ECLI:CZ:US:2015:4.US.1482.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1482/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti TOI TOI, sanitární systémy, s r. o. se sídlem Pražská 264, Slaný, IČ: 49551655, zastoupené Mgr. Ivo Siegelem, advokátem se sídlem Školská 38, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 2. 2014 č. j. 112 EC 80/2012-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 96 Ústavy, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a odst. 4, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Okresní soud v Kladně výše uvedeným rozsudkem rozhodl, že žalovaná (dále jen "stěžovatelka") je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 280 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 5 280 Kč od 10. 10. 2011 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok č. I.) a dále, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů částku 3 946 Kč (výrok č. II.).
Okresní soud v prvé řadě připomněl, že před ním v právně a typově skutkově totožné věci bylo mezi účastníky již vedeno řízení pod sp. zn. 117 EC 482/2011. Okresní soud na základě provedených důkazů a generální plné moci ze dne 1. 4. 2010 a po právním zhodnocení prokázaného skutkového stavu došel k závěru, že mezi účastníky byla dne 1. 4. 2010 podle §1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 85/1996 Sb."), ve spojení s §566 odst. 1 a §261 odst. 1 obch. z. uzavřena smlouva o poskytování právních služeb, podle níž žalobkyně také postupovala. Okresní soud žalobě v celém rozsahu vyhověl, když ověřil, že mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o smluvní odměně za právní služby. Soud totiž dovodil, že žalobkyni náleží za reálně poskytnuté právní služby jí nárokovaná odměna, která odpovídá mimosmluvní odměně podle §571 odst. 1 a §574 odst. 4 obch. z. a §22 odst. 3 zákona č. 85/1996 Sb., ve spojení s §1 odst. 1 větou za středníkem zákona č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 177/1996 Sb."). Odměna je určena postupem podle §6 odst. 1, §7 a §8 odst. 8 a odst. 4 a §11 citovaného zákona. Podle §13 odst. 3 ve spojení s §11 zákona č. 177/1996 Sb. se přiznává také náhrada hotových výdajů; přiznanou odměnu současně tvoří podle §23a zákona č. 85/1996 Sb., ve spojení s §47 odst. 1 písm. a) a přílohou č. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o daní z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2011, také 20% DPH. Okresní soud uzavřel, že s ohledem na to, že skutkový stav byl v plné míře prokázán, byly další návrhy na doplnění dokazování z důvodu hospodárnosti řízení pro nadbytečnost zamítnuty.
III.
Stěžovatelka v poměrně obsáhlé ústavní stížnosti podrobněji připomněla průběh a argumentaci v řízení, od níž se důvody uváděné v ústavní stížnosti v podstatném neodlišují. V rámci ústavněprávní argumentace stěžovatelka položila důraz na to, že okresní soud nejen v řízení vedeném pod výše citovanou spisovou značkou, ale v řadě dalších řízení pouze mechanicky uplatňoval právo, když formálně přebíral důkazy a jednotlivé pasáže z řady ostatních rozhodnutí týkajících se obou účastníků. Stěžovatelka se proto domnívá, že meritum věci bylo fakticky vyřešeno v řízení jiném, sama byla zbavena možnosti navrhovat ke svým tvrzením důkazy, čímž došlo k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces obecně a principů rovnosti, přímosti ústnosti zvláště. Stěžovatelka se domnívá, že z výše uvedeného také plyne, že byla zbavena práva na zákonného soudce (když podle stěžovatelky dokazování a skutkové závěry činil jiný soudce). Stěžovatelka současně napadla také výrokovou část rozsudku okresního soudu týkající se náhrady nákladů řízení.
Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před okresním soudem, stejně jako ústavní stížnost samotnou netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu známy.
IV.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je napadené rozhodnutí přiměřeně a dostatečně (nikoliv svévolně) odůvodněno. Okresní soud postupoval v mezích zákona, jeho závěr o existenci smlouvy mezi stěžovatelkou a žalobkyní nelze považovat za nesouladný se skutkovými zjištěními a z ústavně právního pohledu zcela obstojí. Ústavní soud také připomíná, že podle §120 o. s. ř. může soud provést i jiné než účastníky navržené důkazy, a to v případech, kdy to je potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu (dále také sp. zn. I. ÚS 3267/13). Obdobně Ústavní soud nepovažuje za porušení práva na spravedlivý proces (resp. na zákonného soudce nebo na soudní ochranu), když nalézací soud v procesu dokazování provede důkazy spisem z jiného řízení a při splnění požadavku na řádné odůvodnění se se závěry jiného senátu také ztotožní (dále také sp. zn. I. ÚS 1029/14).
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že podstatou ústavní stížnosti je pouhá polemika stěžovatelky se závěry obsaženými v rozhodnutí Okresního soudu v Kladně, která je v obdobné či takřka identické podobě uvedena v řadě jejích dalších ústavních stížností. K tomu Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní stížnost je považována za zjevně neopodstatněnou také v případě, kdy jí předestírané shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody Ústavní soud již posuzoval dříve a námitky uvedené v tomto tvrzení (či v těchto tvrzeních) v ústavně právní rovině neobstály.
Ústavní soud proto v dané souvislosti připomíná řadu svých předcházejících rozhodnutí, jež se týkala týchž účastníků v prakticky stejných věcech, přičemž v prvních z nich (především v usneseních sp. zn. I. ÚS 3267/13 a II. ÚS 2065/14) se s argumentací stěžovatelky podrobně vypořádal. Na tato rozhodnutí lze proto v plném rozsahu odkázat, neboť argumentace v nich uvedená je stěžovatelce i vedlejší účastnici (žalobkyni) nepochybně známa a další (podrobnější) vypořádání se s jejími námitkami by bylo nadbytečné a vlastně již neúčelné. Existují také další rozhodnutí Ústavního soudu v téže věci s týmiž účastníky (srov. sp. zn. I. ÚS 1028/14, III. ÚS 1958/14, I. ÚS 1723/14, IV. ÚS 1617/14, I. ÚS 1029/14), ve kterých Ústavní soud rozhodl stejně a se stejnou či obdobnou argumentací, na níž není ani v právě souzené nutno cokoliv měnit.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu