ECLI:CZ:US:2015:3.US.897.15.1
sp. zn. III. ÚS 897/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ŽELEZNÁ LÁVKA, spol. s r. o., sídlem Praha 2 - Vinohrady, Jana Masaryka 179, zastoupené Mgr. Alešem Eppingerem, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2015 č. j. 8 Af 51/2012-255, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 25. 3. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, obchodní společnost ŽELEZNÁ LÁVKA, spol. s r. o., se sídlem v Praze 2 (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud zrušil nákladový výrok II v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného v řízení o správní žalobě.
I.
Z ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Af 51/2012, vyplývají následující skutečnosti.
Dne 22. 1. 2015 usnesením č. j. 8 Af 51/2012-255 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") řízení proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně (dále jen "žalovaný") zastavil (výrok I), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku 128 963,5 Kč (výrok II), žalobkyni vrátil soudní poplatek ve výši 156 000 Kč (výrok III) a žalobkyni uložil povinnost sdělit soudu číslo svého bankovního účtu (výrok IV).
Správní soud nákladový výrok II citovaného usnesení odůvodnil aplikací ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. (neboť žalobkyně byla pozdějším chováním žalovaného uspokojena) a ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s., které z důvodů zvláštního zřetele hodných opravňuje soud rozhodnout, že se účastníkovi řízení náhrada nákladů řízení zčásti nepřiznává. Za takové důvody správní soud považoval zejména skutečnost, že v posuzované věci šlo o dva identické soudní případy vedené pod sp. zn. 3 Af 28/2010, resp. původně pod sp. zn. 3 Af 28/2010 a 3 Af 29/2010, týkající se identického předmětu, tj. bytového areálu "Lofty Palmovka." Finanční úřad pro Prahu 8 a posléze Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, ve všech těchto případech rozhodovaly identicky, žalobkyně potom na tato rozhodnutí reagovala identickými podáními. Žalobkyně žalobou ze dne 28. 12. 2012 napadla celkem 65 správních rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze; ke spojení věcí tedy došlo z vůle žalobkyně a bylo tak nutno aplikovat ustanovení §12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012. Z uvedených důvodů správní soud žalobkyni náhradu nákladů řízení zčásti nepřiznal.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že "zásadně nesouhlasí s výší náhrady nákladů právního zastoupení" přiznané výrokem II. napadeného usnesení správního soudu, neboť představuje pouhou jednu pětinu náhrady jí požadované; byla toho názoru, že podmínky pro uplatnění moderačního práva soudu podle §60 odst. 7 s. ř. s. nebyly dány, ale naopak správní soud měl zvažovat, zda nejsou dány podmínky pro zvýšení náhrady nákladů řízení podle §12 odst. 1 advokátního tarifu. Správnímu soudu stěžovatelka vytkla, že při uplatnění moderačního práva nepřihlédl k obtížnosti věci a o zamýšleném postupu podle §60 odst. 7 s. ř. s. ji nepoučil. Odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje stěžovatelka za vadné a nepřezkoumatelné; správnímu soudu dále vytkla absenci odůvodnění neaplikace ustanovení §12 odst. 3 advokátního tarifu.
Stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva a to právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 až 3 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo vlastnické dle čl. 11 odst. 1 Listiny; poukázala na porušení práva na náležité odůvodnění, zákazu svévole, rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení, překvapivost rozhodnutí, nesoulad mezi provedenými důkazy a jejich právním hodnocením, a dále na porušení práva na spravedlivé rozhodnutí, na přístup k soudu, na právní pomoc, na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy, na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím správního orgánu a vlastnického práva, a ke svým tvrzením uvedla důvody.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 2. 10. 2015 k ústavní stížnosti uvedl, že napadené usnesení je podrobně odůvodněno i ohledně výroku o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí obsáhle a podrobně vyložil, z jakých skutečností vycházel a jakými úvahami dospěl k závěru, že žalobkyni přiznává právo na pouze částečnou náhradu nákladů řízení. Na své argumentaci trvá a pro hospodárnost na ni plně odkazuje.
Vyjádření správního soudu ze dne 2. 10. 2015 nebylo zasláno stěžovatelce k případné replice, neboť neobsahovalo žádné nové skutečnosti způsobilé ovlivnit posouzení věci Ústavním soudem.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy aplikací moderačního práva dle ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s. porušily základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a základní právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny, resp. na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud standardně připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu.
V posuzovaném případě neshledal Ústavní soud žádné ústavněprávní důvody pro svůj kasační zásah.
Důvody, pro které správní soud aplikoval moderační právo dle ustanovení §6 odst. 7 s. ř. s., jsou přehledně a zcela srozumitelně v jeho rozhodnutí vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s dostatečně odůvodněným nákladovým výrokem správního soudu, takže stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci stěžovaného rozhodnutí založit nemohly.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatelky o porušení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jemuž koresponduje čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že jí uplatněný "nárok" na náhradu nákladů právního zastoupení lze považovat za existující "majetek", do něhož mělo být protiústavně zasaženo. Je sice skutečností, že podle judikatury Ústavního soudu, stejně jako Evropského soudu pro lidská práva, za "majetek" ve smyslu citovaných článků Listiny a Úmluvy za určitých okolností lze považovat i budoucí příjem. Takový majetkový nárok (tj. majetek ve formě tzv. "legitimního očekávání") však nesmí být podmíněný, musí již být získán, splatný, nebo dostatečně podložený ustálenou soudní judikaturou. Tak tomu ovšem v případech soudního rozhodování o náhradě nákladů civilního řízení není pravidelně, ba není tomu prakticky nikdy, neboť vždy záleží na okolnostech jednotlivého případu; obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení navíc požívají širokou (byť ne bezbřehou) možnost uvážení.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu