ECLI:CZ:US:2015:4.US.1817.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1817/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 1493/8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015 č. j. 32 Cdo 3925/2014-289, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2013 č. j. 7 Cmo 15/2013-208, ve znění doplňujícího usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2013 č. j. 7 Cmo 15/2013-242, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2012 č. j. 21 Cm 6/2008-153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, stěžovatel (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce) se po žalované domáhal zaplacení částky 925.045 Kč s příslušenstvím. Podanou žalobu odůvodňoval tím, že žalovaná uzavřela dne 18. 9. 1995 smlouvu o zneškodnění odpadu se společností ASA Brno, s. r. o., podle které měla žalovaná zaplatit částku 7.325.881 Kč, přičemž zaplatila pouze 2.470.000 Kč. Pohledávku z uvedené smlouvy společnost ASA Brno, s. r. o., postoupila stěžovateli smlouvou ze dne 29. 10. 1998. Žalovaná částka pak má představovat smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z částky 4 855 881 Kč za dobu od 31. 8. 2005 do 15. 9. 2006, tedy za 381 dnů prodlení s úhradou jistiny. Smluvní pokuty se stěžovatel domáhal na základě čl. 9.1 smlouvy (a dodatku ke smlouvě ze dne 22. 5. 1996), v němž bylo ujednáno, že v případě prodlení žalované s úhradou fakturované částky uhradí smluvní pokutu ve výši 0,05 % z fakturované částky za každý den prodlení.
Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl, přičemž poukázal mimo jiné na závěry plynoucí z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ve věcech totožných účastníků, které úzce souvisely s nyní projednávanou věcí (stěžovatel se dle krajského soudu ve třinácti soudních řízeních domáhá smluvní pokuty ve výši přesahující 10.000.000 Kč ze základu nároku 4.895.881 Kč). Nalézací soud pak zejména odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1599/2010-201 ze dne 23. 9. 2011, v němž šlo o v podstatě tentýž spor stejných účastníků (pouze byla stěžovatelem požadována smluvní pokuta za prodlení v jiném časovém období) a ve kterém Nejvyšší soud při zamítnutí stěžovatelova dovolání zohlednil, že byla požadována smluvní pokuta za prodlení s úhradou ceny za provedení díla, která byla fakturována v roce 1996; tedy patnáct let před vydáním citovaného rozsudku. Pokud měla smluvní pokuta v původním závazkovém vztahu zajišťovat oprávněnému včasnou úhradu jeho splatných faktur za provedenou likvidaci odpadů a měla pro něho nesporný ekonomický význam, neboť se tak bránil vlastní platební neschopnosti, nebylo lze tyto důvody podle Nejvyššího soudu již shledávat u stěžovatele.
Nejvyšší soud dále uvedl: "Smluvní pokuta za opožděnou úhradu faktury, která byla vystavena před 13 lety, již zcela postrádá svůj zajišťovací charakter, protože výpadek úhrady uvedené faktury již musel původní oprávněný dávno vyřešit (a také jej postoupením pohledávky vyřešil) a u [stěžovatele] se původní zajišťovací funkce smluvní pokuty transformovala jen do čistě finančního plnění, které zbaveno svého původního smyslu vede jen k přesunu finančních prostředků od žalovaného [ke stěžovateli]. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že [stěžovatel] sice může uplatnit svůj nárok na smluvní pokutu v několika žalobách, z hlediska poctivého obchodního styku je však nutno vidět celý případ v jeho komplexnosti. Díky délce sporu o existenci hlavního závazkového vztahu a právní důvod plnění v tomto vztahu výše smluvní pokuty z pohledu celkové doby prodlení mnohonásobně převyšuje výši plnění v hlavním závazkovém vztahu a zcela popírá právní podstatu smluvní pokuty jako zajišťovacího nástroje. Vzniká tak zřejmá nerovnováha právního postavení žalovaného a [stěžovatele] ve prospěch [stěžovatele], aniž by tato nerovnováha měla svoje právní a ekonomické opodstatnění. ... Odvolací soud správně vystihl, že ujednání o smluvní pokutě [stěžovatel] zneužívá na úkor žalovaného.
... neslučuje se se zásadou poctivého obchodního styku, aby se žalobce domáhal smluvní pokuty v situaci, kdy byl zpochybněn titul k úhradě této pokuty, kdy obdržel od žalovaného sankční plnění z titulu úroku z prodlení a z vůle stran ve smlouvě bylo zřejmé, že chtějí vyloučit uplatnění smluvní pokuty i úroku z prodlení. I když se úrok z prodlení týkal jiného časového úseku prodlení, z hlediska funkce a účelu sankce tím byl případ uzavřen. Pokud žalobce požaduje ještě úhradu smluvní pokuty, činí tak v rozporu s vůlí, kterou vyjádřily původní smluvní strany, a vědomě zneužívá sporu o plnění v základním závazkovém vztahu i délky tohoto sporu. Takové jednání není podle názoru Nejvyššího soudu slučitelné se zásadou poctivého obchodního styku."
Krajský soud poté došel k závěru, že stěžovatel jednak smluvní pokutu vyúčtoval v rozporu s dohodou o smluvní pokutě (z chybně stanovené částky), pročež nemůže být s žalobou úspěšný, a dále že i kdyby byla smluvní pokuta vyúčtována správně, považoval by soud takový výkon práva za rozporný se zásadami poctivého obchodního styku.
Vrchní soud v Olomouci prvostupňové rozhodnutí potvrdil a uvedl, že názor krajského soudu odpovídá výše citovanému rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 159/2010-201, s nímž se ztotožňuje. Odvolací soud se proto již nezabýval tím, zda vyúčtování smluvní pokuty odpovídá smlouvě, neboť by to na výsledku řízení nic nezměnilo.
Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl, a to také s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 159/2010-201, od něhož dle svých slov nemá důvod se odchylovat.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž zejména namítá, že odvolací soud řádně nezjistil projev vůle účastníků předmětné smlouvy a rozhodl na základě extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci a přijatými právními závěry. Odvolací soud dále dle stěžovatele zcela pominul hodnotu a význam zajišťované povinnosti a přiměřenost smluvní pokuty poměřoval pouze následky, které porušením zajišťované povinnosti údajně nemohly nastat.
Stěžovatel argumentuje, že smluvní pokuta plnila do okamžiku zaplacení dlužné částky funkci zajišťovací, sankční i kompenzační a po uhrazení dlužné částky plnila nadále funkci sankční a jako paušalizovaná náhrada škody i funkci kompenzační.
Stěžovatel má také za to, že odvolací soud byl povinen dbát, aby důkaznímu řízení předcházelo úplné vylíčení právně významných skutečností. Vzhledem k břemenu tvrzení je proto podle stěžovatele důležité, aby soud účastníkovi sdělil svůj závěr o neúplnosti skutkových tvrzení, vyložil mu, v čem tato neúplnost spočívá, a umožnil mu jeho tvrzení doplnit, aby se předešlo překvapivému rozhodnutí. Právě takové ale odvolací soud údajně vydal, neboť stěžovateli nedal možnost chybějící skutečnosti vysvětlit a doplnit. Odvolací soud stěžovatele nepoučil o důkazním břemenu a o následcích jeho neunesení, čímž zatížil řízení "neústavní vadou".
Stěžovatel má dále za to, že soudy nepřihlédly k zásadě smluvní volnosti, v souladu s kterou je potřeba dát přednost vážně míněnému a obsahově nezávadnému projevu vůle před bezúčelnými formalitami. Stěžovatel na tomto místě odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je potřeba dát přednost výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který ji zakládá. Soudy se však vůlí stran nezabývaly, zejména nevyslechly svědky a neprovedly důkaz čtením protokolu o výslechu Ing. Jiřího Frantíka z roku 2011, který smlouvu za objednatele uzavíral a který se vyjádřil k článku 9. 1. smlouvy tak, že si na to, co uzavíral před šestnácti lety, nepamatuje.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že zásadně není na Ústavním soudu, aby se zabýval výkladem smluv a dovozoval z nich konkrétní práva a povinnosti smluvních stran. Stejně tak Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší posuzovat, zda určité jednání vykazuje znaky výkonu práva rozporného se zásadami poctivého obchodního styku. To vše je doménou obecných soudů, přičemž Ústavní soud v těchto případech koriguje pouze excesy. K těm však v projednávané věci nedošlo.
Nelze přehlížet, že otázka vzájemných práv a povinností mezi stěžovatelem a žalovanou je do značné míry specifická, což je patrné mimo jiné již z toho, že účastníci mezi sebou vedou nepřeberné množství sporů, které mají vesměs původ ve smlouvě mezi žalovanou a společností ASA Brno ze dne 18. 9. 1995 a které se táhnou již více než patnáct let. Z napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že se obecné soudy předmětnou věcí zabývaly velmi poctivě, přihlédly právě i k nastíněným specifikům (která jsou podrobněji popsána v napadených rozhodnutích a v rozhodnutích, na která je v nich odkazováno) a došly k závěru, který je řádně odůvodněný, logický a kterému nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud dále poznamenává, že se obdobnou věcí zabýval již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 137/12 ze dne 6. 2. 2012, kterým pro zjevnou neopodstatněnost odmítl ústavní stížnost téhož stěžovatele mířící mimo jiné právě proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1599/2010-201 ze dne 23. 9. 2011, tedy proti rozsudku, na jehož závěrech jsou postavena i rozhodnutí napadená nynější ústavní stížností. Ústavní soud v citovaném usnesení považoval názor Nejvyššího soudu, podle něhož je uplatňování smluvní pokuty stěžovatelem vůči žalované v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, za ústavně konformní a na tomto posouzení, jak již uvedl, nemá důvod nic měnit ani nyní. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti projednávaný případ od věci řešené v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ani žádným způsobem neodlišuje.
K jednotlivým námitkám lze dodat, že Ústavní soud nepovažuje za opodstatněnou argumentaci stěžovatele zásadou smluvní volnosti. Předně platí, že smluvní volnost není neomezená, přičemž jednou z mezí bývalo právě i ust. §265 obchodního zákoníku (srov. i §8 nového občanského zákoníku). Toto ustanovení je sice nutno vykládat spíše restriktivně, nicméně právě tak tomu v daném případě bylo, jelikož soudy nedošly k závěru o rozpornosti stěžovatelova jednání se zásadami poctivého obchodního styku pouze na základě znění konkrétního smluvního ujednání, nýbrž až s ohledem na velmi specifické okolnosti případu, které význam daného smluvního ujednání a vůbec celkovou rovnováhu v právech a povinnostech jednotlivých stran značně změnily.
Bezpředmětná je stěžovatelova argumentace údajnou překvapivostí rozhodnutí. Odvolací soud nejenže se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, čímž je jakákoli překvapivost v podstatě vyloučena, ale uvedený názor nalézacího soudu odpovídá i argumentaci žalované (viz její vyjádření na č. l. 60 a násl.) a byl z velké části převzat z dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci stejných účastníků. Stěžovatelovo "překvapení" z právního názoru odvolacího soudu tudíž nepřipadá do úvahy.
Pokud jde o stěžovatelovy námitky stran dokazování, tak ty nedávají vůbec žádný smysl, neboť se stěžovatel patrně spletl v tom, vůči kterým rozhodnutím ústavní stížnost podává. Pokud totiž stěžovatel uvádí, že odvolací soud učinil závěr o nemožnosti zjištění vůle stran, přičemž odkazuje na "str. 7 první celý odst. rozsudku", tak odvolací soud nejenže nic takového nevyslovil, ale odstavec, na nějž stěžovatel odkazuje, se týká nákladů řízení. Stejně tak stěžovatel opakovaně vyčítá nalézacímu soudu, že neprovedl důkazy výslechem svědků, kteří přitom vesměs vyslechnuti byli. Postačí tak uvést, že soudy provedly řádné dokazování a svůj postup v tomto směru náležitě odůvodnily.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2015
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu