ECLI:CZ:US:2015:4.US.1459.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1459/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Heleny Kulové a Ing. Petra Kuly, oba zastoupeni JUDr. Vladimírem Focko, advokátem se sídlem Brno, Pellicova 2c, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015 č. j. 29 Cdo 924/2012-180, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2011 č. j. 8 Cmo 167/2011-138 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2011 č. j. 35 Cm 183/2010-96 (zřejmě myšlen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2011 č. j. 35 Cm 183/2010-96, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 7. 2011 č. j. 35 Cm 183/2010-121), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta jejich žaloba na určení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí vyplývá, že krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé (vlastníci bytové jednotky a členové žalovaného Společenství vlastníků jednotek) domáhali určení, že usnesení přijaté na jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek (dále též "shromáždění") konaném dne 28. 1. 2010 o tom, že shromáždění schvaluje odměnu statutárnímu orgánu společenství ve výši 10 000,- Kč měsíčně čistého, je neplatné (výrok I.); dále zamítl žalobu na určení, že usnesení přijaté na témže jednání shromáždění, že schvaluje ponechat příspěvek do fondu oprav ve výši 15 Kč na m2 u bytové části domu do nejbližšího shromáždění, je neplatné (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Vrchní soud k odvolání stěžovatelů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., ve zbylém rozsahu jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval, že žádný ze stěžovatelů ohledně doplnění programu shromáždění o další bod - projednání a schválení odměny statutárnímu orgánu - a stejně tak při jeho projednání a rozhodnutí o něm nehlasoval proti jeho přijetí, ačkoli na uvedeném shromáždění byli přítomni stěžovatelé prostřednictvím svého zástupce. Z tohoto důvodu odvolací soud dovodil, že stěžovatele nelze považovat za přehlasované vlastníky.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soud podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. S odkazem na závěry své judikatury dovolací soud mimo jiné konstatoval, že platnost rozhodnutí přijatého shromážděním vlastníků jednotek lze přezkoumat k návrhu vlastníka jednotky jen podle ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, přičemž toto ustanovení brání tomu, aby byla platnost usnesení přijatých shromážděním posuzována v jiném řízení. Nelze ji proto posuzovat ani v řízení o žalobě podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Právo obrátit se na soud a napadnout usnesení přijaté shromážděním je omezeno jak z hlediska osobního, tak z hlediska věcného a časového. Uplatnit ji může toliko přehlasovaný vlastník jednotky a pouze v případě, jde-li o důležitou záležitost, a to do 6 měsíců ode dne přijetí rozhodnutí. Omezení možností domáhat se zrušení rozhodnutí nejvyššího orgánu společenství vlastníků jednotek má význam především pro právní jistotu samotného společenství, jednotlivých vlastníků jednotek a konečně i třetích osob. Aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby má přehlasovaný vlastník. Dovolací soud konstatoval, že za takovou osobu je třeba považovat vlastníka, který se zúčastnil hlasování o zpochybňovaném rozhodnutí společenství a neuspěl: hlasoval proti, byl však většinou přehlasován.
Dovolací soud v této souvislosti dále objasnil význam závěrů formulovaných v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1423/2009, které doplňují jazykový výklad rozšířením okruhu legitimovaných osob především pro případy, kdy se vlastník shromáždění nezúčastnil z vážných důvodů. Výklad, podle kterého by právo napadnout rozhodnutí shromáždění příslušelo bezvýhradně vlastníku jednotky v případech, kdy se vlastník hlasování zúčastnil, by byl v rozporu s obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Na druhé straně vlastník, který se zúčastní shromáždění a zdrží se hlasování, svým postojem nedává najevo, že s rozhodnutím nesouhlasí. Podle názoru dovolacího soudu tak nemůže být považován za přehlasovaného vlastníka. V dané souvislosti pak není podstatné, zda byl vlastník osobně přítomen na shromáždění či se nechal zastoupit třetí osobou, stejně tak jako důvod, pro který vlastník nehlasoval proti později zpochybněnému rozhodnutí.
Stěžovatelé s uvedenými závěry soudů nesouhlasí. Namítají neúplně zjištěný skutkový stav a tvrdí, že nesprávně provedené dokazování vedlo k nesprávným právním závěrům. Stěžovatelé podrobně polemizují se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a soudu odvolacího, jakož i s právními závěry soudů všech stupňů. Zpochybňují také odkazy dovolacího soudu na příslušnou judikaturu. Tvrdí, že v pokračování předmětného sporu v části, která byla z jejich původní žaloby napadeným rozsudkem odvolacího soudu oddělena k samostatnému řízení, bylo prokázáno, že hlasovali proti napadeným usnesením prostřednictvím jejich právního zástupce. Podle stěžovatelů byl zápis z jednání shromáždění zmanipulován a v několika pasážích obsahuje nesprávné údaje, včetně toho, že se údajně zdrželi hlasování. Avšak i v takovém případě by byli přehlasovanými vlastníky, neboť proti nim byla vedena "nenávistná kampaň" a byli považováni za "potížisty" a "kverulanty". V tendenčně vedeném a účelově zmanipulovaném shromáždění, které probíhalo v rozporu jak se zákonem o vlastnictví bytů, tak se stanovami společenství vlastníků jednotek, neměli žádnou šanci cokoli prosadit proti zmanipulované drtivé většině.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Podstatou ústavní stížnosti je především polemika stěžovatelů s právními závěry soudů všech stupňů ohledně okruhu aktivně legitimovaných osob, které mají právo obrátit se na soud se žalobou proti usnesení přijatému shromážděním vlastníků jednotek. Stěžovatelé se domáhají, aby Ústavní soud přehodnotil závěry soudů způsobem, který by odpovídal jejich právnímu názoru. Ve svých argumentech však pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady ostatních soudů, a zvláště pak soudu Nejvyššího, ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry.
Je to právě Nejvyšší soud, kterému přísluší zajišťovat zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování zaujímá stanoviska, resp. soudní judikaturu sjednocuje. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu nepřísluší. Právě uvedeným způsobem Nejvyšší soud postupoval a v odůvodnění svého rozsudku objasnil jak výklad a aplikaci příslušných právních předpisů, tak i závěry své judikatury vztahující se k dané věci.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu