ECLI:CZ:US:2015:4.US.1412.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1412/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Vlastimila Láchy a Evy Láchové, oba zastoupeni JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem Maltézské náměstí 12, 118 00 Praha 1 proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2015 č. j. 21 Cdo 5040/2014-234, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 6. 2014 č. j. 14 Co 879/2013-210 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2012 č. j. 33 C 48/2012-163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím okresního soudu bylo určeno, že darovací smlouva se smlouvou o zřízení věcného břemene, kterou uzavřeli stěžovatelé (v původním řízení žalovaní) se svým synem (dlužníkem žalobce), je právně neúčinná vůči věřiteli syna stěžovatelů.
Předmětnou smlouvou převedl syn stěžovatelů na své rodiče spoluvlastnické právo v rozsahu jedné ideální poloviny ke specifikované stavbě a výlučné vlastnické právo k specifikovaným pozemkům a stěžovatelé v jeho prospěch zřídili věcné břemeno spočívající v právu bezplatného doživotního užívání všech těchto nemovitostí.
Okresní soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva je právním úkonem, který zkracuje uspokojení pohledávky věřitele (v původním řízení žalobce), kterou má vůči synovi stěžovatelů. Syn stěžovatelů jako dlužník pohledávku neuhradil a po převodu vlastnického, resp. spoluvlastnického práva na své rodiče (stěžovatele) nedisponuje žádným majetkem, ze kterého by bylo možno pohledávku žalobce uhradit.
Soud dospěl k závěru, že stěžovatelé jakožto osoby dlužníkovi blízké neprokázali (a ani netvrdili), že by dlužníkův záměr zkrátit věřitele nemohli poznat ani při náležité pečlivosti.
Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil.
Dovolací soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání odmítl, neboť neobsahovalo žádný z relevantních dovolacích důvodů.
Podle stěžovatelů se soudy podrobně zabývaly tím, že uzavřením výše uvedené darovací smlouvy došlo ke zkrácení vymahatelné pohledávky žalobce, ale nezabývaly se řádně právě otázkou, kdo je vlastníkem předmětné budovy a kdo je tedy oprávněn s ní disponovat. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že se soudy řádně nezabývaly zásadními námitkami stěžovatelů, které nesměřovaly do skutkového posouzení věci, ale do právního posouzení věci s ohledem na to, že stěžovatelé tvrdili, že předmětná budova je v jejich vlastnictví, a to od samého počátku jejího postupného vznikání (výstavby). Dle přesvědčení stěžovatelů napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo, a to právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, chráněné rovněž čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nepřísluší mu opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů, a to i kdyby se s hodnocením důkazů sám neztotožňoval, až na specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. Ústavní soud pak nemůže, nejsa další opravnou instancí, přehodnocovat hodnocení důkazů, posuzovat věrohodnost té které výpovědi před soudem či korigovat závěry soudů v rovině podústavního práva.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se tvrzením stěžovatelů, že byli vlastníky předmětné budovy již před uzavřením napadené darovací smlouvy, dostatečně zabýval, pouze argumentaci stěžovatelů, opětovně předestřené též v ústavní stížnosti, nepřisvědčil.
Dlužník (syn stěžovatelů) byl od roku 1998 až do roku 2011, tedy do převodu majetku napadenou smlouvou na rodiče (stěžovatele), zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí. Ani stěžovatelé, ani jejich syn tento zápis nijak nezpochybňovali, resp. se nijak nepokusili tento tvrzený nesoulad napravit. Soudy tak vyšly z toho, že je na stěžovatelích, aby prokázali, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodpovídal stavu skutečnému, což se však stěžovatelům nepodařilo.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledává žádný exces, který by mu umožnil uvedený závěr obecných soudů přehodnocovat.
Soudy se vypořádaly též s obsahem předložené smlouvy o dílo týkající se výstavby domu a z provedených důkazů dovodily, že vlastnické právo bylo v katastru nemovitostí zapsáno na syna stěžovatelů oprávněně.
Namítají-li stěžovatelé, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejich práva vlastnit majetek, je nutno připomenout, že soudy nerozhodovaly ve sporu o vlastnictví předmětných nemovitostí, nýbrž o právní neúčinnosti smlouvy, kterou se předmětné nemovitosti převádějí ze syna stěžovatelů na stěžovatele, a to neúčinnosti vůči věřiteli syna stěžovatelů. Pokud stěžovatelé nijak nezpochybnili od roku 1998 existující zápis v katastru nemovitostí, který svědčil ve prospěch jejich syna, a zároveň v roce 2011 podepsali smlouvu o tom, že tento majetek jak dar od svého syna přijímají, tudíž se chovali vůči předmětnému majetku jako nevlastníci, nelze argumentu zásahu do ústavního práva na ochranu majetku stěžovatelů přisvědčit.
Tvrzeným zásahem do vlastnického práva syna stěžovatelů se Ústavní soud nezabývá, neboť syn stěžovatelů nebyl účastníkem řízení před obecnými soudy a není stěžovatelem v nyní projednávaném případě.
Stejně tak argument, že původním rozhodnutím katastrálního úřadu o zápisu vlastnictví ideální poloviny předmětné stavby na syna, nikoli zápisem celého vlastnictví stavby na samotné stěžovatele, bylo porušeno vlastnické právo stěžovatelů, se Ústavní soud nezabývá, neboť dané rozhodnutí není ústavní stížností napadeno, přičemž tvrzený nesprávný úřední postup lze napadat jinými prostředky v jiném řízení.
Ústavní soud tak nemohl tvrzení stěžovatelů o porušení jejich ústavně zaručených práv přisvědčit.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2015
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu