ECLI:CZ:US:2015:4.US.1684.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1684/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti FVE Tuchořice s. r. o., se sídlem U Habeše 800/11, 154 00 Praha 5 - Slivenec, zastoupené Mgr. Přemyslem Pechlátem, advokátem se sídlem Heydukova 505/3, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 15/2015-30 ze dne 5. 3. 2015 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Af 39/2013-44 ze dne 18. 12. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka napadla kasační stížností v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 1. 7. 2013, č. j. 17569/13/5000-14203-700681, jímž zamítlo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu ze dne 10. 12. 2012, č. j. 86412/12/013712203042. Správce daně tímto rozhodnutím zamítl stížnost stěžovatelky na postup plátce daně (ČEZ Distribuce, a. s.) dle ustanovení §237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění platném pro projednávanou věc (dále též "daňový řád"). Plátce daně provedl stěžovatelce srážku odvodu z elektřiny ze slunečního záření za období září roku 2012. Nejvyšší správní soud kasační stížnost shora citovaným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka tvrdí, že jí byla z podstatné části odepřena zákonodárcem přislíbená podpora (formou garantované výkupní ceny), přičemž se tak stalo v době, kdy již neměla možnost své rozhodnutí o vložení finančních prostředků přehodnotit a od investice upustit; tím bylo závažným způsobem dotčeno její legitimní očekávání. Stěžovatelka správním soudům vytkla, že odmítly posoudit konkrétní případ stěžovatelky navzdory závazné judikatuře Ústavního soudu. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.
Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, s nimiž se především kasační soud již ústavně konformním způsobem vypořádal, resp. polemikou se správními soudy. V této souvislosti nelze přehlédnout, že předmětnou problematikou daňových odvodů se kasační soud zabýval již v celé řadě svých rozhodnutí, kupř. v rozsudku ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 90/2012-50, který byl napaden ústavní stížností, o níž rozhodl Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1165/13 ze dne 10. 10. 2013 tak, že ji ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom Ústavní soud uvedl, že se otázkou souladu ustanovení §7a až §7i zákona o podpoře a využívání obnovitelných zdrojů s ústavním pořádkem zabýval v již zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (č. 220/2012 Sb.) a v rámci abstraktní kontroly ústavnosti dospěl k závěru kladnému.
Ústavní soud dále ve svém usnesení vyzdvihl, že v daném plenárním nálezu dospěl k závěru, "že jakkoli došlo přijetím napadených ustanovení ke snížení podpory poskytované provozovatelům FVE (fotovoltaických elektráren - pozn. ÚS), nejednalo se ze shora uvedených důvodů o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu, jak se domnívají navrhovatelé" (bod 90). Ústavní soud tedy posuzoval, zda na straně dotčených provozovatelů FVE není dán takový ústavně relevantní zájem na zachování dosavadní zákonem stanovené ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů bez jejího dalšího krácení odvodem, jenž by při vzájemném poměřování převážil nad veřejným zájmem na jejím snížení, avšak takový zájem provozovatelů FVE neshledal.
Ústavní soud sice připustil svůj závěr o tom, že nelze vyloučit, že v individuálních případech může některé z ustanovení §7a až §7i zákona narušit základní práva a svobody jednotlivce, jak jej zachytil v bodě 88 předmětného plenárního nálezu, ovšem současně konstatoval, že ke splnění takto formulovaných podmínek ve stěžovatelčině věci však nedošlo, resp. jejich existence nebyla v řízení prokázána, s tím, že "[p]roč se tak stalo, vysvětlil stěžovatelce podrobně Nejvyšší správní soud, s jeho závěry se nelze než ztotožnit". Pro úplnost Ústavní soud dodává, že na těchto závěrech nic nemění (naopak jim zjevně prospívá) ani usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57, podle nějž "konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje" a "pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle §260 daňového řádu v návaznosti na §259 daňového řádu" (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1455/14 ze dne 22. 10. 2014).
I v nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud v dostatečné šíři objasnil, proč stěžovatelčiny výtky nemohly obstát (srov. zejm. str. 7 - 9), přičemž reflektují dnes již ustálenou judikaturu jak kasačního soudu, tak i Ústavního soudu. Důvod k zásahu a kasaci stěžovaných soudních aktů proto není dán.
Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu