ECLI:CZ:US:2015:4.US.1647.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1647/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti nezl. Lukáše Kovrzka, zastoupeného poručnicí Mgr. Janou Bittnerovou, právně zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Husova 242/9, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 93/2015-55 ze dne 23. 3. 2015 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město č. j. 11 C 502/2011-31 ze dne 10. 2. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud Plzeň-město odmítl jako opožděně podaný odpor stěžovatele směřující proti platebnímu rozkazu vydanému týmž soudem dne 24. 10. 2011, č. j. 11 C 502/2011-10, a to ve věci sporu s Plzeňskými městskými dopravními podniky, a. s., o nezaplacené jízdné s přirážkou, celkem ve výši 1.006,- Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni dotčené rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že platební rozkaz nemůže být považován za řádně doručený dříve než dnem 13. 1. 2015, a to zejména proto, že stěžovateli byl platební rozkaz doručen až tohoto dne, a to prostřednictvím jeho právní zástupkyně. Dále stěžovatel poukázal na to, že dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1041/14 nestačí, když je rozhodnutí ukládající povinnost nezletilému doručováno pouze jeho zákonnému zástupci, rozhodnutí má být doručeno také přímo nezletilému. Stěžovatel uvedl, že mezi ním a jeho dědečkem, v té době zákonným zástupcem, existoval střet zájmů, pro který jej dědeček v řízení sp. zn. 11 C 502/2011 nemohl řádně zastupovat, přičemž stěžovatelův dědeček nebyl schopen v soudním řízení řádně bránit zájmy nezletilého stěžovatele. V souladu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3304/13 měl Okresní soud Plzeň-město stěžovateli ustanovit pro celé řízení opatrovníka, a to advokáta, jehož prostřednictvím mohl být platební rozkaz řádně stěžovateli doručen a jehož povinností by bylo řádně hájit zájmy povinného stěžovatele. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 1.006,- Kč, kterou je ovšem třeba ve světle judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne z dále uvedeného, napadená rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele.
Expressis verbis, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 4167/12 ze dne 19. 11. 2013, důvodem zde je zejména nežádoucí a nejednotné rozhodování obecných soudů ve skutkově i právně obdobných sporech určitého typu, které však nemůže být založeno ojedinělostmi v rozhodovací praxi jednoho soudu (srov. též bod 18 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3076/13 ze dne 15. 4. 2014). V opačném případě by se Ústavní soud dopustil nerovnosti ve vztahu k jiným stěžovatelům žádajícím přezkum soudních rozhodnutí vydaných v bagatelních věcech, a sám tak porušil svoji ustálenou judikaturu.
Uvedené podmínky však v projednávané věci splněny nejsou. Oba soudy vzaly stěžovatelovy námitky v úvahu a patřičně se s nimi vypořádaly, když - co do aplikovatelnosti nálezu sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014 - dovodily, že zapojení nezletilého stěžovatele do řízení nebylo namístě z důvodu příliš nízkého věku v době zahájení řízení, resp. v době doručování předmětného platebního rozkazu. Soudy se též uspokojivě vypořádaly s výhradami týkajícími se konfliktu zájmů a ozřejmily, z jakých důvodů s nimi nesouhlasí; tyto jejich konkrétní závěry (otázka řádného výkonu funkce poručníka - tehdy stěžovatelova dědečka) však již Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat. O extrémní rozhodnutí ve výše nastíněném smyslu se tedy nejedná, a důvod k jejich kasaci tak v posuzované věci není dán.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu