ECLI:CZ:US:2015:4.US.170.15.1
sp. zn. IV. ÚS 170/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Květoslavy Gergelyové, zastoupené Mgr. Evou Zhřívalovou, advokátkou se sídlem v Českém Brodě, nám. Arnošta z Pardubic 11, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4059/2014-105 ze dne 21. 10. 2014, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 20 Co 112/2014 ze dne 21. 3. 2014, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 55 C 4/2012 ze dne 18. 12. 2013, výrokům č. I a III rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 20 Co 296/2013 ze dne 26. 9. 2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 55 C 4/2012 ze dne 24. 1. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasným návrhem, nesplňujícím podmínky dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení svých základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Ústavní soud ve výzvě ze dne 27. 1. 2015 stěžovatelku poučil o nedostatcích jejího podání a určil jí lhůtu k odstranění vad, již na žádost stěžovatelky následně prodloužil. Stěžovatelka poté ve stanovené lhůtě předložila prostřednictvím advokátky bezvadnou ústavní stížnost způsobilou projednání Ústavním soudem.
Stěžovatelka se po vedlejším účastníku domáhala zaplacení částky 13 000 Kč coby bezdůvodného obohacení a náhrady za investovaný a zmařený čas, jež měla utrpět tím, že vedlejší účastník nepřijal k publikaci v jím vydávaném časopise odborný článek napsaný stěžovatelkou. V řízení před obecnými soudy stěžovatelka především namítala, že recenzní proces byl proveden v rozporu s dobrými mravy. Napadeným rozsudkem obvodní soud stěžovatelčinu žalobu zamítl. Ke stěžovatelčinu odvolání městský soud napadeným výrokem č. I rozsudek obvodního soudu ve věci samé co do částky 11 500 Kč potvrdil, výrokem č. II jej změnil tak, že stěžovatelce přiznal částku 1 500 Kč coby náhradu poplatku za zveřejnění článku v časopisu, a výrokem č. III uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 7 296 Kč. Proti výrokům č. I a III tohoto rozsudku podala stěžovatelka dovolání a současně požádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Napadeným usnesením obvodní soud stěžovatelčiným žádostem nevyhověl. Ke stěžovatelčinu odvolání městský soud napadeným usnesení rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala dovolání, jež Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Řízení o dovolání proti napadenému rozsudku městského soudu bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 55 C 4/2012-120 ze dne 29. 4. 2015. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, přičemž odvolací řízení nebylo v době rozhodování o ústavní stížnosti dosud skončeno.
V ústavní stížnosti stěžovatelka předestřela argumentaci jak proti meritorním rozhodnutím ve věci, tj. proti rozsudkům obvodního a městského soudu, tak proti rozhodnutím procesního charakteru, týkajícím se její žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení před Nejvyšším soudem. Co se týká první skupiny námitek, stěžovatelka tvrdila, že obvodní soud odmítl jí navrhované důkazy a na ústním jednání nepřipustil její otázky, aniž by byl tento postup řádně odůvodnil. Rovněž neúplně zjistil skutkový stav, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci, přičemž odvolací soud tento nedostatek nenapravil. V řízení mělo podle stěžovatelky také dojít k porušení zásady rovnosti účastníků řízení a zákazu libovůle v soudním rozhodování. Stěžovatelka konečně namítala, že v řízení před městským soudem byla porušena její důstojnost, když stěžovatelku na ústním jednání předsedkyně senátu městského soudu upozornila, že se v odvolání nesmí kriticky vyjadřovat k průběhu řízení před soudem prvního stupně a že by jí za její písemné odvolání mohla být uložena pořádková pokuta za pohrdání soudem.
V druhé části ústavní stížnosti, směřující proti usnesením o nepřiznání osvobození stěžovatelky od soudních poplatků a neustanovení zástupce pro řízení před Nejvyšším soudem, stěžovatelka namítala, že v důsledku nedostatku finančních prostředků a nepřiznání osvobození od soudních poplatků jí bylo odepřeno právo na přístup k soudu. Stěžovatelka v této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že problematika osvobození od soudních poplatků a na něj navazujícího ustanovení zástupce (§30 o. s. ř.) je řešena nesystémově; zrušení příslušných ustanovení nicméně nenavrhla. K ústavní stížnosti současně přiložila dokument, v němž podrobně vylíčila skromné poměry, v nichž žije se svou dcerou, a to včetně úsporných opatření, jež z důvodu své nemajetnosti přijala.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 55 C 4/2012, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti opožděná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Ústavní se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti té části stěžovatelčiných námitek, jež směřovaly proti nevyhovění žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Ve své žádosti stěžovatelka uvedla, že je nezaměstnaná, neboť pro odmítnutí určitých sexuálních praktik se svým nadřízeným byla "odejita" ze zaměstnání, a současně je nezaměstnatelná z důvodu vedení sporu se svým bývalým zaměstnavatelem, jednou z největších vzdělávacích institucí v České republice. Obvodní soud žádosti o osvobození od soudních poplatků nevyhověl s odůvodněním, že stěžovatelka podala ze zákona nepřípustné dovolání, takže se v jejím případě jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu §138 o. s. ř.; majetkovými poměry stěžovatelky se z tohoto důvodu vůbec nezabýval a v návaznosti na nevyhovění této žádosti zamítl s odkazem na §30 o. s. ř. rovněž návrh na ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Ústavní soud konstatuje, že v odůvodnění napadeného usnesení se obvodní soud zaměřil pouze na jednu z podmínek, jež musejí být dle §138 o. s. ř. splněny, aby mohlo být osvobození od soudních poplatků přiznáno (tedy odůvodňují to poměry účastníka a zároveň se nejedná o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva). Tuto nedůslednost v odůvodnění však napravil městský soud, jenž se v napadeném usnesení věnoval jak poměrům stěžovatelky (jenž zejména správně dospěl k závěru, že stěžovatelka svou tvrzenou nemajetnost nijak neprokázala), tak bezúspěšnosti uplatňování stěžovatelčina práva. To, že výše uvedené podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků musejí být splněny současně a že v jejím případě není přinejmenším splněna podmínka nikoliv bezúspěšného uplatňování práva, pak stěžovatelce v napadeném usnesení vysvětlil i Nejvyšší soud. Ústavní soud nemá závěrům obecných soudů v tomto ohledu co vytknout. Stěžovatelka sice tvrdí, že napadenými usneseními došlo k porušení jejího práva na přístup k soudu, její argumentace však nedosahuje ústavněprávní roviny a představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů.
V části, jíž se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozsudků obvodního a městského soudu, je ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Podle uvedeného ustanovení je ústavní stížnost možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 55 C 4/2012, ústavní stížností napadený rozsudek městského soudu byl stěžovatelce doručen dne 24. 10. 2013. Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti tak uplynula dne 27. 12. 2013 (první pracovní den následující po posledním dni lhůty, jímž bylo 25. 12. 2013). Jestliže stěžovatelka podala ústavní stížnost až dne 19. 1. 2015, učinila tak po lhůtě předepsané §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pro její podání. Na tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku městského soudu dovolání, o němž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Dovolání v dané věci, jak stěžovatelce v napadeném usnesení vysvětlil i Nejvyšší soud, je totiž nepřípustné dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tj. přímo ze zákona), a nejedná se tak o poslední procesní prostředek, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje a jehož uplatnění by mělo vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu zčásti jako zjevně neopodstatněnou a zčásti jako opožděně podanou odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu