ECLI:CZ:US:2015:4.US.1836.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1836/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. L., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem Sokolská tř. 22, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 221/2015-55 ze dne 26. 3. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále též "tr. ř.") odmítl dovolání stěžovatele směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 3 To 100/2014, neboť bylo podáno z jiného nežli formálně deklarovaného dovolacího důvodu.
Proti rozhodnutí dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud se věcí po stránce věcné v podstatě vůbec nezabýval a odkázal na skutečnost, že zákonodárce nezamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, a proto de facto předepsal katalog dovolacích důvodů a chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivním pojetím dovolacích důvodů Nejvyšším soudem. Stěžovatel uvedl, že úprava dovolání v trestním řádu je sice takto postavena, avšak má-li vyčerpat všechny opravné prostředky, které zákon k ochraně práva připouští, tedy i mimořádný opravný prostředek, kterým je dovolání, tak v něm musí uvést to, co proti postupu Vrchního soudu namítá a co mu vytýká. Stěžovatel má za to, že námitky, které v dovolání uvedl, jsou zejména z hlediska námitek nesprávné formulace skutkové věty námitkami právně relevantními, když skutková věta je formulována tak, že je v hrubém rozporu s obsahem spisu. Skutek formulovaný v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci je v nesouladu s provedenými důkazy, skutek nebyl spáchán ve spolupachatelství a je tedy nesprávně formulován. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále se sluší připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity znaleckých posudků. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
Ústavní stížnost je nadto výlučně polemikou s obsahem odůvodnění Nejvyššího soudu, která však ústavní konformitu napadeného rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud právní úpravu trestního dovolání ve své rozhodovací praxi dlouhodobě aprobuje, a proto odůvodnění odmítnutí stěžovatelova dovolání ze strany Nejvyššího soudu (jen co do výčtu dovolacích důvodů) nevybočuje z kautel stanovených čl. 36 a násl. Listiny. Z odůvodnění dovolacího soudu je dále patrné, že stěžovatel opravdu uplatnil jen námitky skutkového charakteru (zejm. absence předchozí dohody na přepadení, ověřování funkčnosti malorážkové pistole, přítomnost stěžovatele při usmrcení poškozeného), byť se je snažil podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. "zastřešit" pojmem extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Ve skutečnosti se však jednalo o pouhé skutkové námitky, které v dovolacím řízení z důvodů, jež Nejvyšší soud dostatečně ozřejmil především na stranách 6 a 7 svého usnesení, nemají své místo. Takový postup není v rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku.
Lze tudíž uzavřít, že Nejvyšší soud své rozhodnutí zdůvodnil adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu