ECLI:CZ:US:2015:4.US.1949.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1949/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Martina Masaře a Jany Masařové, zastoupených Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Ostružnická 6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014 č. j. 30 Cdo 4084/2013-131, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti usnesení Exekutorského úřadu Prostějov ze dne 7. 1. 2013 č. j. 018 Ex 03117/07-083, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 a odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. 8. 2013 č. j. 40 Co 606/2013-111 potvrdil usnesení Exekutorského úřadu Prostějov ze dne 7. 1. 2013 č. j. 018 Ex 03117/07-083, jímž soudní exekutorka vydala dražební vyhlášku. Krajský soud v odůvodnění poukázal na to, že zákonná úprava rozděluje průběh exekuce prodejem nemovitostí do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé je řešen vymezený okruh otázek. Účinky citovaného usnesení exekutorského úřadu vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto. Stěžovatelé proti rozhodnutí soudu podali dovolání, v němž uvedli, že "odvolací soud nedostatečně právně vyhodnotil skutečnou cenu nemovitostí, zejména okolnost, že mají být zpeněženy za cenu neodpovídající jejich tržní hodnotě".
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů napadeným usnesením odmítl. Dovolací soud v souvislosti s právní úpravou přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (dále ve znění účinném od 1. 1. 2013) připomněl ustanovení §241a odst. 2, §241b odst. 3 věta první o. s. ř. a s nimi související judikaturu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 a 29 Cdo 2488/2013), podle níž jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z něj zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Vzhledem k tomu, že zmíněný závěr lze vztáhnout také na souzenou věc, Nejvyšší soud dovolání, které stěžovatelé ani v dovolací lhůtě nedoplnili, podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Dovolací soud navíc zdůraznil, že ke stěžovateli namítané vadě řízení (že odvolací soud "nedoplnil dokazování o navrhované důkazy, jež jsou v dané věci podstatné, tj. že především řádně neposoudil všechny námitky odvolatelů k dražební vyhlášce") dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). K návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že užití tohoto institutu je ve věcech výkonu rozhodnutí (exekuce) z povahy věci vyloučeno.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobněji připomněli věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci a vyslovili přesvědčení, že byli neúměrně omezení na právech a jejich dovolání bylo odmítnuto i přesto, že jimi tvrzené skutečnosti toto dovolání dostatečně odůvodňovaly.
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelům i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelů nelze považovat za porušení jejich základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil a neshledal proto důvod ke kasačnímu zásahu. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, tedy především vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé v prvé řadě vyjadřují nesouhlas s hodnocením důvodů, pro které odvolací soud potvrdil usnesení Exekutorského úřadu v Prostějově. Samotná ústavněprávní polemika ve vztahu k důvodům, o které dovolací soud vlastní napadené rozhodnutí argumentačně opřel, však ze strany stěžovatelů podána není. Ostatně Nejvyšší soud zřetelně vysvětlil podstatné otázky týkající se splnění podmínek přípustnosti dovolání a odkázal na dosavadní ustálenou a jasnou judikaturu.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal stěžovateli vytýkané porušení základních práv. Skutečnost, že Nejvyšší soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá důvod k ústavní stížnosti, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před civilními soudy sám o sobě porušení stěžovateli tvrzených základních práv neznamená.
S ohledem na výše uvedené nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na odklad vykonatelnosti sleduje právní osud ústavní stížnosti. Ostatně, i kdyby Ústavní soud posuzoval návrh na odklad vykonatelnosti, nejednalo by se o návrh projednatelný, neboť se týká usnesení Exekutorského úřadu Prostějov ze dne 7. 1. 2013 č. j. 018 Ex 03117/07-083, jež nesplňuje požadavek uvedený v §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost (jen ústavní stížností) napadeného rozhodnutí, kterým však citované usnesení není.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu