ECLI:CZ:US:2015:4.US.1927.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1927/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti R. M., zastoupené Mgr. Jakubem Novákem, advokátem se sídlem Zahradní 636, Studénka, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2015 č. j. 14 Co 30/2014-593, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských správ a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo ve věci péče o nezletilé syny, o úpravě poměrů pro dobu před rozvodem a po rozvodu manželství, potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2013 č. j. P 1213/2012-356, jímž bylo zejména rozhodnuto, že se děti svěřují do střídavé péče rodičů. Krajský soud také zrušil prvostupňové rozhodnutí o zastavení řízení o úpravě styku, vrátil v tomto rozsahu věc okresnímu soudu k dalšímu řízení a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelka uvádí, že, poté co se seznámila s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1554/14, má za to, že lze na její věc uvedený nález aplikovat, avšak v tom směru, že podmínky pro svěření nezletilých do střídavé výchovy či péče dány nejsou, neboť zde existují důvody, které mohou vyvrátit presumpci ve prospěch střídavé péče.
Zejména namítá, že otec má impulsivní a agresivní chování. Nesouhlasí se znaleckým posudkem, který se snaží agresivní jednání otce zlehčovat. Poukazuje na to, že oba synové vyjádřili přání být s matkou a s otcem se chtějí jen stýkat. Soud nepřihlédl ani k psychickému stavu synů, který vyžaduje odborné sledování a za dobu střídavé péče se zhoršil. Nad rámec vyjadřuje obavu, že otec, který má i občanství USA, může s dětmi vycestovat a vyloučit tak stěžovatelku z výchovy dětí.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto je odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvod tkví v tom, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To podtrhuje skutečnost, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak výrazně zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Uvedené platí i v projednávané věci, jejíž podstatou zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů. Stěžovatelka se na Ústavním soudu domáhá přehodnocení závěrů civilních soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru o vhodné úpravě péče o děti. Tato pravomoc však, jak bylo nastíněno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, které opravňovalo soudy k přijetí napadených rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že ani jeden z rodičů se nejeví jako ideální vychovatel a oba se zdají jistým způsobem výchovně indisponováni. Matka svým negativním postojem k otci navíc vytvořila podmínky pro rozvoj syndromu zavrženého rodiče. Otec zase impulsivním jednáním a silným autoritářským postojem mohl přispět k odcizení dětí.
Soudy dospěly k závěru, že není v zájmu nezletilých, aby byli svěřeni výhradně do péče matky nebo otce, ale naopak je žádoucí, aby se rodiče ve výchově dětí střídali a doplňovali. Oba rodiče přitom mají pro péči o děti vhodné podmínky a mají k nim citový vztah. Střídavou péči nelze podle soudu vyloučit jen na základě hodnocení vztahu mezi rodiči. Střídavou péči doporučila jako nejvhodnější variantu také soudní znalkyně. Soudy zvažovaly i postoje nezletilých, kteří preferovali matku, nicméně vycházely z kontextu všech zjištění v tomto velmi problematickém případě a přihlédly i k tomu, že stanoviska nezletilých nebyla jednoznačná. Nezletilí střídavou výchovu zvládají a ze zpráv ze školy plyne, že nebyly zjištěny rozdíly v chování a prospěchu nezletilých v době jejich pobytu u matky či otce. Z doplnění znaleckého posudku v průběhu odvolacího řízení dále vyplývá, že poté, co byla nařízena střídavá výchova, došlo ke zlepšení vztahu nezletilých k otci, který již není ambivalentní, ale mají k němu citovou vazbu.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak již bylo naznačeno, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Přijatým závěrům, respektujícím příslušná ustanovení občanského zákoníku a zájem nezletilých dětí, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Krajský soud zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, na základě jakých důkazů shodně jako soud prvního stupně dospěl ke svým závěrům a které předpisy aplikoval. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci byla respektována kritéria, která je z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů nutno vzít v potaz tak, jak jsou obsažena ve stěžovatelkou citovaném nálezu (uvedeným nálezem však bylo rozhodnuto ve prospěch střídavé výchovy).
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že především nezávislým civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě rodičovských práv a povinností. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Ústavní soud obdobně jako krajský soud považuje za potřebné podotknout, že si je vědom problematičnosti projednávané věci. Nicméně je především na obou rodičích, aby v zájmu dětí "normalizovali" své postoje a vztahy, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů. Vývoji nezletilých dětí nijak neprospívá ani dlouhodobý spor rodičů, navíc doprovázený nezbytností provádět znalecké posudky, který fakticky nemůže být uspokojivě vyřešen orgány státu.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud dojde ke změně poměrů, případně pokud změna výchovného prostředí bude trvalým přáním nezletilých, které bude nutno i s ohledem na jejich vyšší věk, zralost a zkušenost s dosavadní úpravou upřednostnit.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu