ECLI:CZ:US:2015:4.US.1343.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1343/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky M. K., právně zastoupené advokátem Mgr. Martinem Buřičem, Štěpánská 39, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2015 č. j. 10 Afs 162/2014 - 70, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 2. 7. 2014 č. j. 52 Af 57/2013 - 44, č. j. 52 Af 56/2013 - 36, č. j. 52 Af 65/2013 - 44, č. j. 52 Af 48/2013 - 36, č. j. 52 Af 53/2013 - 40, rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 18. 10. 2013, č. j. 37256-21/2013-900000-304.3, č. j. 37256-20/2013-900000-304.3, č. j. 37256-29/2013-900000-304.3, č. j. 37256-12/2013-900000-304.3, č. j. 37256-17/2013-900000-304.3 a rozhodnutí Celního úřadu Pardubice ze dne 20. 5. 2013 č. j. 20790/2013-590000-31, č. j. 20791/2013-590000-31, č. j. 20803/2013-590000-31, č. j. 20782/2013-590000-31, č. j. 20770/2013-590000-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 5. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů státní moci.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla vedena jako osoba samostatně výdělečně činná - daňový subjekt v obchodu s minerálními oleji. Na základě trestního řízení, vedeného proti jejímu manželovi S. K. a dalším čtyřem spoluobviněným, byla Celním úřadem pro Pardubický kraj (dále též "celní úřad") provedena dodatečná daňová kontrola stěžovatelky jako daňového subjektu. Na základě této kontroly byla celkem dvaceti rozhodnutími celního úřadu stěžovatelce doměřena spotřební daň z minerálních olejů. Celní úřad doměřil stěžovatelce pěti dodatečnými platebními výměry ze dne 20. 5. 2013 spotřební daň, a to za zdaňovací období prosinec 2009 ve výši 2.039.750,- Kč, ke dni 11. 1. 2010 ve výši 366.497,- Kč, ke dni 3. 3. 2010 ve výši 395.952,- Kč, ke dni 8. 3. 2010 ve výši 329.924,- Kč a ke dni 26. 4. 2010 ve výši 232.469,- Kč. Odvolání stěžovatelky Generální ředitelství cel v záhlaví citovaným rozhodnutím zamítlo a napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdilo.
Proti jeho rozhodnutí podala stěžovatelka žaloby, které Krajský soud v Hradci Králové vpředu uvedenými rozsudky jako nedůvodné zamítl. Proti rozhodnutí krajského soudu následně stěžovatelka podala kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem dle §110 odst. 1 věty poslední soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů i celních orgánů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka uvedla, že s ohledem na znění §52 soudního řádu správního má za to, že správní soud je vázán při svém uvážení rozhodnutím soudu trestního o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, pokud se v řízeních jedná o totožný skutek, a sice zkrácení daně, resp. neodvedení daně. I přes rozdílnost řízení trestního a řízení o nedoplatku daně před příslušným správcem daně a správními soudy je stěžovatelka přesvědčena, že v podmínkách demokratického právního státu není možné postihovat za neodvedení daně stěžovatelku platebními výměry na nedoplatek spotřební daně a daně z přidané hodnoty na straně jedné a na straně druhé rozhodnout v rámci trestního řízení, že identické zkrácení daně spáchal subjekt odlišný od subjektu, kterého označují správci daně jako povinného za neodvedení těchto daní, a rozhodnout o uložení peněžitého trestu odsouzenému ve výši 3.500.000,- Kč a propadnutí náhradní hodnoty téměř veškerého nemovitého majetku odsouzeného, čímž je zamýšleno dosáhnout odčerpání všeho majetkového prospěchu odsouzeného z páchané trestné činnosti jako náhradu škody českému státu za trestný čin zkrácení daně ve velkém rozsahu. Celková škoda za zkrácení daně v trestním řízení, resp. nedoplatek za neodvedení daní v řízeních správních, která měla být způsobena českému státu, je tak fakticky vymáhaná ve dvou rovinách, a to jak po odsouzeném manželovi stěžovatelky v rámci trestního řízení výkonem trestu propadnutí téměř veškerého jeho nemovitého majetku, tak i po stěžovatelce v rámci vymáhání platebních výměrů na nedoplatek na spotřební dani, platebních výměrů na nedoplatek DPH, platebních výměrů na úrok z prodlení z nedoplatku spotřební daně a dalších. Tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí i rozhodnutí správních orgánů zrušil.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je Ústavní soud nucen konstatovat, že se případem stěžovatelky již zabýval v souvislosti s dříve podanými ústavními stížnostmi směřujícími proti jiným dodatečným platebním výměrům a na ně navazujícím rozhodnutím správním i soudním. Již v usnesení sp. zn. III. ÚS 241/15 ze dne 21. 7. 2015 Ústavní soud poznamenal, že se s námitkami stěžovatelky vypořádal již ve svém usnesení ze dne 9. července 2015, sp. zn. IV. ÚS 675/15, s tím, že v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů uvedených v citovaném usnesení a pro stručnost na ně odkázal.
K námitkám stěžovatelky pak Ústavní soud zdůraznil, že trest postihující majetek pachatele uložený v trestním řízení není způsobilý nahradit daňovou povinnost daňového subjektu vzniklou neodvedením příslušné daně. To vyplývá již z odlišné funkce daňového a trestního řízení. Jak totiž Ústavní soud uvedl ve výše citovaném usnesení IV. ÚS 675/15, účelem daňového řízení je vybrat daně, a to pouze v rozsahu stanoveném zákonem, zatímco účelem trestního řízení je potrestat pachatele za jeho nezákonné jednání a eliminovat, aby tento měl z trestné činnosti jakýkoliv prospěch. Orgány veřejné moci jsou přitom limitovány příslušnými ustanoveními ústavních předpisů, v daném případě článkem 11 odstavce 5 Listiny, podle kterého lze daně ukládat jen na základě zákona a článkem 39 Listiny, podle kterého jen zákon stanoví, co je trestným činem a jaký trest, případně jaké jiné újmy na právech nebo na majetku lze za jeho spáchání uložit.
Ústavní soud nemá důvod se od svých předchozích závěrů odchylovat ani v nyní posuzované věci, obzvláště je-li argumentace stěžovatelky identická. V podrobnostech tak stačí na výše uvedená rozhodnutí odkázat, neboť je s jejich nosnými důvody stěžovatelka dostatečně seznámena.
Za daných okolností tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu