ECLI:CZ:US:2015:4.US.1370.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1370/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti D. K., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně č. j. 59 Co 252/2014-1009 ze dne 28. 1. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 34 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl částečně změněn rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. ledna 2014 č. j. P 180/2009-874 ve spojení s opravným usnesením ze dne 22. srpna 2014 č. j. P 180/2009-910 ve věci návrhu otce na změnu výchovy nezletilého syna, návrhu na snížení výživného, rozšíření úpravy styku s nezletilým a návrhu matky na zvýšení výživného.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal návrh na změnu výchovy nezletilého syna, který byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. dubna 2008 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 307/2008-219 ze dne 26. srpna 2008 svěřen pro dobu do rozvodu a po rozvodu do výchovy matky a otci bylo stanoveno výživné. Úprava styku s otcem byla naposledy stanovena rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži č. j. P 180/2009-471 ze dne 24. ledna 2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 59 Co 204/2011-586 ze dne 31. srpna 2011. Ústavní stížnost stěžovatele proti těmto rozhodnutím byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3548/11 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí navrhl, aby nezletilý byl svěřen do střídavé výchovy, případně aby byl zásadně rozšířen styk otce s nezletilým a požadoval snížení výživného. V odvolacím řízení navrhl, aby byl nezletilý svěřen do jeho výchovy. Nalézací soud jeho návrh zamítl, stejně jako návrh matky na zvýšení výživného. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v podstatě vyhověl návrhu otce na rozšíření styku s nezletilým. Ve zbytku rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel s právními závěry odvolacího soudu nesouhlasí. Poukazuje na to, že odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal s návrhem učiněným v odvolacím řízení na svěření nezletilého do jeho péče. Porušení práva na spravedlivý proces dále spatřuje v postupu soudu, který rozhodl o dvou alternativních návrzích tak, že ve vztahu k návrhu na změnu výchovy nezletilého žádnou změnu poměrů neshledal a naopak při rozhodování o rozšíření styku nezletilého správně zohlednil jeho vyšší věk a vyspělost. Stěžovatel soudu dále vytýká, že při stanovení úpravy rozšířeného styku určil místo předání nezletilého výhradně v bydlišti matky a nevyhověl jeho námitce, že takto nese sám veškeré náklady na realizaci styku, a to za situace, kdy jsou bydliště rodičů vzdálena 300 km. Stěžovatel je dále přesvědčen, že mělo být vyhověno jeho návrhu na svěření nezletilého do střídavé péče. Stěžovatel svou argumentaci podporuje poukazem na nálezy Ústavního soudu zabývajícími se obdobnou problematikou sp. zn. I. ÚS 2482/13, III. ÚS 1206/09 a IV. ÚS 197/14.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Uvedené platí i o projednávané ústavní stížnosti, jejíž podstatou zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Stěžovatel se na Ústavním soudu domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru ohledně úpravy rodičovských práv, jež by vedl k pro něj příznivějšímu výsledku sporu. Tato pravomoc však, jak bylo nastíněno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, které opravňovalo soudy k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že civilní soudy prioritně neřešily, komu z rodičů má být dítě svěřeno do výchovy. Odvolací soud stejně jako soud nalézací totiž opodstatněně posuzoval, zda v projednávané věci ve vztahu k poměrům, za kterých bylo naposled pravomocně rozhodováno, vůbec došlo k podstatné změně poměrů z hlediska zájmu nezletilého, jež by opodstatňovaly změnu dosavadního rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností (§909 obč. zák.). V řízení však žádné důvody, které by svědčily pro změnu dosavadního výchovného prostředí, nevyšly najevo. Nebylo prokázáno, že by byla péče matky o nezletilého zanedbávána či nedostatečná, ale naopak z dokazování vyplynulo, že změna výchovy (ať již na střídavou péči či svěření nezletilého do péče otce) by byla v rozporu se zájmem nezletilého. V místě bydliště matky již nastoupil do základní školy, má v něm svůj okruh známých a přátel, což jsou nezanedbatelné okolnosti pro naplnění zásady stálosti výchovného prostředí. Uvedený závěr koresponduje s doporučením znalce z oboru pedopsychologie, opakovaného sociálního šetření OSPOD a s aktuálním stanoviskem a přáním nezletilého prezentovaným koliznímu opatrovníkovi. Matka styku syna s otcem nijak nebrání, respektuje rozhodnutí soudu, a pokud se styk neuskutečnil, bylo to z důvodů na straně otce.
Podle náhledu Ústavního soudu závěry soudů, podle nichž není v zájmu nezletilého, aby na dosavadní úpravě poměrů rodičů k němu, pokud se týká výchovného prostředí, bylo cokoliv měněno, nelze považovat za ústavně rozporné.
Ústavní soud dále konstatuje, že krajský soud dostatečně odůvodnil také své závěry ohledně výše výživného i ohledně úpravy styku nezletilého s otcem. V tomto směru odvolací soud návrhu otce vyhověl a došlo ke značnému rozšíření styku.
Ústavní soud neshledává opodstatněnou námitku stěžovatele, podle níž se odvolací soud výslovně nezabýval dodatečným návrhem na svěření syna do jeho péče. Z odůvodnění rozhodnutí je zcela zřejmé, že soud návrh vzal v úvahu, nicméně tímto návrhem by se stejně jako návrhem na střídavou výchovu zabýval až následně, pokud by vůbec bylo zjištěno, že podstatná změna poměrů nastala.
Stejně tak nemá ústavní rozměr námitka rozpornosti rozhodnutí soudu, který na jedné straně změnu poměrů neshledal, ale novou úpravu styku změnou poměrů odůvodnil. Nelze totiž bez dalšího ztotožňovat změnu poměrů, která by mohla vést k jiné úpravě rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností a změnu, která s ohledem na věk nezletilého umožňuje rozšíření styku s otcem při zachování výchovného prostředí. Ostatně k rozšíření styku došlo ve prospěch otce.
Pokud jde o další námitky týkající se místa předávání, jde vyloženě o posouzení, jež spadá do pravomoci civilního soudu. Ústavní soud připomíná, že tuto námitku shledal jako neopodstatněnou již ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3548/11.
K poukazu stěžovatele na shora uvedené nálezy Ústavní soud uvádí, že posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu, přičemž prioritním hlediskem je vždy především zájem dítěte.
Ústavní soud připomíná, že především civilním soudům náleží, aby v souladu s nezávislostí soudní moci a s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům, respektujícím ustanovení §909 obč. zák., nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Krajský soud zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil a uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud skutečně dojde k podstatné změně poměrů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu