ECLI:CZ:US:2015:4.US.1254.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1254/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Khrystyny Hul, zastoupené JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Přemyslovská 28, proti příkazu k domovní prohlídce vydanému soudcem Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 27. 3. 2015 pod sp. zn. 43 Nt 1031/2015 a proti způsobu, jakým byla tato domovní prohlídka dne 30. 3. 2015 provedena, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený příkaz k domovní prohlídce a vyslovil, že domovní prohlídkou provedenou na základě tohoto příkazu dne 30. 3. 2015 Policií České republiky - Obvodním ředitelstvím policie Praha I, službou kriminální policie a vyšetřování, odborem obecné kriminality, 6. oddělením obecné kriminality, došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelka dále navrhuje, aby Ústavní soud Policii České republiky Obvodnímu ředitelství policie Praha I, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 6. oddělení obecné kriminality, zakázal pokračovat v porušování jejích základních práv a přikázal jí obnovit stav před porušením tím, že vydá stěžovatelce, případně jiným osobám, materiály odňaté při uvedené domovní prohlídce.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného příkazu k domovní prohlídce a její realizací k zásahu do jejích práv podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 11 a čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že z napadeného příkazu k domovní prohlídce nejsou patrné žádné skutečnosti, na základě kterých soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 dospěl k názoru, že návrh na provedení domovní prohlídky je důvodný, respektive že příkaz uvádí výhradně ty skutečnosti, které uváděla ve svém návrhu státní zástupkyně. Podle stěžovatelky dále v jejím případě nebyly splněny podmínky pro konání domovní prohlídky jako úkonu neodkladného či neopakovatelného. Stěžovatelka rovněž poukazuje na další obsahové nedostatky příkazu k domovní prohlídce, a to na absenci určení konkrétní osoby, která by byla domovní prohlídkou pověřena, a na nedostatečné poučení. Stěžovatelka konečně namítá, že protokol o provedení domovní prohlídky je neurčitý a zmatečný, že absentoval výslech stěžovatelky provedený před zahájením domovní prohlídky, že ještě před započetím domovní prohlídky bylo manipulováno s jejími věcmi a že policejní orgán nezajistil přítomnost tlumočníka při tomto úkonu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadeného příkazu i listinnou dokumentaci a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud musí především připomenout, že jeho pravomoc je vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky, že není možná náprava jiným způsobem. Zde je nutno poznamenat, že domovní prohlídka je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. trestních soudů. Ústavní soud může v případě domovní prohlídky kasačně zasáhnout jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv stěžovatele. O takovou situaci však v dané věci nejde.
Stěžovatelce lze sice přisvědčit, že soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 v napadeném příkazu k domovní prohlídce jen stručně konstatoval, že návrh státního zástupce je důvodný a že jsou splněny zákonné podmínky pro nařízení domovní prohlídky vyžadované ustanovením §82 odst. 1 trestního řádu. Je však třeba připomenout, že na příkaz k domovní prohlídce a návrh státního zástupce na jeho vydání je třeba nahlížet v souvztažnosti, tedy ve vzájemné podmíněnosti (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 883/10). Jestliže již návrh státní zástupkyně kvalitně popisoval důvody, z nichž vyplývala potřeba provedení domovní prohlídky, a soudce je ve svém rozhodnutí zopakoval a ztotožnil se s nimi, nelze z toho dovozovat, že by příkaz k domovní prohlídce byl tak nedostatečně odůvodněn, že by jeho vydání představovalo zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Pokud jde o námitku, podle které v jejím případě nebyly splněny podmínky pro konání domovní prohlídky jako úkonu neodkladného či neopakovatelného, soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 neodkladnost odůvodnil nebezpečím odstranění, přemístění, popř. zničení věcí, které by při této prohlídce měly být zajištěny a které byly v příkazu specifikovány. Možnost zničení či odstranění důkazních prostředků přitom patří k typickým důvodům, které činí z domovní prohlídky neodkladný úkon (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13). Zároveň je třeba připomenout, že ústavněprávního rozměru nabývá až takový deficit, kdy neodkladnost úkonu z odůvodnění příkazu není (ani interpretací) jakkoli seznatelná, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07). V daném případě lze závěr o neodkladnosti prohlídky jiných prostor a pozemků potvrdit, protože riziko zničení, odstranění či ukrytí důkazního materiálu je z okolností případu (závažnost a charakter prověřované trestné činnosti, význam a charakter zajišťovaných věcí) zřejmé.
Stěžovatelce je možné dát za pravdu, pokud poukazuje na to, že v napadeném příkazu k domovní prohlídce chybí poučení o povinnosti vydat věci důležité pro trestní řízení případně při ní nalezené s pohrůžkou, že takové věci budou odňaty, nebudou-li dobrovolně vydány (§78 a §79 trestního řádu). Z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 362/06) vyplývá, že i toto poučení je nutnou součástí příkazu k domovní prohlídce. Zároveň však Ústavní soud musí připomenout, že ne každé porušení trestního řádu je reálným porušením principů spravedlivého procesu nebo ústavně zaručeného práva na efektivní obhajobu (srov. např. sp. zn. III. ÚS 1808/13), přičemž v daném případě nelze přehlédnout, že v průběhu domovní prohlídky nebyly žádné věci stěžovatelce odňaty, neboť - jak vyplývá z protokolu o provedení domovní prohlídky - došlo k jejich vydání. Z toho důvodu je třeba i tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Stěžovatelce nelze přisvědčit ani ve vztahu k námitkám směřujícím proti způsobu provedení domovní prohlídky. Protokoly o provedení domovní prohlídky neobsahují žádné zásadní nedostatky, které by ve svém v důsledku představovaly zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Z obsahu protokolu č. j. KRPA-112098-288/TČ-2013-001176-1-RL je zřejmé, že osobou, která vypovídala před provedením domovní prohlídky, je stěžovatelka (hovoří např. o svém notebooku či svém mobilním telefonu, které jsou na další straně označeny jako věci patřící právě stěžovatelce); tvrzení stěžovatelky, že nebyl proveden její předchozí výslech, proto musí Ústavní soud odmítnout jako účelovou snahu zneužít toho, že v daném protokolu je uvedeno nesprávné jméno osoby, u níž má být domovní prohlídka prováděna.
Další tvrzení stěžovatelky, že před samotnou domovní prohlídkou bylo manipulováno s jejími věcmi nelze jednak nijak ověřit a jednak by to opět nemělo vliv na zákonnost provedení domovní prohlídky - o tom by bylo možno uvažovat pouze tehdy, pokud by takovou manipulaci prováděl např. sám policejní orgán provádějící domovní prohlídku, to však netvrdí ani sama stěžovatelka.
Konečně je třeba odmítnout i poslední námitku stěžovatelky, že policejní orgán nezabezpečil při provádění domovní prohlídky tlumočníka, přestože je stěžovatelka osobou s jiným mateřským jazykem. Podle ustanovení §2 odst. 14 trestního řádu se stanoví právo každé osoby, která prohlásí, že neovládá český jazyk, používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá. V protokolech o provedení domovní prohlídky není ani náznakem uvedeno, že by stěžovatelka dávala najevo, že neovládá český jazyk. Z přepisu jejího výslechu a jejích vyjádření je zřejmé, že stěžovatelka nevyužila práva používat svého mateřského jazyka.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Pokud jde o bod 3. a 4. petitu ústavní stížnosti, Ústavní soud jej podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný. Pro úplnost je třeba uvést, že k posouzení návrhu podle těchto bodů petitu by byl Ústavní soud příslušný, jestliže by stěžovatelka výslovně napadla tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci než je rozhodnutí [srov. §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Pak by Ústavní soud musel také (nejdříve) zjišťovat, zda zákon poskytuje stěžovatelce procesní prostředek k ochraně jejího práva (a zda ho vyčerpala). Taková situace však v projednávané věci nenastala.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu