ECLI:CZ:US:2015:4.US.1998.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1998/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti společnosti AULIX lighting spol. s r.o. se sídlem Dolní Břežany, U Náměstí 708, zastoupené JUDr. Zdeňkem Musilem, advokátem se sídlem Dlouhá 727/39, Praha, proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 362/2013-437 ze dne 22. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 3, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku vrchního soudu, kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013 č. j. 21 Cm 125/2010-389 tak, že žalovaný (stěžovatelka) je povinen zaplatit žalobci 50 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení 350 000 Kč byl výrok soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dovolání stěžovatelky směřující proti rozhodnutí vrchního soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 23 Cdo 4281/2014-461 odmítnuto jako nepřípustné, neboť směřovalo proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.
Stěžovatelka ústavní stížností, jak je zřejmé z návětí podání a petitu ústavní stížnosti, napadá výhradně rozsudek vrchního soudu. Obsah ústavní stížnosti pak nasvědčuje tomu, že stěžovatelka lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvíjí od doručení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání, a proto ho odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podle ustanovení §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ústavní soud zákonem stanovenou lhůtu nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout, neboť zákonem o Ústavním soudu je podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán.
Z výše uvedeného vyplývá, že v projednávané věci nelze posuzovat zachování lhůty k podání ústavní stížnosti podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť Nejvyšší soud neodmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, ale jako nepřípustné pro nesplnění podmínky uvedené v ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Ve smyslu uvedených ustanovení §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu byl v projednávané věci rozhodnutím o posledním procesním prostředku právě napadený rozsudek vrchního soudu ze dne 22. 4. 2014. Ústavní soud podotýká, že účastníci řízení byli v tomto rozsudku poučeni, že dovolání je možné za zákonem stanovených podmínek podat jen proti potvrzujícímu výroku rozsudku. Okolnost, že stěžovatelka považuje výrok vrchního soudu týkající se částky 50 000 Kč za účelový, přípustnost dovolání založit nemohla. Pokud byla přesvědčena, že uvedeným výrokem odvolacího soudu, kterým byla zavázána k zaplacení částky 50 000 Kč, došlo k porušení jejích základních práv, měla včas, tj. ve lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu, podat proti rozsudku vrchního soudu ústavní stížnost.
Ústavní soud závěrem připomíná, že v občanském soudním řízení, podle kterého se přiměřeně postupuje i v řízení před Ústavním soudem (§63 zákona o Ústavním soudu), se uplatňuje zásada vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva),
kterou lze pro daný případ vyložit tak, že je na stěžovatelce, aby svá práva uplatnila řádně a včas.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2015
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj