastupování tedy nebylo stanovení nepřiměřeně krátké lhůty (ve výzvě soudu k odstranění vad dovolání byla stanovena lhůta 7 dnů), nýbrž neopodstatněné přesvědčení stěžovatelky, že Nejvyšší soud může dovolání projednat, aniž by pro to byly naplněny zákonné podmínky. Ze spisového materiálu je dále patrno, že dovolání podala stěžovatelka dne 29. 11. 2013, společně s přípisem o podmíněném předložení plné moci advokáta, přičemž výzva k odstranění vad dovolání jí byla doručena 3. 1. 2014. Za situace, kdy si stěžovatelka zjevně byla vědoma povinného zastoupení advokátem v dovolacím řízení již při podání dovolání, přičemž s advokátem věc dle svých vyjádření evidentně konzultovala, nelze stanovenou sedmidenní lhůtu k odstranění vad dovolání považovat za nepřiměřeně krátkou (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 2502/13, ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 3321/13, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). V postupu dovolacího soudu, kterým bylo dovolací řízení zastaveno, tedy nelze shledat pochybení, které by vyžadovalo zásah Ústavního soudu, a v tomto ohledu je třeba ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný.
17. Ve zbývající části ve vztahu k ostatním napadeným rozhodnutím musí Ústavní soud konstatovat, že stěžovatelka podala dovolání, o němž nebylo vůbec rozhodováno věcně, ale dovolací řízení bylo zastaveno, přičemž - jak již bylo výše uvedeno - takový postup Ústavní soud neshledal protiústavním, nejedná se na straně stěžovatelky ve smyslu judikatury Ústavního soudu v této oblasti o efektivní využití opravných prostředků. Proto je třeba na stěžovatelčino dovolání nahlížet tak, jako kdyby podáno nebylo, a lhůta pro podání ústavní stížnosti, směřuje-li proti rozhodnutí odvolacího soudu (a rozhodnutí soudu prvního stupně), se odvíjí od okamžiku doručení rozsudku odvolacího soudu dne 3. 10. 2013. Na ústavní stížnost v této části je tedy nutno pohlížet jako na opožděně podanou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013
sp. zn. II. ÚS 2502/13, či ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 3321/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z uvedeného důvodu, tedy pro nedostatek podmínek řízení, nelze ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a soudu prvního stupně č. j. 18 C 86/2008-400 a 18 C 86/2008-439 (proti němuž stěžovatelka rovněž brojila svým dovoláním) věcně projednat.
18. Pouze na okraj Ústavní soud ve vztahu k námitce věcné nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1 (která ovšem sdílí stejný osud jako ostatní námitky) uvádí, že stěžovatelka mohla ústavní stížností napadnout již usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2008 č. j. Ncp 2966/2007-131, kterým určil jako příslušný k projednání a rozhodnutí věci (ovšem neidentifikoval ji jako věc pracovněprávní, oproti tomu, co tvrdí stěžovatelka) v prvním stupni okresní soud [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455)].
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh opožděný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu