ECLI:CZ:US:2015:4.US.1615.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1615/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti právnické osoby Rozvoj, stavební bytové družstvo, se sídlem U Cukrovaru 1282/9, 747 05 Opava, zastoupené Mgr. Štěpánem Šťastníkem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Olomoucká 153/25, 746 01 Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 č. j. 26 Cdo 4707/2014-87, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 2014 č. j. 8 Co 488/2014-57 a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 2. 2014 č. j. 17 C 160/2013-24, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §337c odst. 1 a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení §337c odst. 1 a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví určených rozhodnutí obecných soudů, konkrétně rozsudku Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud"), rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Současně s tímto návrhem stěžovatelka navrhuje Ústavnímu soudu zrušení ustanovení §337c odst. 1 a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.) v případě, že nebude možné dosáhnout ústavně konformní intepretace této části právního předpisu. Stěžovatelka se domnívá, že ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí porušují její práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Zejména namítá neodůvodněný zásah do práva vlastnického, které je chráněno ustanovením čl. 11 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a do práva na přiměřenou životní úroveň, zahrnujíce byt, garantovaného ustanovením čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 120/1976 Sb. (dále jen "Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech"). Současně stěžovatelka uvádí, že obecné soudy postupovaly v rozporu s ustanovením čl. 90 Ústavy České republiky, neboť dostatečně neochránily zákonem stanoveným způsobem její práva.
Z ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Určovací žalobou se stěžovatelka domáhala, aby pohledávka vedlejší účastnice, banky, byla uspokojena v rámci rozvrhu v exekuci prováděné soudním exekutorem až za její pohledávkou, přičemž obě pohledávky byly zařazeny do třetí skupiny. Pohledávka vedlejší účastnice však s ohledem na datum vzniku zástavního práva k jejímu zajištění měla být uspokojena před pohledávkou stěžovatelky. Okresní soud žalobní návrh ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Odvolal se přitom na znění ustanovení §337c odst. 1 písm. c) a odst. 5 písm. d) o. s. ř. Okresní soud konstatoval, že pohledávka stěžovatelky je, stejně jako pohledávka vedlejší účastnice, zajištěna zástavním právem a obě tedy náležejí do stejné skupiny. Pořadí pohledávky stěžovatelky je dáno dnem vzniku zákonného zástavního práva, které ji zajišťuje, tedy v souladu s §15 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"), dnem právní moci rozhodnutí soudu o povinnosti zaplatit náklady spojené se správou domu a pozemku, tj. 23. 9. 2009. Pořadí pohledávky vedlejší účastnice se odvíjí od data vzniku smluveného zástavního práva, které ji zajišťuje, tzn. od data, kdy bylo vloženo do katastru nemovitostí, tj. 25. 10. 2004. Pohledávka vedlejší účastnice tak má podle okresního soudu dřívější pořadí a jako taková se z rozvrhu výtěžku uspokojí přednostně. Okresní soud dále uvedl, že nepovažuje znění §337c o. s. ř. za diskriminující, neboť hledisko pro určení pořadí pohledávek je dáno obecně včasností zajištění pohledávky zástavním právem. I z tohoto důvodu okresní soud i přes návrh stěžovatelky řízení nepřerušil a nepředložil posouzení ústavnosti ustanovení §337c o. s. ř. Ústavnímu soudu.
Krajský soud rozsudek soudu prvního stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil. Krajský soud konstatoval, že skutková zjištění a z něj vyvozené právní závěry jsou správné, a rovněž se ztotožnil se závěry stran ústavnosti ustanovení §337c o. s. ř. Nejvyšší soud stěžovatelkou podané dovolání odmítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí jsou výsledkem právního stavu, který dostatečně nechrání majetek bytových společenství, resp. majetek jednotlivých vlastníků jednotek, proti jiným vlastníkům jednotek a jejich věřitelům. Neposkytuje jim tak stejný rozsah právní ochrany, jak to vyžaduje čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka v tom odkazuje na principy distributivní spravedlnosti, kdy jsou bytová společenství, resp. vlastníci bytových jednotek, vůči ostatním věřitelům znevýhodňováni právně i fakticky, aniž by tato nevýhoda byla jakkoliv kompenzována. Bytová družstva, případně společenství vlastníků bytových jednotek, jsou tak povinna fakticky nést náklady, které nejsou případně hrazeny některými vlastníky bytových jednotek, jak vyplývá z ustanovení §13 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů, aniž by měla dostatečné nástroje pro uspokojení takto vzniklých pohledávek.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadaná rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Přestože stěžovatelka podala ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, primárně nenapadá pravomocná soudní rozhodnutí, ale část právního předpisu, která byla aplikována, tedy §337c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. Argumenty vyslovené v ústavní stížnosti se odvíjí od aplikace dle jejího soudu neústavní normy podústavního práva. V tomto smyslu proto Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí obecných soudů a zjistil, že jejich postup byl plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky a rozhodnutí nevykazují vady, které by odůvodnily jeho kasační zásah. Tomu odpovídá i skutečnost, že stěžovatelka nenapadala skutková zjištění ani samotný způsob aplikace právních předpisů. Vadou řízení, která má být předmětem posuzování Ústavního soudu, tak je aplikace právní normy, která je - dle názoru stěžovatelky - v rozporu s ústavním pořádkem. Proto je součástí ústavní stížnosti i návrh dle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu na zrušení části právního předpisu.
Napadané části ustanovení §337c o. s. ř. určují pořadí uspokojování věřitelů z rozdělované podstaty. Toto ustanovení, a to dokonce ani v případě posuzované ústavní stížnosti, nemůže založit tvrzenou protiústavnost. Nesouhlas stěžovatelky vyjádřený v ústavní stížnosti je do jisté míry pochopitelný, ale její argumenty nedokládají, že by napadané ustanovení bylo způsobilé zasáhnout jak principy distributivní spravedlnosti (zmiňované stěžovatelkou), tak její základní práva a svobody. To, že stanoví pořadí uspokojování věřitelů, neznamená, že by poskytovaly jinou právní ochranu jednotlivým vlastníkům. I přes to, že v některých případech může dojít k tomu, že nedojde k uspokojení pohledávek některých věřitelů, neboť výše pohledávek převýší cenu nemovitosti, neznamená to, že by právní ochrana vlastnického práva nebyla stejná. K tomu by naopak došlo v případech, kdy by neexistovala jasná pravidla pro uspokojování pohledávek z podstaty. Již obecné soudy v částech rozhodnutí, ve kterých vysvětlovaly důvody, pro které nepřerušily řízení a nepředložily věc Ústavnímu soudu, uvádějí, že stěžovatelka nezvolila pro ochranu svých zájmů vhodný postup. Totéž lze říci i k podané ústavní stížnosti. Mimo to lze konstatovat, že vytvořit právní úpravu, která by splnila očekávání stěžovatelky, je v pravomoci Parlamentu České republiky, a nikoli Ústavního soudu, který má pravomoc právní předpisy rušit, a nikoli vytvářet. Proto lze shrnout, že obecné soudy při posuzování daného případu nepostupovaly přehnaně mechanicky či formalisticky, ale pohybovaly se v zákonem stanovených mezích, a to včetně aplikace příslušných částí občanského soudního řádu. Aplikací ustanovení §337c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky.
Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má tzv. akcesorickou povahu a pojí se s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Posouzení tohoto akcesorického návrhu je pak podmíněno posouzením samotné ústavní stížnosti. Pokud dojde k odmítnutí ústavní stížnosti, dojde i k odmítnutí návrhu podaného ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by postup obecných soudů zasáhl do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, byť byl v její neprospěch, a posoudil jej jako zjevně neopodstatněný, nepřerušil příslušný senát Ústavního soudu řízení a nepředložil plénu Ústavního soudu návrh na zrušení části právního předpisu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu