ECLI:CZ:US:2015:4.US.1608.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1608/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Marcely Čumpelíkové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Brunclíkem, advokátem se sídlem Lidická 710/57, 602 00 Brno 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 27 C 131/2014-101 ze dne 30. 3. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu o 3.924,- Kč s příslušenstvím, kterou se stěžovatelka po vedlejší účastnici, České republice, domáhala z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nesprávně vyznačené doložce právní moci, jež způsobila zastavení exekučního řízení a nepřiznání stěžovatelce náhrady nákladů právního zastoupení v daném exekučním řízení. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozhodnutí nalézacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka nesouhlasí s právním posouzením věci obvodním soudem a tvrdí, že nárok na náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na napravení nesprávného úředního postupu lze uplatnit i v případě, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že nebyly poškozené straně přiznány. Závěr Obvodního soudu pro Prahu 2 je dle jejího názoru v příkrém rozporu již se samotným zněním zákona. V řízení, kde vystupovala stěžovatelka, ani jeden z účastníků nezavinil, že byla chybně vyznačena doložka právní moci a vykonatelnosti, a proto nelze ani jednomu z nich uložit, aby hradil náklady tomu druhému. Z logiky věci dle stěžovatelky plyne, že kdyby účastníku byly vždy náklady řízení nahrazeny protistranou, neměl by institut náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem žádný smysl a praktické uplatnění, jelikož by nikdy žádná škoda, kterou by měl hradit stát, nevznikla. V daném řízení tak bylo rozhodnuto pouze o vzájemném vztahu obou účastníků, nikoli však o vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem (státem) vzniklého na základě způsobené škody. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s rozhodnutím o nákladech řízení v samotném kompenzačním řízení. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla, zejména s odkazy na judikaturu Ústavního soudu i soudů obecných. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 3.924,- Kč, kterou je ovšem třeba ve světle judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne z dále uvedeného, napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky.
Expressis verbis, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Uvedené podmínky však v projednávané věci splněny nejsou. Sám o sobě nesouhlas stěžovatelky s názorem vyjádřeným v napadeném rozsudku nalézacího soudu nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti z hlediska "prolomení" bagatelní povahy sporu. Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 4167/12 ze dne 19. 11. 2013, důvodem zde je zejména nežádoucí a nejednotné rozhodování obecných soudů ve skutkově i právně obdobných sporech určitého typu, které však nemůže být založeno ojedinělostmi v rozhodovací praxi jednoho soudu (srov. též bod 18 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3076/13 ze dne 15. 4. 2014); nadto úvaha obvodního soudu o tom, že stěžovatelka by měla nárok na náhradu škody - nákladů právního zastoupení ve zmíněném exekučním řízení - pouze v případě, kdyby o nich bývalo nebylo rozhodováno, nikterak nevybočuje z kautel spravedlivého procesu. V opačném případě by se Ústavní soud dopustil nerovnosti ve vztahu k jiným stěžovatelům žádajícím přezkum prvoinstančních rozhodnutí vydaných v bagatelních věcech, a sám porušil svoji judikaturu.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu