ECLI:CZ:US:2015:4.US.116.15.1
sp. zn. IV. ÚS 116/15
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Zdeňky Kobesové, právně zastoupené JUDr. Jiřím Pitronem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Ostrava, Nádražní 2775/145, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. listopadu 2014, č.j. 4 As 174/2014-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 31 a v čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozhodnutím Odboru financí, vnitřních věcí a majetkového Úřadu městského obvodu Polanka nad Odrou ze dne 25. června 2012, č.j. FVVM001693/2012, byl k návrhu otce stěžovatelky zrušen údaj o trvalém pobytu stěžovatelky. Odvolání Magistrát města Ostravy, Odbor vnitřních věcí, rozhodnutím ze dne 2. srpna 2012, sp. zn. S-SMO/239593/12/Vnitř/4 č.j. SMO/254232/12/Vnitř/Vál, zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrdil. Správní žalobu stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. července 2014, č.j. 22 A 116/2012-44, zamítl. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta následná kasační stížnost stěžovatelky.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že v domě s rodiči bydlela od svých šesti let, poté, co se vdala, se začal zhoršovat její vztah s rodiči, její otec k ní začal být hrubý a různě ji omezoval a napadal, a rovněž ji vydědil. Když stěžovatelka opustila dům rodičů, došlo k výměně zámků a již nikdy nebyla vpuštěna, a to ani pro své osobní věci.
Stěžovatelka má za to, že v jejím případě došlo k porušení dobrých mravů, že jí svědčí neodvozené právo k bydlení v domě, který nikdy neměla v úmyslu opustit a postup správních orgánů, jakožto i správních soudů je založen na hrubém porušení zákona; nesprávném výkladu ustanovení §12 odstavce 1 písmeno c) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelka rovněž uvedla, že v řízení se dovolávala podjatosti správních orgánů vůči ní, nikdy jí však nebylo vyhověno a její stížnost nebyla kladně vyřízena. Neuspěla ani s námitkou podjatosti u Nejvyššího správního soudu. S ohledem na uvedené okolnosti navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 A 116/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Stěžovatelka bydlela v domě svých rodičů desítky let. Dovodila z toho neodvozené právo na užívání domu a nebyla spokojena, když rodiče tento její závěr nesdíleli, respektive iniciovali zrušení jejího trvalého pobytu. Fakt, že správní orgány tuto změnu provedly, považuje za zkrácení ve svých, přesně nedefinovaných právech, a v důsledku toho se domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Jak je z rozhodnutí odvolacího správního orgánu i rozhodnutí správních soudů patrné, orgány veřejné moci se věcí důkladně zabývaly v rozsahu své rozhodovací pravomoci, a opakovaně rozhodly v mezích svých oprávnění. Fakt, že opakovaně rozhodly v neprospěch stěžovatelky, není možno posoudit jako zkrácení stěžovatelky v jejích právech. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla nic, co by svědčilo o tom, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu v její věci došlo k zásahu do jakéhokoliv jejího základního práva či svobody. Nejvyšší správní soud se věcí řádně zabýval, obdobně jako předchozí orgány veřejné moci, a své rozhodnutí řádně a důkladně odůvodnil. Fakt, že tvrzení námitce podjatosti Nejvyšší správní soud, ani dříve jiný orgán, nevyhověl, neznamená porušení práva. Za daného stavu věci Ústavní soud neshledal opodstatněnost tvrzení stěžovatelky, s tím, že je možno bezezbytku odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení Nejvyššího správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu