ECLI:CZ:US:2015:4.US.1408.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1408/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Tomáše Katze, zastoupeného JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem Jiráskova 236, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 53/2015-258 ze dne 11. 2. 2015, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 290/2014-233 ze dne 15. 8. 2014 usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 67 EXE 2522/2010-184 ze dne 25. 3. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se, s odvoláním na čl. 11, čl. 12 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým byl zamítnut jeho návrh na částečné zastavení a částečný odklad provedení exekuce, vedené prodejem specifikovaných nemovitostí podle exekučního příkazu č. j. 085 EX 7877/10-16 ze dne 28. 9. 2010. Dále požaduje zrušení rovněž v záhlaví uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno a zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání.
Exekuce na majetek stěžovatele byla nařízena podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 1. 2009 č. j. 14 Nc 228/2001-652 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne č. j. 58 Co 378/2009-681 k uspokojení přednostní pohledávky oprávněné pro dlužné výživné od 1. 3. 2002 do 31. 5. 2010 ve výši 386 000 Kč, pro běžné výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně od 1. 6. 2010, pro náklady exekuce a náklady oprávněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje okolnosti jeho rodinného života po rozchodu s matkou jeho dětí a poukazuje na nesprávný postup soudů při úpravě rodičovských práv. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím namítá, že exekuce není vedena přiměřeným způsobem a jsou proto dány důvody pro její částečné zastavení podle §268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. Exekuce je totiž vedena pro vymožení pohledávky ve výši 386 000 Kč, ačkoli hodnota předmětné nemovitosti je 9 060 000 Kč. Pohledávka měla být podle stěžovatele přednostně vymáhána jinými způsoby. Dále uvádí, že podal dovolání proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 211/2013-849, kterým nebylo vyhověno jím podané žalobě pro zmatečnost, jíž napadl exekuční titul, neboť v rámci řízení předcházejícího vydání exekučního titulu byla porušena jeho základní práva. Je tak dán důvod i pro odložení exekuce.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
II.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.
Podstatou ústavní stížnosti je totiž pouhá polemika stěžovatele se závěry civilních soudů ohledně existence důvodů pro odklad či částečné zastavení exekuce, kdy se stěžovatel domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Ústavní soud ověřil, že se soudy námitkami stěžovatele, v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti, důkladně zabývaly a posoudily je i v kontextu se všemi zjištěními vyplývajícími z řízení, týkajících se dalších exekucí vedených proti stěžovateli u totožného exekutora, tj. řízení pod sp. zn. 085 EX 3091/09, 085 EX 3311/09 a 085 EX 10097/10. V jednotlivých shora uvedených exekučních spisech byl na základě vykonatelného exekučního titulu nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti. Dražba je však fakticky vedena ve spise sp. zn. 085 EX 3091/09 s nejvýhodnějším pořadím podle údajů zapsaných katastru nemovitostí. Kromě uvedených exekucí a exekuce, jež je předmětem této ústavní stížnosti, je u soudu prvního stupně vedeno dalších 5 exekucí u jiného exekutora.
Ani v jedné z uvedených exekucí nedošlo k dobrovolnému plnění ze strany povinného (stěžovatele) mimo exekuci, stěžovatel ani nedoložil svou schopnost uhradit exekuovanou částku jiným způsobem provedení exekuce. Stěžovatel nemá účty s postižitelným majetkem či jiný zabavitelný majetek. Soudy všech stupňů proto dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že v dané věci není zjevně možná exekuce jiným způsobem. Majetkovou situaci povinného je třeba řešit komplexně v souvislosti s jinými exekučními řízeními. Provádění exekuce právě prodejem nemovitostí se totiž uspokojuje nejen oprávněný, ale i ostatní věřitelé povinného.
S ohledem na uvedené soudy neshledaly důvod pro vyhovění návrhu stěžovatele na odklad či zastavení exekuce, a to i s ohledem na ustanovení §14 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, a nesplnění podmínek daných ustanovením 266 odst. 1 o. s. ř. V odůvodnění rozhodnutí rovněž poukázaly na to, že rozhodovaly za situace, kdy žaloba pro zmatečnost, kterou byl napaden exekuční titul, byla pravomocným rozhodnutím zamítnuta.
Ústavní soud dodává, že věcí se zabýval meritorně i Nejvyšší soud, neboť otázka, zda exekuci prodejem nemovitých věcí s cenou značně převyšující výši vymáhané pohledávky musí vždy předcházet exekuce prodejem movitých věcí, nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Dospěl k závěru, že ani skutečnost, že cena nemovitostí povinného, z jejichž prodeje má být oprávněná uspokojena, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím, sama o sobě nepostačuje k závěru, že zvolený způsob provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného je zřejmě nevhodný, jestliže pohledávku oprávněné nelze buďto vůbec nebo v přiměřené době uspokojit jiným způsobem. V takovém případě se nevyžaduje, aby rozhodnutí o způsobu provedení exekuce prodejem nemovitých věcí předcházela neúspěšná či jen částečně úspěšná exekuce jiným způsobem, např. prodejem movitých věcí povinného. Je primárně na povinném, aby tvrdil a také prokázal, že zvolený způsob provedení exekuce je zřejmě nevhodný a že zde existuje jiný exekučně postižitelný (movitý) majetek povinného, jehož postižení bude účinnější a povede v kratší době k naplnění účelu exekučního řízení. Kritériem pro posouzení vhodnosti zvoleného způsobu provedení exekuce, resp. pro posouzení přiměřenosti doby, v níž lze závazek oprávněného za povinným vymoci, je i existence dalších - dříve zahájených a dosud neskončených - exekučních řízení proti povinnému. Dojde-li provedením exekuce prodejem nemovitostí k účinnějšímu a rychlejšímu vydobytí všech vymáhaných pohledávek za povinným než při použití jiného způsobu provedení exekuce, není provedení exekuce tímto způsobem zjevně nevhodné
Jak již bylo naznačeno, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat řádně odůvodněné závěry soudů, které důvody pro vyhovění návrhu stěžovatele na odklad či částečné zastavení exekuce neshledaly (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 95/15 v obdobné věci téhož stěžovatele).
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují a proto žádný důvod pro kasační zásah neshledal. Soudy, včetně Nejvyššího soudu, který věc meritorně projednal, zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu