ECLI:CZ:US:2015:4.US.2014.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2014/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Rychetského a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. T., zastoupeného Mgr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Křemencova 1/185, 110 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015 č. j. 4 Tdo 330/2015-41, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. 61 To 68/2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. 9 T 318/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, byl stěžovatel ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 uznán vinným ze spáchání třech přečinů nebezpečného pronásledování, přečinu omezování osobní svobody a přečinu výtržnictví, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu osmnácti měsíců odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let. Stěžovateli byla dále uložena povinnost, zjednodušeně řečeno, vyhýbat se kontaktu s poškozenou a trest propadnutí věci (mobilního telefonu). Odvolací soud rozsudek ve výroku o vině potvrdil, výrok o trestu zrušil a nově rozhodl shodně s nalézacím soudem s tím rozdílem, že stěžovateli uložil přiměřené omezení (a nikoli povinnost) spočívající ve vyhýbání se kontaktu s poškozenou a dále k uložení úhrnného trestu použil §43 odst. 1 trestního zákoníku, nikoli §35 odst. 1 trestního zákoníku, jak učinil nalézací soud. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní soudům vyčítá, že se dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou, nevedly dokazování ke skutečnostem, které uváděl a rozporoval, a v průběhu řízení "porušovaly kogentní ustanovení zákonných předpisů".
Stěžovatel konkrétně namítá, že byl vzat nezákonně do vazby, nebyl řádně poučen ve smyslu §2 odst. 13 trestního řádu a právo na obhájce mu bylo přiznáno až v odročeném hlavním líčení, přičemž vzhledem ke zdravotním problémům nebyl schopen sledovat průběh hlavního líčení, k čemuž mu nebyly poskytnuty prostředky, na které má právo. Podle stěžovatele dále "odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu činil orgán, který k takovému projednání a rozhodování nebyl způsobilý".
Podle stěžovatele bylo porušeno i ustanovení §55e odst. 3 trestního řádu (patrně myšlen §55b odst. 3 trestního řádu), neboť výpovědi osob, které již byly vyslechnuty, se do protokolu o hlavním líčení zapisují jen potud, pokud obsahují odchylky nebo dodatky k dřívějším výpovědím nebo vysvětlením. Jak stěžovatel uvádí, pokud jsou svědci slyšeni v přípravném řízení i v hlavním líčení a není protokolárně zadokumentován obsah jejich výpovědi z přípravného řízení, nemůže jejich výpověď z přípravného řízení sloužit jako podklad pro rozhodnutí soudu.
Stěžovatel poukazuje také na to, že poškozené bylo umožněno zůstat v jednací síni při stěžovatelově výslechu, což je v rozporu s ustanovením §209 trestního řádu, které nelze obejít, ani pokud k tomu dá obžalovaný souhlas (jak tomu bylo v této věci). Stěžovatel uvádí, že nebyl na tomto místě soudkyní řádně poučen, nebyl zastoupen obhájcem a s ohledem na své zdravotní problémy ani soudkyni správně nerozuměl.
Stran prováděného dokazování je stěžovatelem dále namítáno, že svědci nebyli vyslechnuti způsobem, který by umožňoval zjistit skutkový stav bez nejmenších pochybností. V této souvislosti zmiňuje "svědka svého druhu" MUDr. Uzunoglu a svědky Záhorského a Kopeckou, jejichž svědectví mohlo mít údajně zásadní význam, ale kteří vyslechnuti nebyli. Soud navíc neprovedl důkaz znaleckým posudkem ohledně duševního stavu poškozené a nevyhověl ani návrhu na provedení důkazu telefonem. K tomu stěžovatel dodává, že soud sice rozhodl o propadnutí telefonu, ale důkaz touto věcí nebyl v hlavním líčení proveden, což má být v rozporu se zákonem. Stěžovatel také poukazuje na manipulaci se spisem, z něhož jsou údajně odstraňovány listiny.
Soudy podle stěžovatele taktéž opomenuly zabývat se verzí obhajoby, především namítanou účelovostí a vykonstruovaností jednání poškozené, a důkazy hodnotily jednostranně v neprospěch stěžovatele, čímž došlo i k porušení zásady in dubio pro reo. Stěžovatel se konečně domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe s tím, že spory mezi ním a poškozenou měly být řešeny prostředky civilního práva.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Ústavní soud dále poznamenává, že řada stěžovatelem uplatňovaných námitek je neurčitá, případně zcela nesrozumitelná. Tak je tomu zejména u námitky, že "odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu činil orgán, který k takovému projednání a rozhodování nebyl způsobilý". Z ústavní stížnosti neplyne, kdo má být orgánem, který "činil odvolání", resp. proč měl být k tomu nezpůsobilý (např. zda ve věci rozhodoval podjatý soudce a proč byl podjatý, či zda odvolací soud byl např. místně či věcně nepříslušný). Jen stěží tak může Ústavní soud na základě této námitky shledat porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Obdobné platí i pro námitku týkající se zaprotokolování výslechu svědků. Stěžovatel zde odkazuje pouze na výpověď svědka Marka, v rozhodnutí nalézacího soudu jsou nicméně citována slova, která tento svědek použil při výslechu během hlavního líčení, jenž byl řádně zaprotokolován. Stěžovatel neuvádí, které nezadokumentované výpovědi byly použity pro rozhodnutí ve věci ani to, zda mu např. bylo znemožněno se s nimi seznámit a reagovat na ně. I tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná.
Za neurčité je nutno považovat i námitky stran údajné manipulace se spisem či absence řádného poučení podle §2 odst. 13 trestního řádu. Stěžovatel vůbec neuvádí, které listiny měly být odstraněny a jak to ovlivnilo spravedlivost řízení či dokonce jeho konečný výsledek. Pokud jde o poučení ve smyslu §2 odst. 13 trestního řádu, stěžovatel ani neuvádí, kdy tak nebyl poučen, přičemž ze spisu vyplývá, že poučen byl několikrát, např. ihned první den hlavního líčení. Stěžovatel byl také opakovaně poučován o tom, že nemusí vypovídat, nicméně i v době, kdy obhájce neměl, vypovídat chtěl, což uvedl i výslovně. Neobstojí tudíž ani tvrzení, že kvůli zdravotním problémům soudkyni nerozuměl.
Ústavní soud považuje na tomto místě za vhodné vyjádřit se k údajným zdravotním problémům podrobněji, neboť stěžovatel tvrzenými problémy argumentuje i ve vztahu k přítomnosti poškozené při jeho výslechu (čemuž se Ústavní soud věnuje níže) a navíc tvrdí, že mu znemožňovaly sledovat průběh hlavního líčení. Ústavní soud považuje tyto námitky za účelové a zcela neopodstatněné. Tak předně, stěžovatel nejenže průběh hlavního líčení sledovat mohl, ale také tak velmi důkladně činil, vyslýchal svědky, odpovídal na dotazy soudu, dokonce i v průběhu výslechu reagoval na odpovědi svědka na dotazy obhájkyně, na což si svědek stěžoval (a čehož si všimla i soudkyně). Sama obhájkyně musela dokonce stěžovateli v průběhu výslechu říci, ať prozatím sedí, že dosud není na řadě, z čehož je zřejmé, že stěžovatel nejenže výslech sledoval, ale byl schopen na něj ihned reagovat. Jeho nedoslýchavost tak očividně nebyla sledování průběhu na překážku. V každém případě měl stěžovatel možnost být zastoupen obhájcem, čehož posléze využil (viz k tomu dále). I kdyby se tedy stěžovatelovy zdravotní problémy postupně zhoršovaly, což netvrdí, přítomnost obhájkyně zaručovala, že stěžovatelova práva budou ochráněna. Koneckonců soudkyně nalézacího soudu projevila v tomto směru značnou ochotu, neboť např. umožnila pětiminutové přestávky, aby obhájkyně mohla stěžovateli shrnout dosavadní průběh prováděného výslechu. Pokud jde o prostředky, které stěžovatel požadoval, stěžovateli byl nabídnut tlumočník do znakové řeči, kterého odmítl a trval na mikrofonech, jež po určitou dobu nebyly z technických důvodů k dispozici. Tlumočník do znakové řeči je nicméně nejvhodnější prostředek, jak skutečně neslyšícím zajistit možnost sledování průběhu líčení. Pokud indisponovaná osoba slyší (pouze nedoslýchá), má možnost používat např. naslouchátko.
Pokud se týče dalších námitek, u námitky stran vazby opět chybí jakákoli bližší argumentace (v tom směru, proč měla být vazba protizákonná). U této námitky navíc platí, že se stěžovatel mohl proti vazebnímu rozhodnutí bránit stížností a posléze ústavní stížností. Rozhodnutí o vazbě ovšem stěžovatel nyní vůbec nenapadá, ústavní stížnost míří výlučně proti rozhodnutí o vině a trestu.
Stěžovatel dále namítá, že nebyli vyslechnuti svědci Uzunoglu, Záhorský a Kopecká. Stěžovatel nicméně neuvádí, jaký vliv by mohlo svědectví těchto osob mít na výsledek řízení, resp. co konkrétně by stěžovatel chtěl těmito výslechy prokázat či zpochybnit. Je zejména na nalézacím soudu, aby zvážil, které důkazy provede, samotným neprovedením určitých důkazů tedy k porušení práv obžalovaného nedochází (v této souvislosti lze odkázat i na čl. 6 Úmluvy, který nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, a na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, který judikuje, že toto je úlohou právě vnitrostátního práva a soudu; srov. např. rozsudek ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999 č. 30544/96). K porušení práv by mohlo dojít v případě, že by tyto důkazy mohly mít skutečný význam pro konečné rozhodnutí ve věci, což však stěžovatel nijak neprokázal. Lze dodat, že nalézací soud si obstaral velké množství důkazů (řada z nich byla navržena stěžovatelem), přičemž o skutkovém stavu na jejich základě zjištěném nepanují naprosto žádné pochybnosti. Výslechy dalších svědků, aniž by stěžovatel uvedl jejich konkrétní význam, se tak každopádně jeví nadbytečné. V tomto směru je možno odkázat i na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se otázkou možného výslechu dalších svědků podrobně zabýval.
Pokud jde o dokazování, stěžovatel namítal také neprovedení důkazu telefonem, s čímž souvisí i námitka, že došlo k propadnutí telefonu, aniž by byl proveden důkaz touto věcí. Ústavní soud nejdříve znovu opakuje, že stěžovatel neuvádí, jaký význam by provedení důkazu telefonem mohlo pro výsledek řízení mít. Již odvolací soud k tomu navíc uvedl, že v souladu s trestním řádem byl proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, který se zabýval zkoumáním uvedené věci. Stěžovatel měl možnost se k tomuto důkazu vyjádřit, případně navrhnout vypracování nového posudku. Ostatně znalecký posudek není v ústavní stížnosti nijak zpochybňován. Z uvedených důvodů není relevantní ani námitka, že mobilní telefon nemohl být zabrán, neboť důkaz touto věcí údajně nebyl proveden.
Neopodstatněné jsou také námitky týkající se možného vypracování znaleckého posudku ohledně duševního stavu poškozené. V tomto směru lze v plném rozsahu odkázat na rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, které stěžovateli vysvětlily, proč tento posudek nebyl vypracován, a s nimiž se Ústavní soud ztotožňuje. Nad rámec Ústavní soud uvádí, že argument, podle něhož poškozená neměla s přítomností stěžovatele žádný problém, vůbec nic na věci nemění, mimo mnoho dalšího již proto, že byla v soudní síni v relativním bezpečí, navíc se jednalo o setkání očekávaná a v jistém smyslu i nezbytná. V žádném případě se tak tato situace nedá srovnávat s tím, co poškozená byla kvůli stěžovateli nucena prožívat v každodenním životě.
Ve vztahu k námitce, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn, Ústavní soud ke všemu výše uvedenému dodává, že si nalézací soud obstaral dostatečné množství důkazů, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, přičemž mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem nelze spatřovat extrémní rozpor, který jediný by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Skutkový stav lze naopak považovat za zcela jasně prokázaný. Stěžovatel namítá, že soudy opomenuly zvažovat verzi obhajoby, ta však byla množstvím provedených důkazů jednoznačně vyvrácena, na čemž vůbec nic nemění uváděný počet kontaktů ze strany poškozené směrem ke stěžovateli, k němuž se ostatně obecné soudy vyjádřily. Odkaz stěžovatele na zásadu in dubio pro reo je tudíž nepřípadný.
Další okruh námitek se týká práva na obhajobu. Stěžovatel sice tvrdí, že mu bylo právo na obhájce přiznáno až v odročeném hlavním líčení, ovšem jak je z protokolu o hlavním líčení patrné, o právu na obhájce byl stěžovatel poučen ihned od začátku hlavního líčení a poté i několikrát v jeho průběhu. Stěžovatelova námitka ve skutečnosti směřuje k tomu, že první den hlavního líčení nebylo rozhodnuto o přiznání práva na bezplatnou obhajobu, k čemuž došlo skutečně až den následující, což bylo ovšem dáno okamžikem, kdy stěžovatel prokázal splnění podmínek pro přiznání bezplatné obhajoby (stěžovatel si nicméně mohl obhájce zajistit již předtím s tím, že žádá o bezplatnou obhajobu). Ačkoli přitom bylo právo na bezplatnou obhajobu přiznáno již 6. 3. 2013, stěžovatel ani nadále možnou pomoc obhájce nevyužíval (ani na hlavním líčení dne 7. 3. 2013, ani na hlavním líčení dne 23. 4. 2013 a 24. 4. 2013) a plnou moc obhájkyni udělil až 31. 5. 2013. Je tedy zjevné, že stěžovatel se na počátku nalézacího řízení hájil sám zcela dobrovolně. Nalézací soud navíc poté, co stěžovatele začala zastupovat obhájkyně, postupoval tak, aby stěžovatelova obhajoba byla co nejúčinnější, přičemž z toho důvodu např. odložil nařízené hlavní líčení (aby se obhájkyně mohla plně připravit) nebo umožnil opětovný výslech poškozené, která byla již dříve vyslechnuta samotným stěžovatelem. Lze dodat, že stěžovatel právní pomoc využíval po zbytek nalézacího řízení, v rámci řízení odvolacího i dovolacího a konečně i nyní v řízení o ústavní stížnosti. Vzhledem ke všem těmto okolnostem Ústavní soud nedochází k závěru, že by stěžovatelovo právo na právní pomoc bylo porušeno.
Jistou fakticitu lze přiznat námitce, že poškozená byla přítomna části stěžovatelova výslechu. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ale ani tímto nedošlo. Tak předně, oběť trestného činu by zásadně měla mít právo sledovat průběh hlavního líčení, neboť trestní řízení může v řadě případů představovat jedinou ochranu základních práv, která mohla být trestným činem dotčena. Požadavek, aby poškozená nebyla přítomna výslechu obžalovaného, je nicméně legitimní, neboť může pomoci k řádnému zjištění skutkového stavu (což je koneckonců i v zájmu samotné poškozené). Nedochází tedy zásadně k porušení práv oběti, pokud při tomto střetu práv je přiznána vyšší ochrana právům obžalovaného a zájmu na řádném objasnění trestného činu. Na druhou stranu z ústavního pořádku neplyne základní právo obžalovaného, aby oběť trestného činu nebyla přítomna jeho výslechu. Toto právo může spadat pod právo na spravedlivý proces, jehož zachování se však posuzuje ve vztahu k celému řízení jako celku. V projednávaném případě jsou v tomto ohledu významné následující skutečnosti. Zaprvé, stěžovatel s přítomností poškozené výslovně souhlasil. Zadruhé, poškozená nebyla přítomna celému výslechu stěžovatele, neboť poté, co o to stěžovatel v jiný den požádal, poškozená opustila jednací síň. Dále, a to je nejvýznamnější, výslech poškozené byl činěn velmi důkladně (a opakovaně), a to nejen soudkyní, nýbrž i stěžovatelem a posléze i obhájkyní. Hodnověrnost její výpovědi byla následně podrobně zkoumána, srovnávána s výpověďmi ostatních svědků i jinými důkazy, přičemž se došlo k jednoznačnému závěru, že její výpověď je hodnověrná. Je také nutno vzít na vědomí, že ačkoli výpověď poškozené jistě měla svou váhu, skutkový stav vyplýval i z mnoha jiných důkazů. Samotná přítomnost poškozené u části výslechu stěžovatele tak nepředstavovala porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
K poukazu stěžovatele na zásadu subsidiarity trestní represe Ústavní soud uvádí, že tzv. "stalking" může představovat závažný zásah do soukromého a rodinného života pronásledovaných osob, tedy do hodnot chráněných ústavním pořádkem. Oběti můžou přijít nejen o pocit soukromí, nýbrž i o pocit bezpečí a často jsou nuceny měnit své denní zvyklosti, čímž dochází i k narušení jejich osobní svobody. V konečném důsledku je stalkingem negativně ovlivněn v podstatě celý život oběti. Veškeré tyto následky přitom plynou z vědomého a dlouhodobého jednání pachatele, pročež je zřejmé, že se prostředky soukromého práva budou zpravidla jevit jako zcela nedostatečné. Tak je tomu i nyní.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2015
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu