ECLI:CZ:US:2015:4.US.1264.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1264/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o návrhu stěžovatelky Gabriely Heemskerkové, zastoupené Mgr. Annou Jirotkovou, advokátkou, se sídlem Slezská 14, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2015, č. j. 62 Co 41/2015-96, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 10. 2014, č. j. 52 EXE 1256/2012-46, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2015, č. j. 62 Co 42/2015-99, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 10. 2014, č. j. 52 EXE 1256/2012-47, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu vlastnictví garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti je popsán průběh exekučního řízení před obecnými soudy. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále také "soud prvního stupně") v napadených usneseních uvedl, že stěžovatelka společně s dalšími dvěma dědici je právní nástupkyní povinného, přičemž z rozhodnutí explicitně nevyplývalo, že na každého z dědiců přešel vymáhaný dluh ve výši jedné třetiny. Tomu odpovídal také rozsah nařízené exekuce. Rozhodnutí soudu prvního stupně byla Městským soudem v Praze (dále také "odvolací soud") potvrzena.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmý nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů o tom, že dědicové odpovídají za dluh zůstavitele společně a nerozdílně. Naopak, z napadených rozhodnutí má dle stěžovatelky jednoznačně vyplývat dělitelnost plnění. Z nesprávného přístupu obecných soudů měl pak vyplývat negativní následek v podobě nařízení exekuce proti stěžovatelce k vymožení dlužné částky v plném rozsahu.
Postupu odvolacího soudu stěžovatelka dále vytýká, že odkazuje na judikaturu vztahující se k jiné problematice, resp. že se v odůvodnění svých rozhodnutí řádně nevypořádal s jejími námitkami týkajícími se pochybení soudu prvního stupně.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka zpochybňuje správnost postupu soudu prvního stupně, který jí doručil rozhodnutí o procesním nástupnictví společně s nařízením exekuce.
Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,
sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.
Obsah ústavní stížnosti je zaměřen zejména na správnost rozhodnutí obecných soudů, resp. na otázku, zda dluhy za zůstavitele odpovídají dědicové společně a nerozdílně, či nikoliv.
S tímto argumentem se však odvolací soud řádně vypořádal, kdy uvedl, že je-li více dědiců, odpovídajích za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s jeho pohřbem podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví. V uvedené věci je však podle odvolacího soudu zřejmé, že výše dědictví po zůstaviteli nabytého stěžovatelkou převyšuje dluh, který je předmětem exekuce. Není tedy odůvodněn závěr, že každý z dědiců má splnit pouze část pohledávky zůstavitelova věřitele. V nyní projednávané věci tak byl učiněn závěr, že každý z dědiců je oprávněn, popř. povinen uhradit dluh zůstavitele celý. Nebylo proto nutné, aby soud prvního stupně určil, v jakém rozsahu nastupují procesní nástupci do práv a povinností povinného v exekučním řízení.
Druhá část argumentace stěžovatelky byla zaměřena na tvrzenou nesprávnost postupu soudu prvního stupně, který proti ní nařídil exekuci bez vyčkání na právní moci rozhodnutí o procesním nástupnictví.
I s tímto argumentem se však vypořádal již odvolací soud, který uvedl, že uvedený nedostatek nemá vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud souhlasí s postupem soudu prvního stupně i se závěry soudu odvolacího. V nyní souzené věci má postup obecných soudů oporu nejen v procesních, ale i hmotněprávních předpisech (srov. ustanovení §1701 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, o přechodu dluhů zůstavitele na více dědiců). Co se týče tvrzeného pochybení soudu prvního stupně, ani na tomto místě Ústavní soud nemůže se stěžovatelkou souhlasit. Z §36 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů, totiž vyplývá, že ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního oprávněného, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení. Stěžovatelce však nic nebrání, aby vymáhanou pohledávku věřitele uspokojila i dobrovolně, což bude zohledněno při určení výše nákladů exekuce.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda senátu