ECLI:CZ:US:2015:4.US.1813.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1813/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Lucie Drozdové, zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem ml., advokátem se sídlem Šumperk, nám. Míru 9, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 30. 3. 2015 č. j. 70 Co 134/2014-220, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu.
Krajský soud v napadeném rozsudku změnil rozsudek okresního soudu ze dne 9. 1. 2014 č. j. 9 C 94/2013-75 ve výroku I. a II. tak, že výživné, stanovené žalovanému pro stěžovatelku rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 10. 2007 č. j. 40 P 104/2007-51 částkou 4 500,- Kč měsíčně, se z účinností od 18. 6. 2013 nadále zvyšuje na částku 16 000,- Kč měsíčně. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Přestože stěžovatelka byla v řízení o zvýšení výživného stranou úspěšnou, které přísluší právo na náhradu řízení, krajský soud při rozhodování o nákladech řízení aplikoval moderační právo podle §150 o. s. ř. Za důvody zvláštního zřetele hodné krajský soud považoval jednak obecně předmět sporu, kdy se jedná o spor mezi rodiči a dětmi, v němž v důsledku zvýšení výživného z částky 4 500,- Kč na částku 16 000,- Kč měsíčně za období od 18. 6. 2013 do 31. 3. 2015 dluh na výživném, bez ohledu na to, že byl žalovaným postupně uhrazen a v konečném rozhodnutí žalovanému nevznikl, činil zhruba 247 250,- Kč. Při zkoumání podmínek pro aplikaci §150 o. s. ř. krajský soud zvažoval nejenom poměry toho, kdo je podle výsledků řízení povinen náklady řízení hradit, ale i dopad takového rozhodnutí do majetkové sféry oprávněného účastníka. Krajský soud dospěl k závěru, že v dané věci stěžovatelka podstatným zvýšením výživného a splacením dluhu na výživném má zajištěný dostatečný příjem pro uspokojení svých potřeb.
Stěžovatelka s rozhodnutím krajského soudu o náhradě nákladů řízení nesouhlasí. Protiústavnost postupu soudu spatřuje v tom, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, proč by příbuzenský vztah mezi účastníky měl být důvodem hodným zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. Nesouhlasí dále se závěrem krajského soudu, že s ohledem na úhradu dlužného výživného má zajištěný dostatečný příjem na uspokojování potřeb. Namítá, že jí není zřejmé, proč by měla nést náklady řízení "ze svého" jenom proto, že byla v řízení úspěšnou a žalovaný jí již zaplatil dlužné výživné.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ho odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, III. ÚS 106/11, I. ÚS 195/13, IV. ÚS 98/14, IV. ÚS 3380/14 a další) konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou ostatních soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu by mohlo dojít za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu soudy byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry civilního soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2984/09). K takovému excesu však v daném případě nedošlo.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vysvětlil, proč shledal důvody pro postup podle §150 o. s. ř. Přihlédl přitom jak k výši nákladů řízení před soudy obou stupňů, tak k poměrům žalovaného a stěžovatelky a konkrétně rozvedl důvody, které jej vedly k rozhodnutí o tom, že se žádnému z účastníků nepřiznávají náklady řízení.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal žádný důvod pro svůj kasační zásah. Krajský soud rozhodl ve věci stěžovatelky v souladu s principy zakotvenými v Listině.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu