ECLI:CZ:US:2015:4.US.1716.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1716/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů Rudolfa Pospíšila a Kateřiny Pospíšilové, oba zastoupeni Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem Sokolovské nám. 312/1, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014 č. j. 22 Cdo 3828/2013-332, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 10. června 2013 č. j. 36 Co 468/2012-285 a proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. května 2012 č. j. 35 C 133/2010-155, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jakož i zrušení tohoto rozsudku a výše označeného rozsudku Okresního soudu v České Lípě. Stěžovatelé tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo podle stěžovatelů dojít v důsledku nesprávného právního posouzení zjištěného skutkového stavu obecnými soudy.
Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, že Okresní soud v České Lípě vyhověl žalobě vedlejšího účastníka (který měl v řízení před obecnými soudy postavení žalobce) o určení vlastnického práva k části pozemků parc. č. X1 a X2 v katastrálním území Dolní Prysk, na nichž se nachází studna využívaná vedlejším účastníkem. Okresní soud v České Lípě měl na základě provedeného dokazování za to, že vedlejší účastník splnil veškeré zákonné předpoklady pro vydržení předmětné části pozemků. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudek Okresního soudu v České Lípě jako věcně správný potvrdil a současně opravil formální chybu rozsudku spočívající v opatření geometrického plánu, na jehož základě byla vymezena předmětná parcela č. X3, a souhlasu katastrálního úřadu s očíslováním parcel, tak jak to vyžaduje §19 odst. 2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "katastrální zákon"). Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud výše označeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatelé především nesouhlasí se skutkovými závěry civilních soudů, týkajícími se vydržení vlastnického práva vedlejším účastníkem, a s nápravou formálního nedostatku geometrického plánu v odvolacím soudním řízení. Stěžovatelé zejména zpochybňují právní titul pro účely vyvlastnění a tvrdí, že vedlejší účastník nebyl v dobré víře.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícím, nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na řádné ("fair") občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jakkoliv mohou být soudní rozhodnutí v některých případech sporná z hlediska zákonnosti, toliko rozdílný názor na interpretaci podústavního práva ještě neznamená porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý (řádný) proces.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, neshledal. Argumentaci civilních soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Civilní soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o skutková zjištění a právní názory, se kterými se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Argumenty, které stěžovatelé vznášejí v ústavní stížnosti, jsou jen jejich polemikou s právními závěry soudů, a to v rovině podústavního práva. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, civilní soudy dostatečně objasnily, jaké důvody je vedly k závěrům o splnění zákonných předpokladů žalobcem pro vydržení předmětné části pozemku podle §134 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku (oprávněná držba a uplynutí stanoveného času, po který má mít oprávněný držitel nemovitou věc nepřetržitě v držbě). Odvolací soud se řádně vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatelů a navíc správně napravil formální chybu rozsudku soudu prvního stupně spočívající v opatření geometrického plánu, na jehož základě byla vymezena předmětná parcela, a souhlasu katastrálního úřadu, jak to vyžaduje §19 odst. 2 katastrálního zákona. Dovolací soud dostatečně podrobně objasnil, jaké důvody jej vedly k napadenému rozhodnutí. Civilní soudy všech stupňů svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud proto nemá důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat, neboť odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů považuje v tomto směru za dostatečné a přiléhavé.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
K dodatečně uplatněnému návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti. Je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání nezpůsobilá, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu