ECLI:CZ:US:2015:4.US.1104.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1104/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti B. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem Přerov, Kratochvílova 624/43, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2014 č. j. 0 P 52/2011-832 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. 11. 2014 č. j. 70 Co 453/2014-862, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na snížení výživného pro nezletilou dceru.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že výživné bylo naposledy stanoveno rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010 č. j. 40 Nc 31/2009-176 ve výši 5 000 Kč. Soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na snížení výživného, neboť pro jeho snížení neshledaly žádné objektivní, závažné důvody. Podle jejich závěrů na straně stěžovatele nedošlo ke změně poměrů opravňujících soud změnit rozhodnutí o výživném ve smyslu ustanovení §923 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák.").
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nereflektovaly zákonné znění §914 obč. zák., který stanoví rozsah vyživovací povinnosti každého povinného ekvivalentně vůči jeho majetkovým poměrům a majetkovým poměrům, možnostem a schopnostem ostatních povinných. Soudy dále nepostupovaly v souladu s ustanovením §913 odst. 1 obč. zák., neboť nesprávně posoudily schopnosti, možnosti a majetkové poměry stěžovatele, stěžejní pro určení rozsahu vyživovací povinnosti. Stejně tak z hlediska ustanovení §915 odst. 1 obč. zák. neupřednostnily shodnost životní úrovně dítěte a rodičů, před odůvodněnými potřebami dítěte. Zdůrazňuje, že od ukončení podnikání je veden v evidenci úřadu práce jako nezaměstnaný, pobírá sociální dávky a přestože se zúčastnil řady výběrových řízení, nebyl přijat na žádnou pracovní pozici. Závěry soudů, podle nichž na jeho straně nedošlo ke změně poměrů, zakládající možnost soudu změnit rozhodnutí o výživném, se tak jeví jako nesmyslné, neucelené a nereflektující reálnou podobu poměrů účastníků řízení před soudy posuzovaných.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Uvedené platí i v projednávané věci, jejíž podstatou zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů civilních soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru o nemožnosti platit výživné ve stanovené výši a vedl by k pro něj příznivějšímu výsledku sporu. Tato pravomoc však, jak bylo nastíněno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, které opravňovalo soudy k přijetí napadených rozhodnutí. Byly zjištěny výdělkové i majetkové možnosti obou rodičů, přičemž bylo zohledněno, že matka o nezletilou osobně pečuje. Soudy věc posuzovaly i z hlediska ustanovení §913 odst. 2 obč. zák. Vzaly proto v úvahu, že stěžovatel ukončil veškerá své podnikání a pozastavil provozování všech svých živností, a to přestože podnikal dlouhodobě a měl pro celou řadu živností, mj. v realitách, stavebnictví a správě nemovitostí, praxi a zkušenosti. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel může podnikat a také podniká v realitní činnosti, v níž má dlouholetou praxi jako realitní makléř. Svobodné rozhodnutí stěžovatele o přerušení provozování živností nemůže jít k tíži dítěte. Soudy posuzovaly i životní úroveň otce, kdy přihlédly k tomu, že je schopen platit 8 500 Kč za byt, ve kterém nebydlí a platit dvě dovolené ročně. Soudy rovněž zohlednily, že došlo ke změně poměrů na straně nezletilé, neboť její potřeby od nastoupení povinné školní docházky v roce 2011 jednoznačně vzrostly. Také z tohoto důvodu není snížení výživného na místě.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které právní předpisy, tj. zejm. ustanovení §99 odst. 1, §85 odst. 1, §96 odst. 1 zákona o rodině a od 1. 1. 2014 ustanovení §923, §911, §913, §914 a §915 obč. zák. aplikovaly. Jejich závěrům tak není z ústavního hlediska co vytknout.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o výživném, pokud dojde na straně stěžovatele (případně nezletilé) k další změně poměrů odůvodňující úpravu výše výživného.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu